Vítězství Německa nad nezaměstnaností bez zahraniční pomoci a během celosvětové hospodářské krize bylo samo o sobě úspěchem, s nímž by mohla být spokojena každá vláda. Pro Hitlera to byl však krok k dalekosáhlým sociálním programům, jejichž cílem bylo pozvednout a sjednotit národ. Stejně jako ostatní prvky vlády nacionálního socialismu, i následné reformy realizovaly myšlenky, které se v německé společnosti rozvíjely již dlouho.
Jádrem nacionálně socialistické ideologie a státní formy byla tedy německá jednota. Hitler podporoval vše, co přispívalo k tomuto cíli, a odmítal to, co nikoliv. Sečtělý, s hlubokým porozuměním historie, vytvořil politickou filozofii, která interpretovala minulost Německa jako neustálý, progresivní boj za nezávislost a sjednocení. Disharmonie mezi Němci je stála svobodu a život. Římská říše uvrhla Německo pod cizí nadvládu, dokud Cherusský Arminius nesjednotil prominentní německé kmeny, a nevyhnal útočníky. V 17. století se politicky nesouladné Německo stalo bojištěm 30leté války. Více než polovina obyvatel zahynula.[?] Následný vestfálský mír v roce 1648, navržený Švédskem a Francií, rozdělil Německo na nesčetné množství malých a bezvýznamných knížectví.[?]
Rakousko a Prusko získaly diplomatické a vojenské postavení až v průběhu 18. století. Kvůli nedostatku spojení mezi královskou hierarchií a obyvatelstvem, nemohl ani jeden stát později odrazit invazi napoleonské Francie. Pouze díky nacionalismu se Prusové znovu stali svobodnými. Prusko sjednotilo Německo v roce 1871, a to přispělo k prosperitě a pokroku. Velké sociální rozdíly přesto přetrvávaly. V té době vyjádřoval filosof Friedrich Nietzsche touhu po hlubším a trvalém svazku mezi svými lidmi:
[?] V polovině 18. století vytvořil pruský panovník Fridrich Veliký efektivní státní byrokracii a revidoval zdanění.[?] Jeho zákon o poskytování důchodů pro úředníky a vojenské důstojníky vedly ke kritice, že by to mohlo vést k bankrotu státní pokladny.
Progresivní myšlení v prusko-německé státní službě vedlo k prvnímu pracovnímu právu v následujícím století.[?] Nařízení ratifikované 6. dubna 1839 zakázalo práci malých dětí v dolech. Žádný chlapec nemohl vstoupit do práce, pokud za sebou neměl alespoň tři roky školní docházky.[?] Pro děti bylo nezákonné pracovat v nočních směnách nebo v neděli. V roce 1853 následovalo více zákonů o dětské práci. Ačkoli se tyto zákony z pohledu moderních standardů zdají být primitivní, na tehdejší dobu byly velmi pokrokové. Vyhláška Severoněmeckého odborného svazu z roku 1869 a další opatření na ochranu pracovních sil po sjednocení země v roce 1871 postavila Německo na první místo mezi průmyslovými národy v oblasti sociálních reforem.
Po prohrané světové válce byla v Německu spojeneckými mocnostmi ustanovena demokratická forma vlády. Tento vnucený způsob státního zřízení, byl ideálním nástrojem vítězných mocností k uplatňování svého vlivu přes formální zdání svobody a nezávislosti.
Nová demokratická vláda se ve Výmarském Německu ukázala jako naprosto nekompetentní v řešení nekonečných sociálních, finančních a politických krizí. Její různé frakce se bezmocně hádaly, když Německo balancovalo na pokraji katastrofy. Situaci Německa dále zhoršovala neomezená konkurence jeho 25 regionálních států, jejichž vlády byly často v přímém konfliktu s politikami ústřední říšské vlády. Tyto státy, jako Bavorsko, Prusko, Württembersko a Sasko, měly starověký původ a jen před několika lety, tedy před konsolidací Německa v roce 1871, to byly nezávislé suverénní monarchie. Není divu, že sobecky střežily moc a výsady, které stále přetrvávaly. Německo bylo federací se slabou ústřední vládou a každý z 25 států byl stále zdánlivě suverénní. Přimět je, aby pracovaly společně pro dobro celého Německa, bylo téměř nemožné.
To byly podmínky, které existovaly v Německu, když se Hitler a nacionální socialisté v roce 1933 dostali k moci. Ale jako by situace nebyla dost špatná, podmínky zhoršil celosvětový židovský bojkot německého zboží, který bezprostředně následoval po Hitlerově zvolení do kancléřství. Okamžitým výsledkem bojkotu byl strmý 10% pokles německého vývozu, který byl již katastrofálně nízký, což pak vyřadilo ještě více lidí z práce.[?] Bojkot se také pokusil uškrtit německou ekonomiku odříznutím financování od mezinárodních bank v židovském vlastnictví.
10. února 1933 hovořil Hitler poprvé o svém ekonomickém programu v Berlíně. Publiku řekl: „Nemáme žádnou víru v zahraniční pomoc, v pomoc zvenčí našeho vlastního národa.“[?] Führer se domníval, že Německo nemá za svými hranicemi žádné přátele. První světová válka skončila v roce 1918, kdy se Německá říše a Rakousko-Uhersko vzdaly a na Německo byly uvaleny tvrdé reparační podmínky uložené spojenci, navzdory slibu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona o spravedlivém vyrovnání. To zanechalo říši na víceméně osamocené dráze.
Hitler pochopil hrozivost situace, ve které se Německo nachází a 10. února 1933 oslovil německý národ s prosbou o trpělivost:
Národní vláda proto bude považovat za svou první a nejpřednější povinnost obnovit jednotu ducha a vůle našeho lidu. Zachová a bude bránit základy, na kterých spočívá moc našeho národa. Vztáhne svou silnou, ochrannou ruku nad křesťanstvím jako základem celé naší morálky a nad rodinou jako základem našeho lidu a státu. Znovu probudí v našem lidu, nad rámec společenských hodností a tříd, jeho smysl pro národní a politickou jednotu a z toho vyplývající povinnosti. Prosadí úctu k naší velké minulosti a hrdost na naše staré tradice jako základ pro výchovu naší německé mládeže. Vyhlásí tak nemilosrdnou válku duchovnímu, politickému a kulturnímu nihilismu. Německo se nesmí a nebude topit v anarchistickém komunismu.
[...]
Národní vláda má nesmírný úkol reorganizace hospodářství našeho národa prostřednictvím dvou velkých čtyřletých plánů: Záchrana německého rolníka, aby byla zachována potravinová soběstačnost a tím i základ života v našem národě. Záchrana německého dělníka v obrovském a všeobjímajícím útoku na nezaměstnanost.
[...]
Nebyla to tato vláda, která uvedla na čtrnáct let německý národ do záhuby; tato vláda chce znovu vynést národ na vrchol. Čtrnáctiletý dluh je rozhodnuta splatit za čtyři roky.
Nemůže však podmínit naší práci obnovy souhlasem těch, kdo jsou vinni za předchozí stav. Marxistické strany a jejich souputníci měli čtrnáct let na to, aby prokázali své schopnosti. Výsledkem je hromada ruin.
Nyní, německý lide, dej nám čtyři roky a pak nad námi vynes soud! V souladu s rozkazem polního maršála začneme. Kéž všemohoucí Bůh milosrdně pohlédne na naši práci, povede naši vůli správnou cestou, požehná naší moudrosti a odmění nás důvěrou našeho národa.
Nebojujeme za sebe, ale za Německo!
[?]
23. března 1933, odhlasoval Říšský sněm poměrem hlasů 441:84 přijetí zmocňovacího zákona, který dal Hitlerovi čtyři roky nouzových diktátorských pravomocí, které podle něj potřeboval ke vzkříšení německé ekonomiky a vybudování nových sociálních poměrů nutných k nastolení celonárodní obnovy.
Aby se Hitlerovi podařilo sjednotit národ, musel nejdřív zlomit rozdělující vliv jednotlivých sociálních tříd. K tomu bylo nejen zapotřebí dát lidem zpět práci ale také a hlavně dát prestiž a čest samotnému konceptu „práce“. To vedlo k zavedení mnoha sociálních programů a reforem které měly dva zásadní cíle. Jedním z nich bylo zlepšit životní úroveň průměrného občana. Druhým bylo vytvoření beztřídní společnosti, v níž by měla buržoazie, dělnictvo, zemědělci a šlechta stejné postavení jako Volksgenossen, což by se dalo volně přeložit jako „soukmenovec“. Hitler věřil, že by odstranění tradičních třídních bariér vytvořilo sociální mobilitu pro postup talentovaných jedinců.
Nejdůležitějším počinem Nacionálně socialistického státu podle Hitlera bylo, najít způsoby a prostředky jak „usnadnit a vydláždit cestu vzhůru všem kteří projevovali píli, energii, elán, odvahu a vytrvalost“. V nacionálně socialistickém státě podle něj muslo být i „nejchudší dítě“ schopno dosáhnout nejvyššího postavení, pokud na to má. Pak by se nikdy nemohl rozvinout konflikt mezi lidmi a vládou,[?] Úkolem národního státu tedy podle Hitlera bylo omezit společenské předsudky a dospět k bodu převýchovným procesem, kde by byla fyzická a intelektuální práce stejně respektována.
Argument, který konzervativní střední třída často předkládala, že závazek k výkonu by utrpěl takovým relativním vyrovnáním kompenzace, Hitler také odmítl. Tvrdil že by bylo smutným znamením úpadku našeho věku, „kdyby jedinou motivací pro vyšší stupeň duševní výkonnosti byla vyšší mzda“, vysvětloval že:[?]
Říšská pracovní služba (RAD)
Kvůli reparačním závazkům, které byly na Německo uvaleny po první světové válce, se německé zemědělství nacházelo ve stavu, který neumožňoval potravinovou soběstačnost. Proto bylo Německo nuceno dovážet potraviny ze zahraničí a zadlužovat se u mezinárodních institucí. Adolf Hitler popisuje tento problém ve stranickém prohlášení k venkovskému lidu z roku 1930, tedy tři roky před tím než se ujal moci:
[?] Cílem bylo donutit ho k podpisu mírových smluv, které byly pro Německo velmi nevýhodné. To mělo na svědomí hlad který si vyžádal asi 700 tisíc německých životů, převážně starších lidí a kojenců.[?]
Po nástupu Hitlera k moci byly inhned podniknuty kroky k nápravě. Jedním z takových kroků byla tzv. „vnitřní kolonizace“ jež měla za úkol zúrodňovat neúrodné plochy a poskytnout tak rolníkům a farmářům více místa nezbytného pro zvýšení jejich produktivity a kvality práce. Jednou z organizací, která se podílela na této kultivaci půdy byla Říšská pracovní služba (RAD).
Členové pomáhali při stavbě dálnic, odvodňovali bažiny, sázeli stromy, vylepšovali chudší farmy a zlepšovali vodní cesty. To vše v duchu nacionálně socialistické myšlenky, že stát má mimo jiné zabezpečovat nejvýšší možnou efektivitu práce. Tito převážně mladí lidé, vykonávající povinnou 6ti měsíční službu s vojenskou organizovaností a disciplínou, pochodovali ne se zbraněmi v rukou ale s lopatami a jinými pracovními nástroji. Dr. Goebbels je nazval „vojáky míru“, vojáky, kteří své meče překovali v lopaty a pluhy.[?] Sven Hedin, který v roce 1936 podnikl studijní cestu do „nového Německa“ popisuje dojmy ohledně Říšké pracovní služby a její výsledky v oblasti zušlechťování půdy pro rolníky:
[...]
Práce bude dokončena v zimě 1936 -1937. Rozsáhlé oblasti dříve nehostinné bažinaté půdy byly proměněny v orná pole a louky. Než se s tímto podnikem začalo, každou zimu uhynulo 58% dobytka na motolice jaterní.
[...]
Dále jsme pokračovali přes Neuenwalde [...] do odvodňovací oblasti Omulefu přítoku Narew. [...] Z jednoho mostu jasně vidíme, že hladina skutečně výrazně klesla. Kde dříve celoročně ležely plochy země pod vodou, tam se dnes rozprostírají zelené louky o ploše dobrých 400 hektarů. Nyní mají zvířata bohaté pastviny a sedláci i přesto zažívají dvě bohaté senoseče za rok. Na některých místech bylo zaseto i obilí.
[...]
Od srpna 1933 se na tutomeliorační práci obětovaly tři miliony marek, z toho 2,5 milionů ze státní kasy. V době naší návštěvy již bylo vykonáno 300,000 denních prací. V blízkosti hranic se meliorace prováděly částečně ve spolupráci s Poláky.
[...]
V odlehlých oblastech je činná Pracovní služba, na obou stranách silnice vidíme její tábory a prohlížíme si několik ubikací s pryčnami na spaní ve dvou řadách nad sebou i jejich skromné, jednoduché zařízení. Dělníků samotných jsme příliš neviděli, většina je s lopatami venku v močálech. Všude lze pozorovat stejnou systematičnost a vše běží jako hodinový stroj. [...] Takové záměry může realizovat jen silná vláda. Ale vyplatí se. Získá se tu nová zem pro několik tisíc sedláků.[?]
Adolf Hitler často svými reformami nesledoval pouze praktickou stránku věci ale také sociálně výchovnou, ve které šlo vždy o sjednocení národa na podkladě solidarity mezi všemi vrstvami obyvatel. Na kongresu NSDAP v září 1935 definoval sociální účel RAD před 54,000 shromážděnými členy:[?]
Pracovní služba, řekl Hitler v rozhovoru z 20. února 1933 s Louisem P. Lochnerem z Associated Press, by měla „sloužit jako most k překonání třídních rozdílů prostřednictvím všeobecného vzdělání k práci. Jako národní socialista vidím v povinné službě také prostředek, jak vychovávat lidi k úctě k práci.“[?]
Zatímco v SSSR bylo údajně ukolektivizováno až 7,000,000 kulaků k smrti,[?] Německo a Itálie se snažily vybudovat prosperující a rozšiřující se rolnictvo vylepšenými metodami kultivace a rozsáhlými rekultivačními programy, na kterých se v Německu podílela převážně Pracovní služba (RAD). Velké množství bažin a neúrodných ploch bylo kultivováno pro získání více půdy pro rolnictvo. Za sovětizace bylo rolnictvo eliminováno jako reakční třída; v Německu bylo rolnictvo prosazováno jako základ zdravého lidu.
Říšský stav rolnický
Říšský stav rolnický (Reichsnährstand) byla organizace, v jejímž čele stál Walter Darré, říšký a pruský ministr zemědělství. Hlavním cílem organizace bylo podporovat skupinu lidí, kteří se podíleli na zemědělské výrobě a distribuci. Důležité bylo nastavení stabilních cen zemědělských produktů a tím zajištění ekonomické stability sedláků. „Říšský stav rolnický“ měl tak zákonnou pravomoc zasahovat do trhu se zemědělským zbožím pomocí komplexního systému objednávek, cenových kontrol a zákazů, prostřednictvím regionálních marketingových asociací.[?]
Dalším důležitým úkolem bylo zamezit tříštění farem a jejich odkupu či zabavování na dluh. V Německu a ostatních fašistických a korporativistických, rozuměj cechovních, státech, byli farmáři chráněni před exekucemi. Německá legislativa z roku 1933 byla nastavena k ochraně všech, kteří se podíleli na vytváření potravinové soběstačnosti země.
Před nástupem Hitlera k moci, bylo největším problémem postupné zadlužování farmářů, kteří byli nuceni půjčovat si peníze na uživení provozu farmy, což v důsledku ekonomické nestability a měnové devalvace, většinou vedlo k neschopnosti splácet a k zabavení celé usedlosti ve prospěch banky. Proto byly ustanoveny zákony k ochraně a zachování menších dědičných statků Německa, které nebyly větší než 308 akrů. Zemědělské půdy pod touto výměrou nebylo možné „prodávat, dělit, zastavovat ani zabavovat na dluh“.[?] Zákon na ochranu farmářů před dluhovými pastmi zněl takto:
Aby se zemědělské statky dostaly na pevný ekonomický základ, bylo nutné regulovat zadluženost. Zákon z 1. června 1933 umožňuje snížit dluhy na úroveň v souladu s bezpečností a zajistit jejich splacení z výnosu, bez ohrožení obživy farmáře. Existují dva způsoby, jak toho dosáhnout. Na jedné straně existuje postup snižování dluhů, kterým věřitel dobrovolně přiznává prominutí, což umožňuje vypracovat plán splácení dlužných částek. Na druhé straně, pokud je nutné snížit dluhy a věřitelé nejsou ochotni poskytnout prominutí, existuje postup pro povinnou úpravu. Cílem regulace dluhů je osvobodit majitele farem, lesů a tržních zahrad, kteří potřebují osvobození od svých dluhů do té míry, aby po zaplacení péče o své rodiny mohli splatit své dluhy podle plánu. Plán eliminace dluhových pastí je doplněn ochranou před exekucí v zemědělství, aby se zabránilo zabavení majetku a dražení věcí, které jsou nezbytné pro provoz farmy.[?]
Tento venkovský idealismus se netýkal pouze států jako bylo Německo, Itálie, Petainova Francie, Francovo Španělsko, Dollfussovo Rakousko, Salazarovo Portugalsko, Peronova Argentina a Vargasova Brazílie; ale také hnutí, jako Mosleyovy Fašistické Unie v Británii, rumunské Železné gardy, Norského Národního Shromáždění (Nasjonal Samling) a dalších, které považovaly zemědělství za prvořadý význam jak z hlediska národního přežití, tak z hlediska fyzického a morálního zdraví lidí. Proto tam, kde se objevily fašistické nebo přinejmenším korporativistické státy, byla vždy uzákoněna ochrana těch, kdo obdělávali půdu. Reformy zahájené Petainem, Vargasem a Peronem zůstávají základem moderní Francie, Brazílie a Argentiny.
V pluto-demokraciích probíhaly věci odlišně. Problém, který se USA a Británie snažily vyřešit, bylo to, co dělat s farmáři a zemědělskými pracovníky opouštějícími zemi kvůli nedostatku tržní síly, zatímco masy lidí hladověly. Pro plutokracie to byl neřešitelný paradox „chudoby uprostřed bohatství“. John Hargrave, ve své knize „Social Credit Explained“ zaznamenal způsob z doby deprese, jakým státy po celém světě platily farmářům za ničení jejich plodin, například:
[?]
Jediné místo v USA, které bylo výjimkou, přijalo to, co se často posměšně považuje za metody „fašistického“ typu. Huey Long, guvernér Louisiany, byl známý tím, že „zrovna moc nedbal na omezení ekonomické ortodoxie.“[?] Zavedl rozsáhlá schémata veřejných prací: nemocnice, školy, dálnice; a zavázal banky ke spolupráci. Jako senátor odsuzoval systém Federální rezervní banky coby nástroj odpovědný za Velkou hospodářskou krizi a také tvrdil, že tato instituce, která je pod kontrolou mezinárodních financí, jde proti zájmům amerického lidu. Huey Long, jehož hnutí „Sdílet bohatství“ ohrožovalo Rooseveltovo znovuzvolení do prezidentského úřadu, byl v roce 1935 zastřelen.[?]
Senátor Huey Long jistě nebyl jediným idealistou prosazujícím neortodoxní metody, ve snaze pomoci obyčejným lidem, který padl za oběť mocenským machinacím „zpropadené plutokratické finanční kliky“,jak ji z oblibou nazýval Hitler.
V Německu a zřejmě i v jiných fašistických zemích, se věci odvíjely opačně. Láska k vlasti, coby nejvyšší ideál a předpoklad k dobrému vedení, talent a zodpovědnost, byly odměňovány postupem vzhůru. Tak byly v Německu dosazovány vůdčí kádry do řídících pozic. Příkladem může být Fritz Reinhardt, tajemník na ministerstvu financí, který přišel s plánem, jak omezit nezaměstnanost. Přesto, že proti jeho návrhům ostře vystupoval samotný liberálně založený Hjalmar Schacht, Hitler pověřil Reinhardta a poskytl mu volnou ruku k realizaci jeho plánů, které již do čtyř let od svého zahájení slavily ohromný úspěch a staly se hlavním faktorem úspěchu v boji proti nezaměstnanosti v Německu.
Sociální organizace Třetí říše
Poté, co v roce 1933 rozpustil odbory, chtěl Hitler vytvořit zastřešující organizaci věnovanou blahobytu jak dělníkům, tak managementu, aby[?] Úkolem bylo podpořit cíl, eliminovat spory v práci podporou vzájemného respektu, založeného nikoli na pozici, ale na výkonu a schopnostech. Jak je definováno v jedné publikaci:
Německá pracovní fronta (DAF)
V květnu 1933 se v Berlíně uskutečnil první sjezd Německé pracovní fronty, známé pod zkratkou DAF. Tato organizace nahradila rozpuštěné odbory a asociace manažerů. Hitler uvedl:
[?]
Nešlo o to vytvořit novou, dokonalou skupinu lidí, tzv. „ideálního“ člověka ale o to, prosazovat podle schopností tak, aby se mohli stát přínosem pro celou společnost. Pracující člověk byl povýšen na prvního občana národa.[?]
Hitler se uchýlil k relativně nedemokratickým metodám, jak ochránit pracující obyvatelstvo před vykořisťováním. Zakázal spekulace s životně důležitými komoditami pro národ, jako je zemědělská sklizeň a energie. Burza cenných papírů, kterou Reinhardt odmítl jako „gangsterskou společnost“, byla zatěžována stále větším množstvím omezení až do bodu kdy stát se makléřem bylo možné pouze teoreticky, protože získat licenci na toto „povolání“ bylo prakticky nemožné.[?]
Jedno z revolučních opatření, hrozivé pro zastánce liberální ekonomie, jako byl třeba bankéř Schacht, bylo ustanovení vládní regulace platů a manažerských privilegií.
V soukromém sektoru bylo zvykem vyplácet měsíční stipendia manažerům, i v době absence, aniž by to samé platilo pro zaměstnance továrny. Vláda tento rozpor zrušila. Místo toho bylo ustanoveno, zajistit dělníkovi určitou míru kompenzace při ztrátě práce z důvodu důležitých rodinných záležitostí plus pevnou dotaci financovanou zaměstnavatelem v případě nemoci.
Zákon o regulaci mezd zavedl pokyny pro výpočet platů. Na základě principu srovnatelné odměny za stejné nároky na čas a energii jednotlivce bylo jejím cílem zaručit slušnou životní úroveň každému, kdo tvrdě pracoval. Zákon stanovil: „Klasifikace platů musí odpovídat skutečným požadavkům dané práce. Nezáleží tedy na tom, jakou práci jednotlivec vykonává. Rozhodující je osobní zapojení.“[?]
Radostí k síle
Jistě jedna z nejpopulárnějších organizací na podporu harmonie a sounáležitosti v Německu byla rekreační divize KdF - „Kraft durch Freude“ neboli „Radostí k Síle“. Tato organizace spadala pod „Německou pracovní frontu“. Jejím úkolem bylo zajistit odreagování od práce pro pracující populaci.
[?]
Vedoucí Německé pracovní fronty (DAF) Robert Ley ve svém projevu vysvětloval hlavní výhody vzniku organizace a poukazoval na rozdíl mezi „zdravou závistí“ a „komplexem méněcennosti“ dělníků, živený marxistickou ideologií na jedné straně a probíhajícími debatami o nebezpečích racionalizace na straně druhé. Racionalizace byla podle něj globálním, nevratným procesem, který by mohl mít za následek ztrátu „radosti“ z práce, zničení fyzického a duševního zdraví a nárůst „nervozity“. KdF měly rozšířit volný čas a dbát na jeho správné využití. Tím, že nabídne masám všechny druhy kdysi privilegovaných volnočasových aktivit, Ley oznámil, že se KdF stane rozhodujícím nástrojem pro překonání třídního boje a také pro zlepšení zdraví a výkonnosti.[?]
Jedním z cílú organizace KdF a zejména štěstí, které si představovala, byla aktivita. Spisy KdF zdůrazňují, že by možnosti trávení volného času měly obsahovat, pokud je to jen trochu možné, aktivní složku. Pouze aktivně provozovaný volný čas by skutečně vedl k relaxaci a nakonec k načerpání nových sil. Podle nacistické víry mohla unaveným, „prázdným“ lidem znovu nabít energii pouze akce:
KdF zavedla nové sociální, vzdělávací, sportovní, zdravotní a zábavné programy pro německé pracovníky. To zahrnovalo tovární knihovny a zahrady, bazény, levná teplá jídla, programy vzdělávání dospělých, pravidelné pracovní přestávky, tělesnou výchovu, sportovní zařízení, gymnastický výcvik,orchestrální hudbu během přestávek na oběd , volné vstupenky na koncerty a operu a dotované dovolené, do kterých se do roku 1938 zaregistrovalo více než 10,3 milionu Němců.[?]
Ley vysvětloval:
Cílem Hitlerovy politiky bylo realizovat spolupracující, harmonickou společnost, spravedlivé a rozumné rozdělení národního majetku a odklonit život pracující populace co nejdál od úzkosti a chtění. V roce 1942 generál Walther Scherff, vojenský historik německé armády, shrnul všeobecné mínění o Hitlerovi:[?] [?]
V roce 1937 KdF uspořádala 3,760 koncertů po celém Německu, kterých se zúčastnilo 1,903,271 lidí, a mnohé z nich současně vysílaly i rozhlasem. Do roku 1938 se KdF podařilo rezervovat kontingenty vstupenek pro organizaci na vybrané koncerty v každém jednotlivém německém koncertním sále.[?] Pro menší města bez vlastních městských orchestrů KdF organizovala vystoupení zájezdových orchestrů, zejména prostřednictvím německého Reichs-Symphonieorchester.[?] [?] [?]
Zvláštní novinkou KdF v oblasti kultury, bylo mobilní divadlo nazývané „Reichstheaterzug“ (Říšský divadelní vlak). První pojízdné divadlo KdF navrhl v roce 1934 Daimler-Benz v podobě „vláčku“ složeného ze dvou moderních omnibusů a přívěsu pro zavazadla a rekvizity; jejím posláním bylo přinést divadelní představení do všech oblastí Baden Gau.[?] 
[?] Tato Mobilní divadla odhalují, jak KdF rychle využila moderních prostředků a technologie, navzdory antimodernistickému obsahu některých jejích programů.[?] Jasně to odhalují články o turné Reichstheaterzug, které hrdě referují o zájmu a fascinaci publika technologickou schopností přeměnit autobus na jeviště ve velmi krátkém čase.[?]
Touhu po přijetí moderny a technologie v organizaci volného času KdF odhalila i další z jejích aktivit. V roce 1936 založilo oddělení pro volný čas takzvané Reichsautobahnbühne (říšské dálniční divadlo). Jednalo se o zájezdovou organizaci, která měla pobavit dělníky v táborech stavících nové superdálnice; prestižní projekt pod dohledem Fritze Todta, generálního inspektora německých dálnic a část Čtyřletého plánu, který byl uveden do pohybu v roce 1936 s cílem pomoci německé ekonomice bojovat proti zaměstnanosti.[?] [?] [?]
KdF s dotací DAF, NSDAP a Říšské kulturní komory mohlo nabídnout zlevněné vstupenky na symfonii za méně než jednu říšskou marku.[?]
[?]
Také v oblasti výtvarného umění se oddělení volného času KdF staralo o to, aby se němečtí pracovníci lépe seznámili s výtvarným a sochařským vysokým uměním. Na podporu tohoto cíle organizovala výstavy v německých továrnách. Do května 1938 uspořádalo oddělení 1574 továrních výstav, kterých se zúčastnilo přes 4 miliony německých dělníků.[?] K vidění byla buď díla samotných dělníků, vytvořená s podnětem a pomocí KdF, například ve výtvarných kurzech pořádaných Volksbildungswerk, nebo více či méně profesionální umělecká díla. Profesionální díla měla v tomto kontextu nejen vzdělávat, ale také motivovat dělníky k vlastní umělecké tvorbě. Cíle továrních výstav se tedy neomezovaly pouze na předvádění umění; měly navíc vzdělávací cíl „vytvořit předpoklady pro získání hlubšího porozumění umění“[?]
Rekreační a kulturní programy organizace „Radostí k Síle“ měly mnoho pozitivních dopadů. Jak uvedl Ley,[?]
KdF začala sponzorovat nízkonákladové exkurze, příští rok částečně dotované DAF, které byly cenově dostupné pro rodiny s nižšími příjmy. Paušální nabídky kryly náklady na dopravu, ubytování, stravování a výlety. Možnosti zahrnovaly výlety za plaváním nebo horská střediska, zdravotní střediska, oblíbené atrakce ve městech a provincie, turistické a kempingové výlety.
Příliv návštěvníků ekonomicky podpořil upadající letoviska a poskytl práci lidem v hotelové či restauraterské oblasti. Mmnoho malých živnostníku získalo nové zákazníky pro své fungování.[?]
Do vypuknutí války prodalo KdF asi 8 milionů zájezdů, z nichž téměř desetinu – více než 700,000 – tvořily velkolepé zahraniční plavby s flotilou KdF; dohromady, více než 45 milionů.[?]
Tyto činnosti byly možné pouze proto, že Hitler po založení organizace „Radostí k Síle“ zavázal v listopadu 1933 všechny německé podniky a průmysl k poskytování dostatečného placeného volna svým zaměstnancům.
[?] Vláda požadovala, aby všem pracujícím bylo zaručeno alespoň šest dní volna po šestiměsíčním působení ve společnosti. Výrazně se zlepšily i nároky na dovolenou. V roce 1938 si více než 87% dělníků v kovozpracujícím průmyslu užívalo roční dovolenou v délce šesti až dvanácti dnů.[?]
Mnoho lidí se rozhodlo využít levné plavby sponzorované KdF.[?] Agentura původně poskytovala pro plavby dvě osobní lodě. Počátkem roku 1934 vyplul 3. května z Bremerhafen parník s 969 rekreanty na pětidenní plavbu. Parník Monte Olivia, který přepravil 1,800 cestujících, vyrazil ve stejný den z Hamburku. Obě plavidla doplula na ostrov Wight u anglického pobřeží a zpět.[?] Málokdo na palubě někdy předtím zažil plavbu parníkem a po návratu do přístavu vládlo mezi pasažery naprosté nadšení.
V dobře uveřejněných rozhovorech cestující nadšeně popisovali nové flotily KdF jako „lodě snů pro dělníky“. Tyto zprávy zvýšily zájem o program.[?] S přihláškami zaplavující kanceláře KdF, zahájila plavidla nepřetržitou kyvadlovou dopravu pětidenních plaveb do a z Norska a cestujícím nabízela prohlídku majestátních fjordů. Plavby do Itálie umožnily cestujícím vstoupit na břeh v Janově, Neapoli, Palermu a Bari. Portugalská plavba kotvila v Lisabonu nebo na Madeiře. Během první plavby v roce 1935, která začala 15. března, přepravily čtyři lodě KdF na Madeiru 3000 cestujících, mezi nimi i Robert Ley. Portugalští a italští obyvatelé viděli poprvé v životě Němce dělnické třídy, těšit se z rekreační činnosti dříve spojené jen s výsadami vyšší společenské třídy. V průběhu roku 1935 podniklo plavby KdF více než 138,000 Němců.[?] Program byl rozšířen i do Libye, Jugoslávie a Řecka; dokonce se plánovaly navštěvy Japonska.
Nízká cenová hladina zájezdů spočívala ve snížení jízdného na železnici (75 %) a hromadné výrobě, spolu s prací dobrovolníků (jejich počet vzrostl na 135 000, většinou kontakty ve firmách a členové Říšské pracovní služby RAD).
V roce 1936 Ley uzavřel smlouvu s hamburskou loděnicí Blohm & Voss na konstrukci prvního parníku KdF. Ley se značným zájmem o design trval na tom, aby na palubách nepřekážely žádné stroje a zařízení. Všichni cestující měli mít dostatek místa na palubě, aby si mohli plavbu užít na pohodlných lehátkách. Požadavkem byly také promenádní paluby, herny a posilovny, koncertní a taneční sály, hlediště a velké, jasně osvětlené salony s pohodlnými židlemi.[?] Nebyly tam žádné první nebo druhé třídy;
[?]
Na začátku mnoho lidí nepřátelských k režimu (většinou komunistů a sociálních demokratů) považovalo vše za jeden velký podvod. Brzy však poznali, že to nebyla tak úplně nepravda, když plakáty KdF lákaly: „Teď můžeš cestovat i ty!“.[?] S nelibostí zjišťovali, že správy o dělnících procházejících se elegantními resorty a lázněmi, opalujících se na palubách parníků představují skutečnost. I Mezinárodní úřad práce musel uznat, že nejen program „Radostí k Síle“, ale i nároky na dovolenou jsou v novém Německu příkladné.[?]
Hitlerova starost o blahobyt chudších vrstev někdy vedla k jeho osobnímu zapojení do nápravy menších sociálních neduhů. Během jednoho monologu u večeře si stěžoval na kontrast v pohodlí a luxusu mezi ubytováními cestujících první, druhé a třetí třídy na linkách parníku: „Je neuvěřitelné, že se ještě nikdo nepozastavil nad tím, jak nápadné jsou rozdíly v životních podmínkách tohoto druhu.“ Během jedné prohlídky zaoceánského parníku se Hitler zjevně rozčílil nad podmínkami ubytování pro posádku. Nařídil jim modernizaci na všech lodích. Kontroverze, kterou později popsal v diskusi o sociálních problémech s Abelem Bonnardem, členem Academie Francaise, v květnu 1937:
[?] Rudolf Heß zde prohlásil: „Správná organizace volného času pracujícího lidu je rozhodujícím předpokladem nejen sociálního smíru uvnitř národů, ale také politického míru mezi národy“.[?] Čestný prezident kongresu Gustavus Town Kriby z USA byl ohromen: „Radostí k Síle" vyrostla z pouhého ideálu do reality.“ Byla také instalována mezinárodní agentura „Joy and Work“. Jako jejího prezidenta přijal Roberta Leye v Londýně krátce před vypuknutím války král Jiří VI.[?]
Hitler na adresu úspěchů KdF prohlásil:
Kolos Prora
Odezva na pokus nabídnout levné cestování orientované na standardy střední třídy byla pozitivní, ale projevily se i nečekané problémy, a to konkrétně ve dvou ohledech: Za prvé se ukázalo, že nekvalifikovaní dělníci a především celé rodiny dělnické třídy jsou jen stěží v pozici, přijít s cestovními náklady bez dalších dotací, za druhé, majitelé rekreačních zařízení se ukázali jako poněkud nevděční. Namísto radosti, že se jejich lázně a přímořská letoviska najednou plní KdF-rekreanty, si asociace stěžovaly, že KdF odebírá klienty komerčním operátorům a odhání „solventní veřejnost“; správně vnímali, že i bez KdF jde cestoví ruch - díky zlepšování životní úrovně - zase nahoru.[?]
Zájmy „kapitalistických“ obchodníků však nesměly stát v cestě ideálu sociálního státu. Vznikl tedy ambiciozní plán postavit na plážích vlastní turistická města. V roce 1935 Ley vysvětlil, že mu dal Führer pokyny, aby „promyslel možnosti masového přímořského letoviska s 20,000 lůžky“.[?] 
[?]
2. května 1936, byl tedy na ostrově Rujána, v zátoce Prora, položen základní kámen k obrovskému městu KdF zvaném Kolos Prora. Interiér byl navržen Clemensem Klotzem, který vyhrál soutěž návrhů pod dohledem Hitlerova hlavního architekta Alberta Speera.[?] Návrhy dokonce získaly cenu Grand Prix na světové výstavě v Paříži v roce 1937.[?]
Prora se skládala z osmi identických budov, dlouhých 4,5 km rovnoběžně s pláží. Koncept byl brilantně jednoduchý a dokonale přizpůsobený daným místním poměrům: oblouk dlouhý téměř pět kilometrů. Zde Klotz vytvořil základní vzor „buržoazního“ přímořského letoviska: promenádu s hotely podél pláže a uprostřed náměstí s hlavní ulici vedoucí k molu – ale tento vzor nafoukl opakováním do dimenzí nové kvality: Střed komplexu tvořil čtverec o rozměrech 400 x 600 metrů s věží a restaurací, monumentálním festivalovým sálem, elegantními přijímacími budovami, kavárnami atd.; směrem k moři bylo mohutné nábřeží se dvěma moly pro výletní parníky KdF. Křídla rezidence byla postavena v skeletové konstrukci a obsahovala více než 10,000 pokojů, z nichž většina byly totožné hotelové pokoje, všechny s výhledem na moře – skutečně „socialistický“ úspěch, vzhledem k tomu, že výsada výhledu na moře symbolizovala elitu v letoviscích.[?]
Prora měla fungovat jako moderní zábavní centrum, které kromě plážového života nabízelo divadla a kina, bowlingové dráhy, kryté bazény s umělým vlnobitím atd. Kromě toho bylo ve vnitrozemí potřeba četných sekundárních zařízení. Mezi nimi vlakové nádraží, podzemní parkovišě pro 5,000 míst, obytné oblasti pro 2,000 zaměstnanců a nemocnice s elektrárnou.
Ley dokázal na svůj projekt na Rujáně vyčlenit fantastických 100 milionů RM.[?] Po superdálnici (Autobahn) se Prora stala druhou největší civilní stavbou Říše. Uprostřed kdysi nedotčené přírodní rezervace zde najednou pracovalo až 15,000 lidí a zapojeny byly všechny hlavní říšské stavební firmy.[?] V září 1939 byla stavba – kromě festivalového sálu a jídelen téměř dokončena.[?] Výroba v prázdninovém závodě se však nikdy nerozběhla; vypuknutí války zabránilo otevření plánovaného na rok 1940 protože stavební dělníci museli přejít do závodu na výrobu německých V-raket v Peenemünde.
Osm bytových domů včetně divadla a kina zůstaly nedostavěné. Pokud by byl komplex dostavěn, jednalo by se o největší prázdninové letovisko na světě.[?] [?]
Rekreační letovisko Kolos Prora byl jen jedním z mnoha projektů které, nebyly nikdy dokončeny vlivem vypuknutí války a potřeby převést pracovní sílu do oblasti zbrojní výroby. Projekt lidového auta druhé světové války.
Krása práce
Krása práce (Schönheit der Arbeit) byla organizace, jejíž hlavní funkcí bylo zkrášlování německého pracovního prostředí.[?] Kancelář byla založena 27. listopadu 1933 jako pobočka volnočasové organizace „Radostí k síle“.[?] Koncept vytvořil sám Ley, který byl na výletě v provincii Limburg ohromen úhledností, čistotou a dobře udržovanými zahradami holandských dolů. Od počátku byly vypracovány rozsáhlé plány, které měly přimět německé manažery závodů ke zkrášlování a přestavbě jejich továren a pracovních místností. Do konce roku 1935 bylo vynaloženo na přestavbu přes 100 milionů říšských marek.[?] U více než 12,000 továren byl vylepšen vnější vzhled; byly odklizeny suťové a neudržované plochy, byly vysázeny trávníky a parky pro odpočinkové a rekreační oblasti, byly vymalovány pokoje, umyty podlahy, opraveny pracovní oděvy a instalována a vylepšena nová mycí a hygienická zařízení pro dělnictvo.[?]
[?] V únoru 1937 byla zorganizována kampaň „Čistotní lidé v čistých závodech“, jejímž výsledkem byly rozsáhlé renovace mycích a šatních zařízení.[?]
V květnu téhož roku zahájil úřad kampaň za zlepšení vzduchu a ventilace v pracovních místnostech, po níž v září 1938 následovala kampaň „Teplé jídlo do továren“.[?]
Tyto snahy se časově shodovaly s intenzivní prací na estetických aspektech, zejména na vývoji vzorových návrhů interiérů kanceláří, jídelen a pracoven. Byly dokončeny návrhy nábytku, svítidel, nádobí a dalšího vnitřního vybavení.[?] Navíc dohoda mezi úřadem a Říšskou komorou výtvarných umění z roku 1936 umožnila rozsáhlé zaměstnávání umělců vedoucími závodů pro účely malování nástěnných mozaik pro komunitní domy postavené pro volnočasové aktivity, navrhování nábytku a příležitostnou výzdobu dílen řemeslných podniků.
Tyto aktivity měly za cíl zlepšit pracovní podmínky obyčejného dělníka a současně utužovat smysl pro komunitu a větší srdečnost mezi vládou a německým obyvatelstvem.[?]
Organizace pro Blaho Národa
Další organizací přispívající k obecnému blahu byla „Organizace pro Blaho Národa“ (OBN). Jejím hlavním úkolem bylo zajišťovat pomoc všem potřebným, kteří vlivem špatných sociálních podmínek upadli do stavu nouze. Velká pomoc byla soustředěna pro matky s dětmi prostřednictvím zvláštních poraden, mateřských škol či škol v přírodě. Do roku 1935 se jednalo o druhou největší nacionálně socialistickou skupinovou organizaci, druhou za „Německou Pracovní Frontou“. Měla 4,7 milionu členů a 520 000 dobrovolných pracovníků. Členové strany, kteří pracovali v odvětví komunálního blahobytu profesionálně nebo jako dobrovolníci, museli být členy OBN.[?]
Do roku 1939 dostalo pomoc pod záštitou OBN 17 milionů Němců. Organizace provozovala 8 000 jeslí, financovala prázdninové domy pro matky, distribuovala jídlo pro velké rodiny a byla zapojena do celé řady dalších zařízení.[?]
Jednou z takových aktivit byla „akce postel,“ jejímž cílem bylo zabezpečit, aby měl každý člen rodiny k dispozici svůj tento kus nábytku. Díky hrozivým sociálním dopadům Versailleské smlouvy a velkému zchudnutí obyvatlestva v té době, bylo něco tak samozřejmého jako postel, stále věcí, kterou si nejchudší rodiny nemohly dovolit.
Sven Hedin popisuje, že taková činnost by „byla neproveditelná, kdyby ji svůj čas a práci nevěnovalo 1,5 milionů mužských i ženských dobrovolníků.“[?]
[?] Jak se situace s nezaměstnaností v Říši zlepšovala, sbírka se stávala méně potřebnou. Hitler při zahájení prohlásil: „Od této chvíle nebude muset žádný Němec trpět nouzí nebo v zimě mrznout.“[?] Hitler se dále ohrazoval vůči zahraničnímu tisku, který takovéto počínání považoval za „sociální experimenty,“ ohrožující podstatu zákonitostí fungování jejich světa, kterému vědomí národní pospolitosti nepřináší ani zisk, ani dividendy, a tudíž jim je pouze překážkou.[?]
Sven Hedin, který se sám v roce 1936 této akce zůčastnil, popisuje své dojmy:[?] Podle něj nebylo jejím úkolem jen zabezpečit životní potřeby strádající skupiny obyvatel ale také podporovat solidaritu vedoucí k utužování národní soudržnosti. V projevu z 10. října 1939 Hitler sám vysvětluje toto stanovisko:Vzdělání a Školy Adolfa Hitlera
Hitler považoval výchovu mládeže za klíč k progresivnímu rozvoji národa přesahující jeho život. NSDAP odmítala jakékoli uspořádání, které by bránilo mužům, kteří se vzdali osobních ambicí pro dobro své země v dosažení vedoucích pozic. Během let 1920-1933 mnoho univerzit zakázalo členům SA, vedoucím Hitlerjugend a členům NSDAP, z nichž značné procento byli váleční veteráni, zapsat se nebo vyučovat. „Zatímco všichni podporovali hnutí, jiní seděli ve svých seminářích a institucích a věnovali se svému speciálnímu oboru a profesi [...] Ti nás teď chtějí ohromit svými znalostmi. A my jim odpovídáme, že vám chybí základ jakékoliv moudrosti; chybí vám charakter.“[?] prohlašoval Hitler a sám poukazoval na to že:
[?]
Německá pracovní fronta zahájila každoroční Říšskou karierní soutěž v roce 1934. Půl milionu chlapců a dívek, z nichž 80% mělo základní vzdělání, projevilo své řemeslné a jiné dovednosti. Soutěžící s nejlepším skóre obdrželi finanční granty na vysokoškolské studium. Slavnostní předávání cen se konalo v Berlíně, kde národní vítězové pózovali na fotografiích s Hitlerem a Leyem. Liberální Schacht, který byl proti přidělování státních prostředků na podporu nižších tříd, demonstrativně odmítl Hitlerovo pozvání k účasti na slavnosti. Místní a regionální soutěže rozšířily procento vítězů a dále propagovaly program. Počet zúčastněných dětí rok od roku rostl. V roce 1938 soutěžilo 949,120 dívek a 1,537,373 chlapců. DAF v tom roce udělila stipendia ve výši 527,000 RM.[?]
Pro další rozvoj řemeslných znalostí mladé generace, vláda sponzorovala „Langemarck“ školy. Tyto instituce rekrutovaly mladé lidi z dělnického a venkovského prostředí. Akademie zpočátku trpěly nedostatkem kvalifikovaných instruktorů, avšak byly nicméně dalším krokem k Hitlerově ambici, že[?] Problém vyvinout program pro výběr a přípravu kandidátů připadl Robertu Leyovi; ten nejprve navrhl zřízení internátních škol s tříletým učebním plánem v několika německých obcích. Po absolvování by studenti prokazující požadované kvality postoupili na další tři roky do krajských internátů. Odtud by se nejschopnější, charakterově nejlepší a fyzicky nejzdravější studenti zapsali do prestižních akademií NSDAP v Ordensburgu.
Ley dokončil podobu budoucích internátních škol po jednání s říšským vůdcem mládeže Baldurem von Schirachem.[?] Vedoucí DAF měl dostatečný vliv a dostatek finančních prostředků k vytvoření doplňkového školního systému, který se stal prakticky autonomním. Vyvinul nezávislý učební plán a požadavky na promoci, které neodpovídaly státním standardům, a založil vlastní akademii pro školící fakulty.[?] S Führerovým svolením pojmenoval Ley deset institucí plánovaných pro Německo jako Školy Adolfa Hitlera (AHS). Internátní školy AHS testovaly dvanáctileté děti nominované okresním vedením NSDAP. Uchazeči, kteří složili přijímací zkoušku, nastoupili do šestiletého oboru. Provoz škol Adolfa Hitlera nabízí pohled na charakterové vlastnosti, které se nacionální socialismus snažil pěstovat u budoucích německých vůdců.
Na rozdíl od konvenčních univerzit se přijímací řízení promítnuté do obsahu přijímací zkoušky nezaměřovalo primárně na mentální schopnosti. Jak vysvětloval Klüver:[?] Hledali nejtalentovanější mladé lidi z celého Německa, aniž by Hitler obvykle upřednostňoval rodiny dělnické třídy. Jedna brožura uváděla: [?]
Tento způsob vzdělávání představoval významný odklon od praxe liberalismu. Aby demokratický stát poskytl rovné příležitosti k postupu pro ty, kdo mají nižší výsledky, věnuje často více zdrojů na jejich vzdělávání než na vzdělávání těch, kteří vykazují vyšší schopnosti. Proces vyrovnávání odpovídá liberálnímu principu, který odmítá přirozené řazení mezi jednotlivci na základě talentu a osobní iniciativy. Naproti tomu v Německu některé akademické instituce upřednostňovaly rozvoj potenciálu nadaných studentů. Paralelní výuka v oblasti komunální odpovědnosti měla zajistit, že školení takových osobností pro vedoucí role bude sloužit všem.
Dělnická třída ve Třetí říši
Jedním z nejaktivnějších ochránců dělnické třídy byl vedoucí DAF, Dr. Robert Ley. Bojový letec za 1. světové války a bývalý chemik, vstoupil do NSDAP v roce 1925. Kladl důraz na předpisy upravující zacházení se zaměstnanci:[?] V čísle Soziale Praxis z roku 1937 stálo: „Stát nechce sám řídit podniky. Chce to pouze zařídit tak, aby fungovaly se smyslem pro sociální povědomí.“ DAF uznal, že jakékoli pracovní právo „zůstane neúčinné, pokud se mu nepodaří přesvědčit vedoucí a zaměstance o správnosti a nezbytnosti takového vnímání práce a vyškolit je v odpovídajícím úhlu pohledu.“[?]
V říjnu 1934 vydal Hitler dekret definující povahu a úkoly DAF. Napsal:[?] Na stranickém sjezdu v roce 1935 se Hitler zavázal „pokračovat ve vzdělávání německého lidu k dosažení proměny v opravdové společenství.“[?]
Hitler současně věnoval stejnou pozornost zlepšování bydlení pro dělnickou třídu. Revitalizace stavebnictví, která byla jádrem Reinhardtova programu snižování nezaměstnanosti, hrála klíčovou roli také v sociální agendě vlády. Bez slušného bydlení nemohla pracovní síla získat sebeúctu a respekt německé komunity, aby se mohla plně integrovat do národního života. Od první světové války bylo neadekvátní bydlení pro pracující lidi akutním problémem německé společnosti. Z dostupných rezidencí mělo 47% jen jeden až dva pokoje plus kuchyň. Přeplněností trpělo podle odhadů 900,000 domů. Odhadem čtyři až šest milionů domů vyžadovalo modernizaci. Velké procento postrádalo elektřinu, připojení k obecním vodovodním sítím nebo zařízení pro koupelnu a sprchu.[?] Studie DAF dospěla k závěru že:
Ředitel kanceláře pro říšské usedlosti, Dr. Steinhauser pomohl vyřešit tento problém dodatečných nákladů u větších domů novátorským způsobem. Zapojil podniky do spolufinancování výstavby nadstandardních domů pro své zaměstnance. Společnost DAF odměnila zúčastněné společnosti občanskými poctami a příznivou publicitou. Tato kampaň slavila široký úspěch, jelikož byla takto oceněná společnost chápána jako příklad německé pospolitosti a získala si tím úctu napříč všemi vrstvami obyvatel.[?]
V květnu 1938 se uskutečnil ceremoniál zahájení stavby Wolfsburgu, nového města určeného pro rodiny průmyslových dělníků, zaměstnaných v závodě na montáž automobilů KdF (Volkswagen).
Plán zahrnoval upravené koridory pro motorová vozidla, které měly být situovány mimo dohled, aby se nenarušovala přírodní krajina. Parky, turistické stezky, chodníky a cyklistické stezky byly samozřejmostí. Osm procent bydlení tvořily rodinné domy pro lidi, kteří upřednostňovali práci na zahradě. Hitler pomohl při plánování města. Určil metráž domů, trval na velkých kuchyních, kde by rodiny mohly stolovat společně. Führer pořádal opakované konference se svým dvorním architektem Albertem Speerem a Dr. Leyem, týkající se projektu. Na základě Hitlerova plánu postavit prefabrikované domy v továrně a následně je smontovat na místě, Ley vypočítal, že by mohli stavitelé snížit stavební náklady až o polovinu.[?]
[?]
Slovník zákona nahradil pojmy „zaměstnavatel a zaměstnanec“ výrazy „vedoucí a následovník“. Zákon určoval příslušné role tímto způsobem:
[?] Majitelé a ředitelé firem nesli odpovědnost nejen za řádné fiskální řízení společnosti, ale také za ochranu zaměstnanců/následovníků před zneužíváním. Vláda to nepředkládala jen jako doporučení. Byl to zákon slovo do slova. Příjmy a zisky již nebyly primárními cíli podniku. Blahobyt jejích spolupracovníků se stal souběžným cílem. Říšské ministerstvo práce zveřejnilo tabulku trestných činů v kategorii nespravedlivého vykořisťování zaměstnanců. Jednalo se o vyplácení platů pod pevnou stupnicí mzdových tarifů nebo nevyplacení odměny za práci přesčas, odmítnutí poskytnout zaměstnancům dovolenou, zkrácení pracovní doby, nedostatečné stravování, nedostatečné vytápění pracovních stanic a udržování nehygienického nebo nebezpečného pracovního prostředí. Supervizoři byli dokonce trestáni za to, že nutili své zaměstnance, aby pracovali tvrději.[?]
Záznamy ze soudních řízení za rok 1939 ukazují, že pracovní právo zajišťovalo primárně blahobyt zaměstnanců, spíše než jejich nadřízených. Během téhož roku provedly soudy 14 slyšení proti pracovníkům a 153 proti vedoucím závodů. V sedmi případech přišli ředitelé o práci. V případě závažnějších porušení, ministerstvo práce najalo německou tajnou policii, gestapo. To obecně vedlo k zatčení a uvěznění „asociálních“ manažerů a obvykle se jednalo o případy, kdy vědomé povolování nebezpečných nebo nehygienických pracovních podmínek poškodilo zdraví zaměstnanců.[?]
[?] [?]
Rekreační programy agentury „Radostí k Síle“ měly mnoho pozitivních dopadů. Jak uvedl Ley,
Takováto politika měla zásadní dopad na všechny sociální vrstvy v Německu. Nejlépe a nejznatelněji se projevila mezi střední a nižší vrstvou a neznamenala destrukci vyšších vrstev společnosti a inteligence tak, jako například v Sovětském svazu nebo jiných komunistických zemích, usilujících o dosažení nikdy nedosaženého ráje pro dělníky. Nacionální socialismus tedy nahradil boj proletariátu něčím konstruktivnějším a to spoluprací celého národa napříč všemi vrstvami, ku prospěchu celé národní pospolitosti.
Předtím, než se naplno rozjela protiněmeckáčerná propaganda, bylo možné číst a poslouchat významné předtsvitele nejrůznějších zemí, projevující neskrývaný obdiv, vůči dosaženým úspěchům nového Německa:
Po návštěvě Německa v roce 1936, napsal bývalý anglický předseda vlády David Lloyd George článek pro London Daily Express:
Zdravotní péče
Když se Hitler stal kancléřem, většina pracujících neměla žádné zdravotní pojištění. Pracovní síla se spoléhala na závodní lékaře, zatímco nemocní členové rodiny se o sebe museli postarat sami. Špatné osvětlení, hluk v továrnách, nadměrná námaha a podobné okolnosti, přispívaly k onemocnění na pracovištích, takže průměrně 3% zaměstnanců na celostátní úrovni chybělo každý den v práci. Špatné bydlení a nedostatek rekreace byly také škodlivé pro zdraví pracovníků. Většina lidí si nemohla dovolit lékaře. Lékaři často zřizovali své kliniky v okresech, kde žila bohatší klientela, která mohla za služby zaplatit více. To vedlo k nedostatku zdravotnických pracovníků ve venkovských komunitách. Odlehlým a méně obydleným oblastem chyběli nejen lékaři, ale i kliniky. Míra úmrtnosti kojenců a malých dětí v jednom chudším okrese byla kolem 6%.
Ley tvrdil, že umožnit zdravotnickým pracovníkům praktikovat pouze v oblastech, kde mohou dosáhnout vyššího zisku, je typicky liberální postoj, který zanedbává blahobyt komunity ve prospěch jednotlivce. Trval na tom, aby byly zdravotní pojišťovny rozpuštěny a nahrazeny socializovanou medicínou. Každý Němec by měl doživotně obdržet lékařský průkaz, který by jej při předložení během návštěvy kliniky nebo lékaře opravňoval ke státem financované péči. Conti považovala cenu za zřízení, zásobování a personální zajištění venkovských klinik plus vládní povinnosti hrazení nákladů na léčbu za represivní zátěž pro daňové poplatníky.
Dalším návrhem vedoucího DAF bylo, že by pracovníci, kteří musí kvůli nemoci zůstat doma, měli nárok na nemocenskou odpovídající 70% jejich platu. Zaměstnanci nepřítomní v práci za účelem péče o rodinné příslušníky by dostávali stejnou náhradu. Ley opět prosazoval snižování zisků pro průmysl s cílem zvýšit životní úroveň pracovních sil. Ley a Conti nakonec dosáhli kompromisu a v lednu 1941 podepsali národní dohodu o zdravotní péči v Bad Saarowě, která ustanovila založení bezplatných místních klinik, každoročních zdravotních prohlídek pro všechny občany a státem financovaného krytí pro léčbu nemocných a zraněných osob. To odstranilo potřebu, aby si lidé kupovali zdravotní pojištění. K vyrovnání výdajů, plán požadoval dalekosáhlá opatření preventivní medicíny. DAF přidělil finanční prostředky na vybudování více lázní, středisek a dalších rekreačních zařízení, které měly sloužit jako místní víkendové lázně pro pracovníky a jejich rodiny. To mělo zlepšit veřejné zdraví prostřednictvím odpočinku a relaxace.
Německo v období Třetí říše propagovalo mnoho programů v oblasti sociálního zdraví, dobrých životních podmínek a studia prevence nemocí; vztahů mezi tabákem a rakovinou atd.[?] Proto byl režim o desítky let napřed před dnešními demokratickými státy, které se pyšní tím, že jsou „pokrokové“.
Za dobu dvanácti let vlády Nacionálních Socialistů zde bylo více než tisíc doktorských disertačních prací zkoumajících rakovinu. Poprvé byly zřízeny registry rakoviny, byla posílena preventivní opatření v oblasti veřejného zdraví, byly přijaty zákony proti falšování potravin a léků, zákaz kouření a kampaně varující před používáním rakovinotvorné kosmetiky. Německé lékařské časopisy 30. a 40. let navíc jako první varovaly před neblahými účinky umělých potravinářských barviv a konzervantů v potravinách a nápojích. Zdůrazňovali také potřebu návratu k organickým nebo přírodním složkám ve farmacii, kosmetice, hnojivech a potravinách.
Nacistické Německo bylo také první vládou na světě, která aktivně bojovala proti kouření. V červenci 1939 byl založen „Úřad proti nebezpečí alkoholu a tabáku“ a Říšský zdravotní úřad sponzoroval peněžní ceny za výzkum účinků nikotinu na lidské chromozomy.[?] [?]
V červnu 1942 Hitler osobně financoval Institut pro boj proti tabáku na univerzitě v Jeně v Sasku 100,000 říšskými markami z vlastních peněz. V roce 1944 se Německo stalo první zemí na světě, která zakázala kouření ve veřejné dopravě.[?]
V roce 1937 přijalo Německo jako první na světě zákony, které zakazovaly prodej alkoholu nezletilým a uzákonilo přísné tresty za řízení v opilosti. Zavedli také první krevní testy u řidičů automobilů podezřelých z řízení pod vlivem alkoholu.
Dalšími kampaněmi podporujícími zdraví národa, bylo povzbuzování žen na každoroční nebo dvouleté vyšetření rakoviny, ženy dostávaly také instrukce k samovyšetření prsu.[?]
Velký důraz se také kladl na studium účinků prachu a azbestu na lidské zdraví.[?] Německo se stalo lídrem v dokumentaci „spojení azbest-rakovina plic“. V roce 1943 režim jako první rozpoznal azbestem indukovaný mezoteliom a rakovinu plic jako „kompenzovatelné nemoci z povolání“. Američtí právníci později čerpali z tohoto výzkumu v soudních sporech dělníků s jejich zaměstnavateli.[?]
Naproti tomu, parlamentní debaty, nekonečné skandály, nedostatečný pokrok a neinspirativní vedení spojené s demokratickou formou vlády, se ve srovnání s fašistickými režimy jevily velmi uboze.
Marxismus měl se svými sovětskými hladomory stejně nevalné výsledky. Leon Degrelle, Belgičan, který nakonec sloužil ve Waffen SS, napsal, žeautarkii , odmítání volného obchodu a systému neomezené mezinárodní výměny zboží podporované Británií, prohlubovalo nevraživost demokratických zemí vůči Německu. Führerovy přetrvávající návrhy na odzbrojení a snahy o zlepšení vztahů se sousedními státy, poskytující základ pro kontinentální evropskou jednotu, byly v rozporu s anglickou diplomací „rovnováhy sil“.
Snad ještě více nepřijatelná byla pro tehdejší světové elity státní forma a sociální struktura vyvíjející se v Německu. Pád dynastií Hohenzollernů a Habsburků v roce 1918 podstatně snížil vliv německé aristokracie. Nacionální socialisté jí nahradili vůdčím kádrem založeným spíše na talentu, iniciativě a idealismu, než na bohatství a společenském postavení. Mezinárodní vládnoucí kasta intuitivně vycítila nebezpečí, které by taková revoluce, pokud by byla úspěšná, znamenala pro její výsadní postavení. Německé programy na zlepšení blahobytu pracovních sil neměly v tehdejším světě obdoby. Německý příklad představoval nebezpečí, že by pracovní síly ostatních zemí začaly požadovat dávky v invaliditě, bezpečnější pracovní podmínky, státem podporované dovolené pro jejich rodiny a lepší bydlení.
Jeden německý novinář na toto téma napsal:
Neboť jedno musíte, moji soukmenovci, přeci všichni uznat. Nechť jste kdekoliv, všude dnes vidíte dílo míru, v němž jsme jenom vinou války nemohli pokračovat. Všude dnes vidíte obytné čtvrti, školy atd., jejichž další výstavbu jenom válka znemožnila. Než jsem vstoupil do války, zahájil jsem obrovský program kulturní, hospodářský a také program sociální péče, rozvinul jej nebo zčásti také již dokončil. Všude však vznikly nové plány, nové projekty ode mne a od mých spolupracovníků. Jestliže však se naproti tomu podívám na své odpůrce: Co oni doopravdy vytvořili? Oni mohli snadno štvát do války, neboť nemohli vykázat žádné mírové činy. Nevykonali nic, co by pro ně mluvilo. Tento žvanil a opilec Churchill, co ten ve svém životě vlastně dokázal, toto prolhané individum a darmošlap první třídy? [...] A o jeho kumpánovi v Bílém domě bych přitom všem raději pomlčel, neboť to je jenom ubohý šílenec.[...] A přesto dále říkají: „Ne, už jenom ten příklad, ten příklad, to je ono. Ten příklad ničí dobré zvyklosti a mravy.“ [...] Říkali: „Plujete se svými loděmi organizace Radostí k síle a my nemůžeme dovolit, aby přistávaly u nás. To kazí naše dělnictvo.“ Jak to, že to kazí dělnictvo? To neuznávám. Německý dělník pracoval více, než kdykoliv před tím, proč by se tedy neměl zotavovat? [...] Nebo když on [Roosevelt] říká: „Chceme, aby také dělník měl dovolenou.“ Tak to chtějí příliš pozdě. To my jsme to dávno provedli v praxi. A byli bychom ještě mnohem dále, kdyby do toho nebyl přišel pan Roosevelt. Nebo když říká: „Chceme zvýšit blahobyt i pro široké masy dělníků!“ To jsou vesměs věci, které stojí v našem programu! Byl by je snad mohl i uskutečnit, kdyby nebyl začal válku. Vždyť my jsme to dokázali již před válkou. [...] Ne, tyto kapitalistické hyeny nepomýšlejí na to, učinit něco takového. Spatřují v nás jenom nebezpečný vzor a jen aby teď zlákali své vlastní národy, musí sáhnout do programu naší strany a vylovit z něj jednotlivé věty, tito ubozí břídilové. A přitom i to dělají hloupě.[?]
Z deníku doktora Goebbelse:
[?]
Bez ohledu na to, jak slibně se státní forma může jevit na papíře, bezúhonnost odpovědných mužů významně určuje její přínos společnosti. Ačkoli Hitler stanovil standardy pro sociální a politickou strukturu nového Německa, poskytl podřízeným značnou volnost k realizaci nových nápadů a úprav. Umožnil konkurenci mezi vládními agenturami s překrývající se jurisdikcí. Při sporu zasáhl až poté, co soupeři prokázali silné a slabé stránky svých protichůdných názorů, a pak obvykle ve prospěch vynalézavějšího řešení. Povzbuzováním iniciativy, Hitler inspiroval nekonvenční myšlení a novátorské nápady ze strany autorit. Proto podpořil nové ekonomické návrhy Fritze Reinhardta proti návrhům konformního Schachta. Proto také vsadil na Roberta Leye, kterého podporoval i přes to, že se Ley celá léta potýkal s konzervativním ministerstvem práce kvůli rostoucím výdajům na zlepšení sociálního zabezpečení dělníků. Schválil založení škol Adolfa Hitlera, které ignorovaly osnovy ministerstva školství a dokonce ani nevyučovaly program NSDAP.
Hitler, který byl sám nacionalistou, nezasahoval, když Waffen SS postupně odbourávaly nacionalismus a zpochybňovaly rasovou politiku nacionálně socialistické strany.
Pohledem dnešních politických standardů se jednalo o režim kde se střetávaly jak levicové tak pravicové prvky řízení. Byl to znovu levicový Robert Ley který byl pověřen blahobytem dělnické třídy; byl to pravicový Hjalmar Schacht a později Walter Funk jež dbali o zdárné fungování ekonomických otázek v zemi.
Pluralita názorů zajišťovala ideové střety, avšak pouze na odborné úrovni mezi těmi jež byli pověřeni řešit konkrétní úkoly a výzvy spojené s každým úspěšným řízením státu. Německá společnost tak byla do velké míry ušetřena rozdělujícího vlivu idových sporů zájmových skupin či politických stran. To mělo za následek jednotu o kterou Hitler od začátku usiloval.
Poválečná historie často naráží na fenomén lásky německého lidu ke svým nacionálně socialistickým vůdcům. Historici nabízí odpověď v podobě jakési mysl fanatizující německé propagandy, pod jejímž vlivem neměli Němci na výběr a museli své vůdce obdivovat zřejmě proti své vůli. To je zajisté velmi pohodlné vysvětlení pro ty, kteří reprezentují konkurenční ideologie, které staví svou výlučnost na falešné morální nadřazenosti vůči režimu, jenž byl příhodně vyloučen z ideologického diskurzu.
Demokratickým ale i komunistickým režimům by se o důvěře, již požívali němečtí vůdci v období Třetí říše, mohlo jenom zdát. Během druhé světové války narukovali dobrovolníci z více než 30 zemí do německých ozbrojených sil, spolu s obyčejnými lidmi ale i regulérními vojenskými oddíly, byli odhodláni bránit své národy a Hitlerovu vizi lepšího světa až do konce. Motivy těchto lidí by si jistě zasluhovaly rozumnějšího vysvětlení než údajného vlivu všemocné německé propagandy. Ve skutečnosti věděli Němci naprosto přesně, proč své vůdce zbožňují, bylo to totiž jedno z mála vedení, které stálo na straně svých lidí a bylo za ně ochotno položit i život.[?]
Jádrem nacionálně socialistické ideologie a státní formy byla tedy německá jednota. Hitler podporoval vše, co přispívalo k tomuto cíli, a odmítal to, co nikoliv. Sečtělý, s hlubokým porozuměním historie, vytvořil politickou filozofii, která interpretovala minulost Německa jako neustálý, progresivní boj za nezávislost a sjednocení. Disharmonie mezi Němci je stála svobodu a život. Římská říše uvrhla Německo pod cizí nadvládu, dokud Cherusský Arminius nesjednotil prominentní německé kmeny, a nevyhnal útočníky. V 17. století se politicky nesouladné Německo stalo bojištěm 30leté války. Více než polovina obyvatel zahynula.
Rakousko a Prusko získaly diplomatické a vojenské postavení až v průběhu 18. století. Kvůli nedostatku spojení mezi královskou hierarchií a obyvatelstvem, nemohl ani jeden stát později odrazit invazi napoleonské Francie. Pouze díky nacionalismu se Prusové znovu stali svobodnými. Prusko sjednotilo Německo v roce 1871, a to přispělo k prosperitě a pokroku. Velké sociální rozdíly přesto přetrvávaly. V té době vyjádřoval filosof Friedrich Nietzsche touhu po hlubším a trvalém svazku mezi svými lidmi:
V duši německého národa je mnoho jemných vláken, ale nejsou spletena do jediného, pevného a mocného uzlu; [...] To je třeba napravit, prohloubit větší solidaritu v duši a podstatě našich lidí a odstranit rozpory mezi vnitřním a vnějším. V nejvznešenějším smyslu slova musíme usilovat o jednotu Německa a usilovat o to vášnivěji než o pouhé politické sjednocení [...] Vytvořit koncept národa.Nacionální socialismus kladl důraz na jednotu Německa a stavěl přitom na odkazu slavných sjednotitlů jako byli Cherusský král Arminius, státník Bismarck a věhlasný Nietzsche. Záležitosti morální, sociální a politické harmonie Německa ovlivňovaly postoj NSDAP prakticky v každém zásadním směru.
Progresivní myšlení v prusko-německé státní službě vedlo k prvnímu pracovnímu právu v následujícím století.
Po prohrané světové válce byla v Německu spojeneckými mocnostmi ustanovena demokratická forma vlády. Tento vnucený způsob státního zřízení, byl ideálním nástrojem vítězných mocností k uplatňování svého vlivu přes formální zdání svobody a nezávislosti.
Nová demokratická vláda se ve Výmarském Německu ukázala jako naprosto nekompetentní v řešení nekonečných sociálních, finančních a politických krizí. Její různé frakce se bezmocně hádaly, když Německo balancovalo na pokraji katastrofy. Situaci Německa dále zhoršovala neomezená konkurence jeho 25 regionálních států, jejichž vlády byly často v přímém konfliktu s politikami ústřední říšské vlády. Tyto státy, jako Bavorsko, Prusko, Württembersko a Sasko, měly starověký původ a jen před několika lety, tedy před konsolidací Německa v roce 1871, to byly nezávislé suverénní monarchie. Není divu, že sobecky střežily moc a výsady, které stále přetrvávaly. Německo bylo federací se slabou ústřední vládou a každý z 25 států byl stále zdánlivě suverénní. Přimět je, aby pracovaly společně pro dobro celého Německa, bylo téměř nemožné.
To byly podmínky, které existovaly v Německu, když se Hitler a nacionální socialisté v roce 1933 dostali k moci. Ale jako by situace nebyla dost špatná, podmínky zhoršil celosvětový židovský bojkot německého zboží, který bezprostředně následoval po Hitlerově zvolení do kancléřství. Okamžitým výsledkem bojkotu byl strmý 10% pokles německého vývozu, který byl již katastrofálně nízký, což pak vyřadilo ještě více lidí z práce.
10. února 1933 hovořil Hitler poprvé o svém ekonomickém programu v Berlíně. Publiku řekl: „Nemáme žádnou víru v zahraniční pomoc, v pomoc zvenčí našeho vlastního národa.“
Hitler pochopil hrozivost situace, ve které se Německo nachází a 10. února 1933 oslovil německý národ s prosbou o trpělivost:
[...]
Národní vláda má nesmírný úkol reorganizace hospodářství našeho národa prostřednictvím dvou velkých čtyřletých plánů: Záchrana německého rolníka, aby byla zachována potravinová soběstačnost a tím i základ života v našem národě. Záchrana německého dělníka v obrovském a všeobjímajícím útoku na nezaměstnanost.
[...]
Nebyla to tato vláda, která uvedla na čtrnáct let německý národ do záhuby; tato vláda chce znovu vynést národ na vrchol. Čtrnáctiletý dluh je rozhodnuta splatit za čtyři roky.
Nemůže však podmínit naší práci obnovy souhlasem těch, kdo jsou vinni za předchozí stav. Marxistické strany a jejich souputníci měli čtrnáct let na to, aby prokázali své schopnosti. Výsledkem je hromada ruin.
Nyní, německý lide, dej nám čtyři roky a pak nad námi vynes soud! V souladu s rozkazem polního maršála začneme. Kéž všemohoucí Bůh milosrdně pohlédne na naši práci, povede naši vůli správnou cestou, požehná naší moudrosti a odmění nás důvěrou našeho národa.
Nebojujeme za sebe, ale za Německo!
23. března 1933, odhlasoval Říšský sněm poměrem hlasů 441:84 přijetí zmocňovacího zákona, který dal Hitlerovi čtyři roky nouzových diktátorských pravomocí, které podle něj potřeboval ke vzkříšení německé ekonomiky a vybudování nových sociálních poměrů nutných k nastolení celonárodní obnovy.
Aby se Hitlerovi podařilo sjednotit národ, musel nejdřív zlomit rozdělující vliv jednotlivých sociálních tříd. K tomu bylo nejen zapotřebí dát lidem zpět práci ale také a hlavně dát prestiž a čest samotnému konceptu „práce“. To vedlo k zavedení mnoha sociálních programů a reforem které měly dva zásadní cíle. Jedním z nich bylo zlepšit životní úroveň průměrného občana. Druhým bylo vytvoření beztřídní společnosti, v níž by měla buržoazie, dělnictvo, zemědělci a šlechta stejné postavení jako Volksgenossen, což by se dalo volně přeložit jako „soukmenovec“. Hitler věřil, že by odstranění tradičních třídních bariér vytvořilo sociální mobilitu pro postup talentovaných jedinců.
Nejdůležitějším počinem Nacionálně socialistického státu podle Hitlera bylo, najít způsoby a prostředky jak „usnadnit a vydláždit cestu vzhůru všem kteří projevovali píli, energii, elán, odvahu a vytrvalost“. V nacionálně socialistickém státě podle něj muslo být i „nejchudší dítě“ schopno dosáhnout nejvyššího postavení, pokud na to má. Pak by se nikdy nemohl rozvinout konflikt mezi lidmi a vládou,
protože potom každý zemědělec, každý dělník bude vždy vědět, že vláda všech je také jeho vládou.[...] V tomto novém Německu musí být od nynějška každé dítě dělníka nebo farmáře, pokud je božsky obdarováno a požehnáno, schopno povznést se do nejvyššího vedení celého národa.Hitler však chápal obtíže, které by nastaly při pokusu realizovat tento požadavek. Řekl: „nemůžete skutečně očekávat, aby se například milý synek vyššího státního úředníka stal, řekněme, řemeslníkem, jenom proto že se nějaké jiné dítě z nižžší společenské třídy zdá být schopnější.“
Argument, který konzervativní střední třída často předkládala, že závazek k výkonu by utrpěl takovým relativním vyrovnáním kompenzace, Hitler také odmítl. Tvrdil že by bylo smutným znamením úpadku našeho věku, „kdyby jedinou motivací pro vyšší stupeň duševní výkonnosti byla vyšší mzda“, vysvětloval že:
Největší vědecké a kulturní úspěchy v dějinách lidstva nebyly nikdy světu dány z touhy po penězích. Naopak, jejich zrození často znamenalo zřeknutí se pozemských radostí z bohatství. Může se stát, že dnes se zlato stalo jediným vládcem života, ale jednoho dne se člověk znovu skloní před vyššími bohy. Dnes může za svou existenci mnohé vděčit pouze touze po penězích a majetku, ale není toho mnoho, jehož absence by lidstvo ochudila. I to je úkolem našeho hnutí, že již dnes ohlašuje dobu, v níž jedinec dostane to, co k životu potřebuje, ale která zastává zásadu, že člověk nežije výhradně pro hmotné požitky.Jako krátkodobý cíl prosazoval zvýšení společenské prestiže dělníků prostřednictvím zvýšeného duchovního uznání manuální práce; jako dlouhodobý cíl předpokládal „moudře omezené odstupňování příjmů“, požadavek, který ve Třetí říši našel své vyjádření v plánech DAF na restrukturalizaci kompenzací.
Kvůli reparačním závazkům, které byly na Německo uvaleny po první světové válce, se německé zemědělství nacházelo ve stavu, který neumožňoval potravinovou soběstačnost. Proto bylo Německo nuceno dovážet potraviny ze zahraničí a zadlužovat se u mezinárodních institucí. Adolf Hitler popisuje tento problém ve stranickém prohlášení k venkovskému lidu z roku 1930, tedy tři roky před tím než se ujal moci:
Německý národ kryje značnou část své obživy dovozem potravin ze zahraničí. [...] Dnes platíme tento dovoz potravin převážně půjčenými, cizími penězi. Tím je německý národ stále hlouběji veden do dluhového otroctví mezinárodní finanční elity, jež tyto půjčky poskytuje. Ta bude - při zachování současného stavu - německý národ stále více vyvlastňovat.Hitler moc dobře chápal důležitost potravinové soběstačnosti: v průběhu první světové války blokovalo Britské námořnictvo dodávky potravin za účelem vyhladovění Německého obyvatelestva.
Po nástupu Hitlera k moci byly inhned podniknuty kroky k nápravě. Jedním z takových kroků byla tzv. „vnitřní kolonizace“ jež měla za úkol zúrodňovat neúrodné plochy a poskytnout tak rolníkům a farmářům více místa nezbytného pro zvýšení jejich produktivity a kvality práce. Jednou z organizací, která se podílela na této kultivaci půdy byla Říšská pracovní služba (RAD).
Členové pomáhali při stavbě dálnic, odvodňovali bažiny, sázeli stromy, vylepšovali chudší farmy a zlepšovali vodní cesty. To vše v duchu nacionálně socialistické myšlenky, že stát má mimo jiné zabezpečovat nejvýšší možnou efektivitu práce. Tito převážně mladí lidé, vykonávající povinnou 6ti měsíční službu s vojenskou organizovaností a disciplínou, pochodovali ne se zbraněmi v rukou ale s lopatami a jinými pracovními nástroji. Dr. Goebbels je nazval „vojáky míru“, vojáky, kteří své meče překovali v lopaty a pluhy.
[...]
Práce bude dokončena v zimě 1936 -1937. Rozsáhlé oblasti dříve nehostinné bažinaté půdy byly proměněny v orná pole a louky. Než se s tímto podnikem začalo, každou zimu uhynulo 58% dobytka na motolice jaterní.
[...]
Dále jsme pokračovali přes Neuenwalde [...] do odvodňovací oblasti Omulefu přítoku Narew. [...] Z jednoho mostu jasně vidíme, že hladina skutečně výrazně klesla. Kde dříve celoročně ležely plochy země pod vodou, tam se dnes rozprostírají zelené louky o ploše dobrých 400 hektarů. Nyní mají zvířata bohaté pastviny a sedláci i přesto zažívají dvě bohaté senoseče za rok. Na některých místech bylo zaseto i obilí.
[...]
Od srpna 1933 se na tuto
[...]
V odlehlých oblastech je činná Pracovní služba, na obou stranách silnice vidíme její tábory a prohlížíme si několik ubikací s pryčnami na spaní ve dvou řadách nad sebou i jejich skromné, jednoduché zařízení. Dělníků samotných jsme příliš neviděli, většina je s lopatami venku v močálech. Všude lze pozorovat stejnou systematičnost a vše běží jako hodinový stroj. [...] Takové záměry může realizovat jen silná vláda. Ale vyplatí se. Získá se tu nová zem pro několik tisíc sedláků.
Adolf Hitler často svými reformami nesledoval pouze praktickou stránku věci ale také sociálně výchovnou, ve které šlo vždy o sjednocení národa na podkladě solidarity mezi všemi vrstvami obyvatel. Na kongresu NSDAP v září 1935 definoval sociální účel RAD před 54,000 shromážděnými členy:
Pro nás nacionální socialisty je myšlenka vyslání všech Němců do jedné jediné školy práce, prostředkem k uskutečnění tohoto velkého národního společenství. Takto se Němci budou poznávat navzájem. Předsudky, běžné mezi různými profesemi, budou postupně zanikat, aby se už nikdy neobjevily. Život nás nevyhnutelně rozděluje do mnoha skupin a povolání [...] a to je primární úkol pracovní služby; spojit všechny Němce prostřednictvím práce a vytvořit z nich komunitu.Na dřívějším kongresu NSDAP, označil Hitler pracovní službu za „útok proti zažité představě, že manuální práce je cosi podřadného.“
Zůstává naším nezlomným rozhodnutím, přivést každého Němce, ať je to kdokoli, ať bohatý nebo chudý, ať syn učenců nebo syn továrníků, alespoň jednou v životě pracovat vlastníma rukama, aby to poznal, aby zde také jednoho dne mohl rozkazovat o to ochotněji, protože předtím se musel naučit poslouchat. Nemyslíme na porážku marxismu pouze navenek. Jsme odhodláni odstranit i jeho podmínky... Pracovníci mysli a ruky nesmí už nikdy stát proti sobě.
Pracovní služba, řekl Hitler v rozhovoru z 20. února 1933 s Louisem P. Lochnerem z Associated Press, by měla „sloužit jako most k překonání třídních rozdílů prostřednictvím všeobecného vzdělání k práci. Jako národní socialista vidím v povinné službě také prostředek, jak vychovávat lidi k úctě k práci.“
Zatímco v SSSR bylo údajně ukolektivizováno až 7,000,000 kulaků k smrti,
Říšský stav rolnický (Reichsnährstand) byla organizace, v jejímž čele stál Walter Darré, říšký a pruský ministr zemědělství. Hlavním cílem organizace bylo podporovat skupinu lidí, kteří se podíleli na zemědělské výrobě a distribuci. Důležité bylo nastavení stabilních cen zemědělských produktů a tím zajištění ekonomické stability sedláků. „Říšský stav rolnický“ měl tak zákonnou pravomoc zasahovat do trhu se zemědělským zbožím pomocí komplexního systému objednávek, cenových kontrol a zákazů, prostřednictvím regionálních marketingových asociací.
Dalším důležitým úkolem bylo zamezit tříštění farem a jejich odkupu či zabavování na dluh. V Německu a ostatních fašistických a korporativistických, rozuměj cechovních, státech, byli farmáři chráněni před exekucemi. Německá legislativa z roku 1933 byla nastavena k ochraně všech, kteří se podíleli na vytváření potravinové soběstačnosti země.
Před nástupem Hitlera k moci, bylo největším problémem postupné zadlužování farmářů, kteří byli nuceni půjčovat si peníze na uživení provozu farmy, což v důsledku ekonomické nestability a měnové devalvace, většinou vedlo k neschopnosti splácet a k zabavení celé usedlosti ve prospěch banky. Proto byly ustanoveny zákony k ochraně a zachování menších dědičných statků Německa, které nebyly větší než 308 akrů. Zemědělské půdy pod touto výměrou nebylo možné „prodávat, dělit, zastavovat ani zabavovat na dluh“.
Tento venkovský idealismus se netýkal pouze států jako bylo Německo, Itálie, Petainova Francie, Francovo Španělsko, Dollfussovo Rakousko, Salazarovo Portugalsko, Peronova Argentina a Vargasova Brazílie; ale také hnutí, jako Mosleyovy Fašistické Unie v Británii, rumunské Železné gardy, Norského Národního Shromáždění (Nasjonal Samling) a dalších, které považovaly zemědělství za prvořadý význam jak z hlediska národního přežití, tak z hlediska fyzického a morálního zdraví lidí. Proto tam, kde se objevily fašistické nebo přinejmenším korporativistické státy, byla vždy uzákoněna ochrana těch, kdo obdělávali půdu. Reformy zahájené Petainem, Vargasem a Peronem zůstávají základem moderní Francie, Brazílie a Argentiny.
V pluto-demokraciích probíhaly věci odlišně. Problém, který se USA a Británie snažily vyřešit, bylo to, co dělat s farmáři a zemědělskými pracovníky opouštějícími zemi kvůli nedostatku tržní síly, zatímco masy lidí hladověly. Pro plutokracie to byl neřešitelný paradox „chudoby uprostřed bohatství“. John Hargrave, ve své knize „Social Credit Explained“ zaznamenal způsob z doby deprese, jakým státy po celém světě platily farmářům za ničení jejich plodin, například:
- Vyhubení 100 000 prasat v Nizozemsku, 1932.
- 2 000 000 a 4 000 000 utracených prasat v USA, 1933.
- 225 000 ovcí zabitých v Británii, 1933.
- Spáleno 25 000 kusů skotu, Dánsko, 1933.
- 5 000 jehňat vyhnaných do moře, Nový Zéland, 1933.
- Francie pokutuje zemědělce za zvýšení výměry, 1933.
- USA obdělávají 25% úrody bavlny, 1933.
- Pěstitelé brambor byli pokutováni částkou 15 000 GBP za překročení výměry povolené „Obchodní bramborovou komisí“ v Británii roku 1935.
[?]
V Iowě stálHorníci v Kentucky a Pensylvánii pojídali plevel. V Kansasu farmáři pálili pšenici, nyní bezcennou, aby se zahřáli. Kukuřice, která byla levnější než uhlí, se užívala na vytápění.bušl kukuřice méně než balíček žvýkaček. Jablka a broskve hnily v sadech v Oregonu a Kalifornii, stejně jako bavlna na polích v Texasu a Oklahomě. Západní farmáři vybíjeli svůj dobytek a ovce, protože nemohli platit za to, aby je nakrmili. Přesto existoval hlad uprostřed hojnosti. [...] Podvýživa a související nemoci jako křivice apelagra byly běžné...
Jediné místo v USA, které bylo výjimkou, přijalo to, co se často posměšně považuje za metody „fašistického“ typu. Huey Long, guvernér Louisiany, byl známý tím, že „zrovna moc nedbal na omezení ekonomické ortodoxie.“
Senátor Huey Long jistě nebyl jediným idealistou prosazujícím neortodoxní metody, ve snaze pomoci obyčejným lidem, který padl za oběť mocenským machinacím „zpropadené plutokratické finanční kliky“,jak ji z oblibou nazýval Hitler.
V Německu a zřejmě i v jiných fašistických zemích, se věci odvíjely opačně. Láska k vlasti, coby nejvyšší ideál a předpoklad k dobrému vedení, talent a zodpovědnost, byly odměňovány postupem vzhůru. Tak byly v Německu dosazovány vůdčí kádry do řídících pozic. Příkladem může být Fritz Reinhardt, tajemník na ministerstvu financí, který přišel s plánem, jak omezit nezaměstnanost. Přesto, že proti jeho návrhům ostře vystupoval samotný liberálně založený Hjalmar Schacht, Hitler pověřil Reinhardta a poskytl mu volnou ruku k realizaci jeho plánů, které již do čtyř let od svého zahájení slavily ohromný úspěch a staly se hlavním faktorem úspěchu v boji proti nezaměstnanosti v Německu.
Poté, co v roce 1933 rozpustil odbory, chtěl Hitler vytvořit zastřešující organizaci věnovanou blahobytu jak dělníkům, tak managementu, aby
pracovník a zaměstnavatel stáli vedle sebe a nebyli již rozděleni podle skupin a sdružení, které slouží pouze k ochraně konkrétní ekonomické a sociální vrstvy a jejím zájmům.Hitler ve svém vlastním prohlášení, které definovalo cíle organizace, uvedl: „Je nutné spojovat členy bývalých odborových svazů, úředníků a bývalých ředitelů, jako rovnocenné členy.“
Neexistuje ani zaměstnavatel, ani zaměstnanec, ale pouze ti, kdo jsou pověřeni prací pro národ [...] Každý pracuje pro lid, bez ohledu na to, zda jde o takzvaného zaměstnavatele nebo takzvaného zaměstnance.Hitler viděl národní společenství jako prostředek ke zrušení třídního boje, neznamenalo to však, že by negoval nebo ignoroval pokračující existenci ekonomických třídních protikladů a nutnost hájit tyto zájmy. Zastával názor, že mimo tyto odlišné zájmy lze vytvořit společnou platformu, aby se ekonomicky odlišné zájmy nemusely rozvinout do politických skupin. Ve svém prohlášení to vysvětloval když tvrdil že:
Ekonomické a profesní rozdíly odstranit nemůžeme, ale můžeme změnit něco jiného, totiž názor, že by tyto rozdíly mohly být někdy odstraněny rozdělením do tříd a vítězstvím jedné nad druhou. To je šílenství. Proti této teorii stojí živoucí teorie národního společenství, v níž jsou hlava a ruce sjednoceny, v níž budou i nadále existovat drobné rozdíly, ale společným základem musí být společný národní zájem, který daleko přesahuje směšně malicherné osobní boje, profesní rozdíly, ekonomické bitvy a tak dále.
V květnu 1933 se v Berlíně uskutečnil první sjezd Německé pracovní fronty, známé pod zkratkou DAF. Tato organizace nahradila rozpuštěné odbory a asociace manažerů. Hitler uvedl:
Cílem německé pracovní fronty je vytvoření skutečného spolupracujícího společenství a efektivity práce mezi všemi Němci. Musí se postarat o to, aby si každý člověk mohl najít své místo v ekonomickém životě národa, podle svých mentálních a fyzických schopností, které mu zajistí nejvyšší úroveň úspěchu. Tímto způsobem bude realizován největší přínos pro celkovou národní komunitu.Führerův plán eliminovat třídní rozdíly byl do značné míry vyrovnávacím procesem. Díky užitečné práci si každý mohl získat respekt komunity. „Nikdo nemá právo se společensky povyšovat nad druhého, jen protože díky vnějším okolnostem vypadá lépe“, argumentoval Hitler.
Nešlo o to vytvořit novou, dokonalou skupinu lidí, tzv. „ideálního“ člověka ale o to, prosazovat podle schopností tak, aby se mohli stát přínosem pro celou společnost. Pracující člověk byl povýšen na prvního občana národa.
Hitler se uchýlil k relativně nedemokratickým metodám, jak ochránit pracující obyvatelstvo před vykořisťováním. Zakázal spekulace s životně důležitými komoditami pro národ, jako je zemědělská sklizeň a energie. Burza cenných papírů, kterou Reinhardt odmítl jako „gangsterskou společnost“, byla zatěžována stále větším množstvím omezení až do bodu kdy stát se makléřem bylo možné pouze teoreticky, protože získat licenci na toto „povolání“ bylo prakticky nemožné.
Jedno z revolučních opatření, hrozivé pro zastánce liberální ekonomie, jako byl třeba bankéř Schacht, bylo ustanovení vládní regulace platů a manažerských privilegií.
V soukromém sektoru bylo zvykem vyplácet měsíční stipendia manažerům, i v době absence, aniž by to samé platilo pro zaměstnance továrny. Vláda tento rozpor zrušila. Místo toho bylo ustanoveno, zajistit dělníkovi určitou míru kompenzace při ztrátě práce z důvodu důležitých rodinných záležitostí plus pevnou dotaci financovanou zaměstnavatelem v případě nemoci.
Zákon o regulaci mezd zavedl pokyny pro výpočet platů. Na základě principu srovnatelné odměny za stejné nároky na čas a energii jednotlivce bylo jejím cílem zaručit slušnou životní úroveň každému, kdo tvrdě pracoval. Zákon stanovil: „Klasifikace platů musí odpovídat skutečným požadavkům dané práce. Nezáleží tedy na tom, jakou práci jednotlivec vykonává. Rozhodující je osobní zapojení.“
Jistě jedna z nejpopulárnějších organizací na podporu harmonie a sounáležitosti v Německu byla rekreační divize KdF - „Kraft durch Freude“ neboli „Radostí k Síle“. Tato organizace spadala pod „Německou pracovní frontu“. Jejím úkolem bylo zajistit odreagování od práce pro pracující populaci.
Vedoucí Německé pracovní fronty (DAF) Robert Ley ve svém projevu vysvětloval hlavní výhody vzniku organizace a poukazoval na rozdíl mezi „zdravou závistí“ a „komplexem méněcennosti“ dělníků, živený marxistickou ideologií na jedné straně a probíhajícími debatami o nebezpečích racionalizace na straně druhé. Racionalizace byla podle něj globálním, nevratným procesem, který by mohl mít za následek ztrátu „radosti“ z práce, zničení fyzického a duševního zdraví a nárůst „nervozity“. KdF měly rozšířit volný čas a dbát na jeho správné využití. Tím, že nabídne masám všechny druhy kdysi privilegovaných volnočasových aktivit, Ley oznámil, že se KdF stane rozhodujícím nástrojem pro překonání třídního boje a také pro zlepšení zdraví a výkonnosti.
Jedním z cílú organizace KdF a zejména štěstí, které si představovala, byla aktivita. Spisy KdF zdůrazňují, že by možnosti trávení volného času měly obsahovat, pokud je to jen trochu možné, aktivní složku. Pouze aktivně provozovaný volný čas by skutečně vedl k relaxaci a nakonec k načerpání nových sil. Podle nacistické víry mohla unaveným, „prázdným“ lidem znovu nabít energii pouze akce:
Únava pramení z pocitu prázdnoty. V procesu práce se spotřebovává síla a nervová energie. Způsobují pocit chladu a prázdnoty. Víme, že tato prázdnota duše a těla se neodvrací ani nezaplňuje tím, že člověka položíme na denní lůžko a necháme ho zírat do stropu, ale pouze tím, že dáme duši i tělu novou výživu.
KdF zavedla nové sociální, vzdělávací, sportovní, zdravotní a zábavné programy pro německé pracovníky. To zahrnovalo tovární knihovny a zahrady, bazény, levná teplá jídla, programy vzdělávání dospělých, pravidelné pracovní přestávky, tělesnou výchovu, sportovní zařízení, gymnastický výcvik,
Ley vysvětloval:
Neměli bychom se zajímat jen o to, co dělá člověk v práci, ale máme také odpovědnost zajímat se o to, co člověk dělá, když mu práce skončí. Musíme si uvědomit, že nuda nikomu neprospívá, avšak různé formy zábavy ano. Realizovat tuto zábavu, tuto relaxaci, se musí stát naším nejdůležitějším úkolem.
Cílem Hitlerovy politiky bylo realizovat spolupracující, harmonickou společnost, spravedlivé a rozumné rozdělení národního majetku a odklonit život pracující populace co nejdál od úzkosti a chtění. V roce 1942 generál Walther Scherff, vojenský historik německé armády, shrnul všeobecné mínění o Hitlerovi:
Hitlerův životní princip byl stejný jako princip jeho vzoru, Friedricha Velkého; že ne válka, ale civilizovaná, tvůrčí činnost, jako jsou umělecká díla, sociální instituce a cestování, může Němcům zajistit praktickou, bezstarostnou a bezpečnou budoucí existenci.Ve snaze plně integrovat pracovní sílu do německé společnosti, představil KdF také kulturní aktivity. Jeho 70 hudebních škol nabídlo základní výuku hry na hudební nástroje pro členy dělnických rodin. KdF pořádala divadelní produkce a klasické koncerty pro pracující po celé zemi. V roce 1938 uvedli v letní sezóně oper Bayreuth Festspiel Richarda Wagnera, představení „Tristan a Isolda“ a „Parsifal“ pro dělníky a jejich rodiny. KdF také zřídila cestovní divadla a koncertní turné k návštěvě venkovských měst v Německu, kde se kulturní akce konaly zřídka.
V roce 1937 KdF uspořádala 3,760 koncertů po celém Německu, kterých se zúčastnilo 1,903,271 lidí, a mnohé z nich současně vysílaly i rozhlasem. Do roku 1938 se KdF podařilo rezervovat kontingenty vstupenek pro organizaci na vybrané koncerty v každém jednotlivém německém koncertním sále.
Zvláštní novinkou KdF v oblasti kultury, bylo mobilní divadlo nazývané „Reichstheaterzug“ (Říšský divadelní vlak). První pojízdné divadlo KdF navrhl v roce 1934 Daimler-Benz v podobě „vláčku“ složeného ze dvou moderních omnibusů a přívěsu pro zavazadla a rekvizity; jejím posláním bylo přinést divadelní představení do všech oblastí Baden Gau.
Touhu po přijetí moderny a technologie v organizaci volného času KdF odhalila i další z jejích aktivit. V roce 1936 založilo oddělení pro volný čas takzvané Reichsautobahnbühne (říšské dálniční divadlo). Jednalo se o zájezdovou organizaci, která měla pobavit dělníky v táborech stavících nové superdálnice; prestižní projekt pod dohledem Fritze Todta, generálního inspektora německých dálnic a část Čtyřletého plánu, který byl uveden do pohybu v roce 1936 s cílem pomoci německé ekonomice bojovat proti zaměstnanosti.
KdF s dotací DAF, NSDAP a Říšské kulturní komory mohlo nabídnout zlevněné vstupenky na symfonii za méně než jednu říšskou marku.
Také v oblasti výtvarného umění se oddělení volného času KdF staralo o to, aby se němečtí pracovníci lépe seznámili s výtvarným a sochařským vysokým uměním. Na podporu tohoto cíle organizovala výstavy v německých továrnách. Do května 1938 uspořádalo oddělení 1574 továrních výstav, kterých se zúčastnilo přes 4 miliony německých dělníků.
Rekreační a kulturní programy organizace „Radostí k Síle“ měly mnoho pozitivních dopadů. Jak uvedl Ley,
nabídly pracujícímu člověku příležitost uspokojit jeho touhu dozvědět se více o životě ve všech oblastech lidského konání a uvolnit v něm spočívající síly tvořivosti a pracovitosti. Cílem nebylo jen vylepšit materiální okolnosti této vrstvy, ale pomoci dělníkům rozvíjet vnitřní harmonii, prostřednictvím rovnováhy užitečné práce pro národ a rozptýlení ve volném čase.Hitler považoval cestování za vynikající aktivitu pro regeneraci mysli, těla a ducha. Ley prohlásil:
Führer chce, aby se každý dělník a každý zaměstnanec mohl zůčastnit výletu KdF alespoň jednou ročně. Přitom by lidé mohli nejen navštívit nejkrásnější německá prázdninová místa, ale také zažít námořní plavby do zahraničí.Jen málo Němců si mohlo dovolit cestovat před Hitlerovým nástupem k moci. V roce 1933 tak učinilo jen 18% zaměstnaných osob. Všichni byli lidé s nadprůměrnými platy.
KdF začala sponzorovat nízkonákladové exkurze, příští rok částečně dotované DAF, které byly cenově dostupné pro rodiny s nižšími příjmy. Paušální nabídky kryly náklady na dopravu, ubytování, stravování a výlety. Možnosti zahrnovaly výlety za plaváním nebo horská střediska, zdravotní střediska, oblíbené atrakce ve městech a provincie, turistické a kempingové výlety.
Příliv návštěvníků ekonomicky podpořil upadající letoviska a poskytl práci lidem v hotelové či restauraterské oblasti. Mmnoho malých živnostníku získalo nové zákazníky pro své fungování.
Do vypuknutí války prodalo KdF asi 8 milionů zájezdů, z nichž téměř desetinu – více než 700,000 – tvořily velkolepé zahraniční plavby s flotilou KdF; dohromady, více než 45 milionů.
Tyto činnosti byly možné pouze proto, že Hitler po založení organizace „Radostí k Síle“ zavázal v listopadu 1933 všechny německé podniky a průmysl k poskytování dostatečného placeného volna svým zaměstnancům.
Mnoho lidí se rozhodlo využít levné plavby sponzorované KdF.
V dobře uveřejněných rozhovorech cestující nadšeně popisovali nové flotily KdF jako „lodě snů pro dělníky“. Tyto zprávy zvýšily zájem o program.
Nízká cenová hladina zájezdů spočívala ve snížení jízdného na železnici (75 %) a hromadné výrobě, spolu s prací dobrovolníků (jejich počet vzrostl na 135 000, většinou kontakty ve firmách a členové Říšské pracovní služby RAD).
V roce 1936 Ley uzavřel smlouvu s hamburskou loděnicí Blohm & Voss na konstrukci prvního parníku KdF. Ley se značným zájmem o design trval na tom, aby na palubách nepřekážely žádné stroje a zařízení. Všichni cestující měli mít dostatek místa na palubě, aby si mohli plavbu užít na pohodlných lehátkách. Požadavkem byly také promenádní paluby, herny a posilovny, koncertní a taneční sály, hlediště a velké, jasně osvětlené salony s pohodlnými židlemi.
Je to nádherné, úžasné, ve světě naprosto nevídané, že by se jakýkoli stát snažil vybudovat tak velkou loď pro své občany. My Němci nedáváme našim pracujícím nějaké staré kocábky, ale místo toho jim nabízíme to nejlepší, co si zaslouží.„Cestování již není výsadou bohatých vrstev. Díky KdF se nyní každý soukmenovec (Volksgenosse) může podílet na cestovním ruchu.“ zaznívalo ze všech stran.
Na začátku mnoho lidí nepřátelských k režimu (většinou komunistů a sociálních demokratů) považovalo vše za jeden velký podvod. Brzy však poznali, že to nebyla tak úplně nepravda, když plakáty KdF lákaly: „Teď můžeš cestovat i ty!“.
Hitlerova starost o blahobyt chudších vrstev někdy vedla k jeho osobnímu zapojení do nápravy menších sociálních neduhů. Během jednoho monologu u večeře si stěžoval na kontrast v pohodlí a luxusu mezi ubytováními cestujících první, druhé a třetí třídy na linkách parníku: „Je neuvěřitelné, že se ještě nikdo nepozastavil nad tím, jak nápadné jsou rozdíly v životních podmínkách tohoto druhu.“ Během jedné prohlídky zaoceánského parníku se Hitler zjevně rozčílil nad podmínkami ubytování pro posádku. Nařídil jim modernizaci na všech lodích. Kontroverze, kterou později popsal v diskusi o sociálních problémech s Abelem Bonnardem, členem Academie Francaise, v květnu 1937:
Když jsme požadovali, aby měli členové posádky lepší ubytování, dostali jsme odpověď, že prostor na velkých parnících je příliš vzácný. Když jsme požadovali, aby členové posádky měli speciálně vyhrazenou palubu pro příjem čerstvého vzduchu, bylo nám řečeno, že by to předszavovalo technické potíže, které inženýři dosud nebyli schopni vyřešit.Jak si lze představit, tyto námitky nepadly u Hitlera na úrodnou půdu; pokračoval:
Dnes mají posádky na lodích slušné kajuty. Mají vlastní palubu, kde si mohou odpočinout na dobrých lehátkách, mají rádia pro rozptýlení. Mají jídelnu, kde si berou jídlo s palubním důstojníkem. Všechna tato vylepšení opravdu nebyla tak nákladná. Prostě to museli chtít udělat.Obrázky beztřídních luxusních parníků se staly světovou senzací. Kromě toho Říše spolu s Itálií podporovaly mezinárodní volnočasové hnutí. V roce 1936 se v Německu konalo druhé „Světové shromáždění volnočasových aktivit a rekreací“, na kterém se sešlo 3000 delegátů z 61 zemí.
Hitler na adresu úspěchů KdF prohlásil:
Nacionálně socialistický stát se snaží zpřístupnit našim soukmenovcům vše, co bylo dříve výsadou omezené společenské třídy. [...] To je cíl, který se na začátku zdál být nepředstavitelný. V té době bylo mnoho těch, kteří věřili že se tento program natolik podobá marxistickým slibům, že se nemůže naplnit. No, můji soukmenovci, vidíte že je na cestě k naplnění!
Odezva na pokus nabídnout levné cestování orientované na standardy střední třídy byla pozitivní, ale projevily se i nečekané problémy, a to konkrétně ve dvou ohledech: Za prvé se ukázalo, že nekvalifikovaní dělníci a především celé rodiny dělnické třídy jsou jen stěží v pozici, přijít s cestovními náklady bez dalších dotací, za druhé, majitelé rekreačních zařízení se ukázali jako poněkud nevděční. Namísto radosti, že se jejich lázně a přímořská letoviska najednou plní KdF-rekreanty, si asociace stěžovaly, že KdF odebírá klienty komerčním operátorům a odhání „solventní veřejnost“; správně vnímali, že i bez KdF jde cestoví ruch - díky zlepšování životní úrovně - zase nahoru.
Zájmy „kapitalistických“ obchodníků však nesměly stát v cestě ideálu sociálního státu. Vznikl tedy ambiciozní plán postavit na plážích vlastní turistická města. V roce 1935 Ley vysvětlil, že mu dal Führer pokyny, aby „promyslel možnosti masového přímořského letoviska s 20,000 lůžky“.
2. května 1936, byl tedy na ostrově Rujána, v zátoce Prora, položen základní kámen k obrovskému městu KdF zvaném Kolos Prora. Interiér byl navržen Clemensem Klotzem, který vyhrál soutěž návrhů pod dohledem Hitlerova hlavního architekta Alberta Speera.
Prora se skládala z osmi identických budov, dlouhých 4,5 km rovnoběžně s pláží. Koncept byl brilantně jednoduchý a dokonale přizpůsobený daným místním poměrům: oblouk dlouhý téměř pět kilometrů. Zde Klotz vytvořil základní vzor „buržoazního“ přímořského letoviska: promenádu s hotely podél pláže a uprostřed náměstí s hlavní ulici vedoucí k molu – ale tento vzor nafoukl opakováním do dimenzí nové kvality: Střed komplexu tvořil čtverec o rozměrech 400 x 600 metrů s věží a restaurací, monumentálním festivalovým sálem, elegantními přijímacími budovami, kavárnami atd.; směrem k moři bylo mohutné nábřeží se dvěma moly pro výletní parníky KdF. Křídla rezidence byla postavena v skeletové konstrukci a obsahovala více než 10,000 pokojů, z nichž většina byly totožné hotelové pokoje, všechny s výhledem na moře – skutečně „socialistický“ úspěch, vzhledem k tomu, že výsada výhledu na moře symbolizovala elitu v letoviscích.
Prora měla fungovat jako moderní zábavní centrum, které kromě plážového života nabízelo divadla a kina, bowlingové dráhy, kryté bazény s umělým vlnobitím atd. Kromě toho bylo ve vnitrozemí potřeba četných sekundárních zařízení. Mezi nimi vlakové nádraží, podzemní parkovišě pro 5,000 míst, obytné oblasti pro 2,000 zaměstnanců a nemocnice s elektrárnou.
Ley dokázal na svůj projekt na Rujáně vyčlenit fantastických 100 milionů RM.
Osm bytových domů včetně divadla a kina zůstaly nedostavěné. Pokud by byl komplex dostavěn, jednalo by se o největší prázdninové letovisko na světě.
Rekreační letovisko Kolos Prora byl jen jedním z mnoha projektů které, nebyly nikdy dokončeny vlivem vypuknutí války a potřeby převést pracovní sílu do oblasti zbrojní výroby. Projekt lidového auta druhé světové války.
Krása práce (Schönheit der Arbeit) byla organizace, jejíž hlavní funkcí bylo zkrášlování německého pracovního prostředí.
V květnu téhož roku zahájil úřad kampaň za zlepšení vzduchu a ventilace v pracovních místnostech, po níž v září 1938 následovala kampaň „Teplé jídlo do továren“.
Tyto snahy se časově shodovaly s intenzivní prací na estetických aspektech, zejména na vývoji vzorových návrhů interiérů kanceláří, jídelen a pracoven. Byly dokončeny návrhy nábytku, svítidel, nádobí a dalšího vnitřního vybavení.
Tyto aktivity měly za cíl zlepšit pracovní podmínky obyčejného dělníka a současně utužovat smysl pro komunitu a větší srdečnost mezi vládou a německým obyvatelstvem.
Další organizací přispívající k obecnému blahu byla „Organizace pro Blaho Národa“ (OBN). Jejím hlavním úkolem bylo zajišťovat pomoc všem potřebným, kteří vlivem špatných sociálních podmínek upadli do stavu nouze. Velká pomoc byla soustředěna pro matky s dětmi prostřednictvím zvláštních poraden, mateřských škol či škol v přírodě. Do roku 1935 se jednalo o druhou největší nacionálně socialistickou skupinovou organizaci, druhou za „Německou Pracovní Frontou“. Měla 4,7 milionu členů a 520 000 dobrovolných pracovníků. Členové strany, kteří pracovali v odvětví komunálního blahobytu profesionálně nebo jako dobrovolníci, museli být členy OBN.
Do roku 1939 dostalo pomoc pod záštitou OBN 17 milionů Němců. Organizace provozovala 8 000 jeslí, financovala prázdninové domy pro matky, distribuovala jídlo pro velké rodiny a byla zapojena do celé řady dalších zařízení.
Jednou z takových aktivit byla „akce postel,“ jejímž cílem bylo zabezpečit, aby měl každý člen rodiny k dispozici svůj tento kus nábytku. Díky hrozivým sociálním dopadům Versailleské smlouvy a velkému zchudnutí obyvatlestva v té době, bylo něco tak samozřejmého jako postel, stále věcí, kterou si nejchudší rodiny nemohly dovolit.
Sven Hedin popisuje, že taková činnost by „byla neproveditelná, kdyby ji svůj čas a práci nevěnovalo 1,5 milionů mužských i ženských dobrovolníků.“
Sven Hedin, který se sám v roce 1936 této akce zůčastnil, popisuje své dojmy:
Tato velká práce každý podzim propuká jako jedna velká bouřlivá vlna obětavé vůle, milosrdenství a lásky k bližnímu. Probíhá ve formě obrovských sbírek, jichž se účastní všichni: urození i neurození bohatí i chudí, velké průmyslové podniky i lidé s malými platy. Úspěchem je několik stovek milionů marek. [...] Vrchol této Národní sbírky představuje den, kdy se vedoucí muži státu a strany odeberou do ulic a na náměstí s kasičkou v ruce a apelují na štědrost lidu. Tomuto dni se říká „Den Národní Solidarity“. Lidé se potom v hlavním městě Říše po tisících tlačí kolem říšských ministrů aby naplnili jejich kasičky. Nejvíce obklopen bývá hned po Goebbelsovi Göring, disponující nevyčerpatelnou zásobu vtipů a šprýmů, jenž je díky své žoviální povaze jež se snoubí s činorodostí a silou jako ocel, vyhlášeným miláčkem Berlíňanů.Hitler popisoval tuto organizaci jako „sociální svědomí lidu“.
A tak je také Dílozimní pomoci, toto nejvelkolepější sociální zařízení, jaké je vůbec na zemi, mohutným projevem tohoto ducha. Každý mi uvěří, že jsme finanční stránku tohoto problému mohli řešit také úplně jinak. Mohli jsme tyto prostředky beze všeho vzít z daní. Nebylo by bývalo nutné provádět výstavbu této ohromné organizace. Mohli jsme to všecko udělat pomoci úředníků. Ale i kdyby byl výsledek býval stejně velký finančně, ano, pro mne za mne i větší, po stránce ideálů by se výsledky zdaleka nepřiblížily tomu, co jsme takto získali, neboť takto je to dobrovolná organizace pospolitosti německého lidu ve své praktické účinnosti – výchova jednoho, který dává, ale také výchova druhého, který sám dobrovolně koná práci, neboť dva tu přinášejí oběť. Jeden, který obětní dar dává a druhý, který pak obětní dar spravuje – a to nezištně!
Hitler považoval výchovu mládeže za klíč k progresivnímu rozvoji národa přesahující jeho život. NSDAP odmítala jakékoli uspořádání, které by bránilo mužům, kteří se vzdali osobních ambicí pro dobro své země v dosažení vedoucích pozic. Během let 1920-1933 mnoho univerzit zakázalo členům SA, vedoucím Hitlerjugend a členům NSDAP, z nichž značné procento byli váleční veteráni, zapsat se nebo vyučovat. „Zatímco všichni podporovali hnutí, jiní seděli ve svých seminářích a institucích a věnovali se svému speciálnímu oboru a profesi [...] Ti nás teď chtějí ohromit svými znalostmi. A my jim odpovídáme, že vám chybí základ jakékoliv moudrosti; chybí vám charakter.“
Každý rok jsou statisíce zcela netalentovaných lidí obdařeny vyšším vzděláním, zatímco statisíce dalších s vynikajícími schopnostmi zůstávají bez jakéhokoli pokročilého vzdělání. Nelze podceňovat jak velkou to představuje ztrátu pro národ.Führer tvrdil, že funkcí státu není „uchovávt kontrolní vliv existující třídy ve společnosti, ale rozpoznat ve společnosti ty nejschopnější talenty a přivést je do veřejných funkcí a hodností.“
Německá pracovní fronta zahájila každoroční Říšskou karierní soutěž v roce 1934. Půl milionu chlapců a dívek, z nichž 80% mělo základní vzdělání, projevilo své řemeslné a jiné dovednosti. Soutěžící s nejlepším skóre obdrželi finanční granty na vysokoškolské studium. Slavnostní předávání cen se konalo v Berlíně, kde národní vítězové pózovali na fotografiích s Hitlerem a Leyem. Liberální Schacht, který byl proti přidělování státních prostředků na podporu nižších tříd, demonstrativně odmítl Hitlerovo pozvání k účasti na slavnosti. Místní a regionální soutěže rozšířily procento vítězů a dále propagovaly program. Počet zúčastněných dětí rok od roku rostl. V roce 1938 soutěžilo 949,120 dívek a 1,537,373 chlapců. DAF v tom roce udělila stipendia ve výši 527,000 RM.
Pro další rozvoj řemeslných znalostí mladé generace, vláda sponzorovala „Langemarck“ školy. Tyto instituce rekrutovaly mladé lidi z dělnického a venkovského prostředí. Akademie zpočátku trpěly nedostatkem kvalifikovaných instruktorů, avšak byly nicméně dalším krokem k Hitlerově ambici, že
v této říši dláždíme cestu každému jednotlivému schopnému jedinci [...] směrem k nejvznešenějšímu postavení v životě, o které chce usilovat, pokud je schopný, energický a odhodlaný.Roky před převzetím moci, prosazoval Hitler vybudování vedoucího kádru pro budoucnost Německa. Oddanost svému národu byla stejně důležitá jako schopnost velet. Chtěl zabránit tomu, aby se mezi těmi, kdo byli vycvičeni jako vůdcové zítřka, vytvářely jakékoli elitářské tendence.
Ley dokončil podobu budoucích internátních škol po jednání s říšským vůdcem mládeže Baldurem von Schirachem.
Na rozdíl od konvenčních univerzit se přijímací řízení promítnuté do obsahu přijímací zkoušky nezaměřovalo primárně na mentální schopnosti. Jak vysvětloval Klüver:
Nebyli jsme proti intelektu nebo inteligenci, ale proti jednostranné intelektuální osobě, která zanedbávala charakter a fyzickou zdatnost, která postrádala sílu vůle, rozhodnost a smysl pro zodpovědnost. Bezbarvý, nerozhodný a slabý, špatně založený a nezodpovědný intelektuální typ jsme nechtěli. Proti nadhodnocování intelektu jsme postavili celkovou osobu, jejíž intelekt byl samozřejmě nedílnou součástí.Při navrhování přijímací zkoušky na AHS fakulty doufaly, že dokáží posoudit nezávislost úsudku, vynalézavost, rychlé porozumění, improvizaci, schopnost koncentrace a představivosti spíše než čisté znalosti.
Je rozšířeným omylem, že školy Adolfa Hitlera jsou školami pro chudé, pro lidi s nižšími poměry, kteří by jinak nikdy nemohli poslat své syny do institucí vyššího vzdělávání. Je třeba zdůraznit, že školy Adolfa Hitlera nebyly vyvinuty pro konkrétní třídu společnosti. Jsou to školy pro nejlepší, nejhodnotnější a nejschopnější chlapce z řad německého národa.Instruktoři jen zřídka dovolili, aby politické okolnosti ohrozily výběr studentů. Navzdory značnému tlaku a intenzivní konfrontaci s okresním vedením NSDAP odmítl sám Klüver přijmout syna vysokého stranického funkcionáře do školy Adolfa Hitlera, protože chlapec dosahoval špatných výsledků. Naproti tomu Werner Lamberz, zapsaný ve výmarské AHS, byl synem komunisty, který byl uvězněn v koncentračním táboře.
Tento způsob vzdělávání představoval významný odklon od praxe liberalismu. Aby demokratický stát poskytl rovné příležitosti k postupu pro ty, kdo mají nižší výsledky, věnuje často více zdrojů na jejich vzdělávání než na vzdělávání těch, kteří vykazují vyšší schopnosti. Proces vyrovnávání odpovídá liberálnímu principu, který odmítá přirozené řazení mezi jednotlivci na základě talentu a osobní iniciativy. Naproti tomu v Německu některé akademické instituce upřednostňovaly rozvoj potenciálu nadaných studentů. Paralelní výuka v oblasti komunální odpovědnosti měla zajistit, že školení takových osobností pro vedoucí role bude sloužit všem.
Jedním z nejaktivnějších ochránců dělnické třídy byl vedoucí DAF, Dr. Robert Ley. Bojový letec za 1. světové války a bývalý chemik, vstoupil do NSDAP v roce 1925. Kladl důraz na předpisy upravující zacházení se zaměstnanci:
Dnes už nám majitel nemůže říkat, „moje továrna je moje soukromá záležitost“. To bylo předtím, ale to je teď pryč. Na takové továrně jsou její zaměstanci závislí. A za tyto lidi a jejich spokojenost, jsme zase zodpovědni my. [...] Toto už není soukromá věc, to je věc veřejná a majitel podle toho musí jednat a odpovídat za to.Navzdory zapojení donucovacích orgánů bylo dlouhodobým cílem DAF korigovat postoje které vedly k sociální nespravedlnosti, na dobrovolné bázi. Hitler zastával názor, že „by policie neměla být lidem neustále v zádech. Jinak se život lidí ve vlasti stane stejný jako život ve vězení. Úkolem policie je odhalit asociální živly a nemilosrdně je potlačit.“
V říjnu 1934 vydal Hitler dekret definující povahu a úkoly DAF. Napsal:
Německá pracovní fronta má zajistit harmonii na pracovišti tím, že mezi vedoucími zařízení vytvoří porozumění pro oprávněné požadavky jejich zaměstnanců a vyváží to s ohledem na okolnosti a možnosti pracovního zařízení.V tomto smyslu Hitler přidělil DAF také vzdělávací misi. Byl to jen jeden prvek rozsáhlého, zdlouhavého procesu „vnitřní převýchovy lidí jako předpoklad“ k dosažení „skutečného socialismu“.
Hitler současně věnoval stejnou pozornost zlepšování bydlení pro dělnickou třídu. Revitalizace stavebnictví, která byla jádrem Reinhardtova programu snižování nezaměstnanosti, hrála klíčovou roli také v sociální agendě vlády. Bez slušného bydlení nemohla pracovní síla získat sebeúctu a respekt německé komunity, aby se mohla plně integrovat do národního života. Od první světové války bylo neadekvátní bydlení pro pracující lidi akutním problémem německé společnosti. Z dostupných rezidencí mělo 47% jen jeden až dva pokoje plus kuchyň. Přeplněností trpělo podle odhadů 900,000 domů. Odhadem čtyři až šest milionů domů vyžadovalo modernizaci. Velké procento postrádalo elektřinu, připojení k obecním vodovodním sítím nebo zařízení pro koupelnu a sprchu.
Uvnitř říše je většina rodin soustředěna do stísněných a nedostatečných ubytovacích kapacit. Není ohrožena pouze morálka, kulturní povědomí, zdraví a sociální klid, ale zejména budoucí potomci. V současnosti se nikdy nenarodí kolem 300,000 dětí ročně, jen proto, že ubohé životní podmínky způsobují, že rodiče nemají to srdce, aby je přivedli na svět.Hitler se k této otázce postavil svým obvyklým způsobem, řešil to jako sociální problém ovlivňující celý národ; podle něj mohli daňoví poplatníci dotovat stavební náklady na nové domy. Ministerstvo práce se tomuto návrhu bránilo. Její zaměstnanci se skládali převážně z konzervativních ekonomů, kteří chtěli omezit výdaje a vyhnout se zvyšování daní, které sociální programy vyžadovaly.
Ředitel kanceláře pro říšské usedlosti, Dr. Steinhauser pomohl vyřešit tento problém dodatečných nákladů u větších domů novátorským způsobem. Zapojil podniky do spolufinancování výstavby nadstandardních domů pro své zaměstnance. Společnost DAF odměnila zúčastněné společnosti občanskými poctami a příznivou publicitou. Tato kampaň slavila široký úspěch, jelikož byla takto oceněná společnost chápána jako příklad německé pospolitosti a získala si tím úctu napříč všemi vrstvami obyvatel.
V květnu 1938 se uskutečnil ceremoniál zahájení stavby Wolfsburgu, nového města určeného pro rodiny průmyslových dělníků, zaměstnaných v závodě na montáž automobilů KdF (Volkswagen).
Plán zahrnoval upravené koridory pro motorová vozidla, které měly být situovány mimo dohled, aby se nenarušovala přírodní krajina. Parky, turistické stezky, chodníky a cyklistické stezky byly samozřejmostí. Osm procent bydlení tvořily rodinné domy pro lidi, kteří upřednostňovali práci na zahradě. Hitler pomohl při plánování města. Určil metráž domů, trval na velkých kuchyních, kde by rodiny mohly stolovat společně. Führer pořádal opakované konference se svým dvorním architektem Albertem Speerem a Dr. Leyem, týkající se projektu. Na základě Hitlerova plánu postavit prefabrikované domy v továrně a následně je smontovat na místě, Ley vypočítal, že by mohli stavitelé snížit stavební náklady až o polovinu.
To je třeba považovat za nezbytné, pakliže existují zaměstnavatelé, kteří nejen nemají smysl pro sociální odpovědnost, ale nemají ani ten nejprimitivnější cit pro lidská práva.V lednu 1934 , vláda přijala zákon o regulaci národní práce, který obsahoval 73 odstavců. Na tiskové konferenci definoval říšský ministr práce Franz Seldte základ zákona jako prostředek k odstranění „nechutných“ třídních rozdílů, které dříve přispěly ke zhroucení německé ekonomiky.
Slovník zákona nahradil pojmy „zaměstnavatel a zaměstnanec“ výrazy „vedoucí a následovník“. Zákon určoval příslušné role tímto způsobem:
Vedoucí zařízení rozhoduje za následovníky ve všech výrobních záležitostech, pokud spadají pod zákonné nařízení. Vedoucí je odpovědný za blaho následovníků. Následovníci vůči němu musí být loajální, v souladu se vzájemnou důvěrou, očekávanou v kooperativním pracovním prostředí.
Vedoucí zařízení i následovníci jsou pod pověřením lidu. Každý musí vždy čelit stejné volbě, zda bude plnit své povinnosti nebo být přistižen v samoúčelných cílech. Vedoucí zařízení i následovníci mohou čelit disciplinárním opatřením, které trestá přestupky proti sociálnímu kodexu cti.Zákon citoval příklady, jako například „pokud dodavatel, vedoucí zařízení nebo jiný dozorující personál zneužije svou autoritu na pracovišti k neetickému využití práce následovníků nebo k urážce jejich cti.“
Záznamy ze soudních řízení za rok 1939 ukazují, že pracovní právo zajišťovalo primárně blahobyt zaměstnanců, spíše než jejich nadřízených. Během téhož roku provedly soudy 14 slyšení proti pracovníkům a 153 proti vedoucím závodů. V sedmi případech přišli ředitelé o práci. V případě závažnějších porušení, ministerstvo práce najalo německou tajnou policii, gestapo. To obecně vedlo k zatčení a uvěznění „asociálních“ manažerů a obvykle se jednalo o případy, kdy vědomé povolování nebezpečných nebo nehygienických pracovních podmínek poškodilo zdraví zaměstnanců.
Hitlerův životní princip byl stejný jako princip jeho vzoru, Friedricha Velkého; že ne válka, ale civilizovaná, tvůrčí činnost, jako jsou umělecká díla, sociální instituce a cestování, může Němcům zajistit praktickou, bezstarostnou a bezpečnou budoucí existenci.Ve snaze plně integrovat pracovní sílu do německé společnosti, představil KdF také kulturní aktivity. Jeho 70 hudebních škol nabídlo základní výuku hry na hudební nástroje pro členy dělnických rodin. KdF pořádala divadelní produkce a klasické koncerty pro práci po celé zemi. V roce 1938 uvedli v letní sezóně oper Bayreuth Festspiel Richarda Wagnera, představení „Tristan a Isolda“ a „Parsifal“ pro dělníky a jejich rodiny. KdF také zřídila cestovní divadla a koncertní turné k návštěvě venkovských měst v Německu, kde se kulturní akce konaly zřídka.
Rekreační programy agentury „Radostí k Síle“ měly mnoho pozitivních dopadů. Jak uvedl Ley,
nabídly pracujícímu člověku příležitost uspokojit jeho touhu dozvědět se více o životě ve všech oblastech lidského konání a uvolnit v něm spočívající síly tvořivosti a pracovitosti. Cílem nebylo jen vylepšit materiální okolnosti této vrstvy, ale pomoci dělníkům rozvíjet vnitřní harmonii, prostřednictvím rovnováhy užitečné práce pro národ a hravého rozptýlení ve volném čase.
Takováto politika měla zásadní dopad na všechny sociální vrstvy v Německu. Nejlépe a nejznatelněji se projevila mezi střední a nižší vrstvou a neznamenala destrukci vyšších vrstev společnosti a inteligence tak, jako například v Sovětském svazu nebo jiných komunistických zemích, usilujících o dosažení nikdy nedosaženého ráje pro dělníky. Nacionální socialismus tedy nahradil boj proletariátu něčím konstruktivnějším a to spoluprací celého národa napříč všemi vrstvami, ku prospěchu celé národní pospolitosti.
Předtím, než se naplno rozjela protiněmecká
Po návštěvě Německa v roce 1936, napsal bývalý anglický předseda vlády David Lloyd George článek pro London Daily Express:
Konečně jsem poznal toho slavného německého vůdce a také něco z velkých změn, které provedl. Ať už si o jeho metodách myslíme cokoli - a rozhodně to nejsou metody parlamentní země, není pochyb o tom, že dosáhl úžasné transformace v duchu lidí, v jejich vzájemném vztahu jeden k druhému a v jejich sociálním a ekonomickém výhledu do budoucna. [...] Nikdy jsem nepotkal šťastnější lidi než současné Němce a Hitler je jedním z největších mužů. Staří mu věří; mladí ho zbožňují. To je uctívání národního hrdiny, který zachránil svou zemi. [...] Poprvé od války existuje obecný pocit bezpečí. Lidé jsou veselší. V celé zemi je větší smysl pro obecnou veselost ducha. Je to šťastnější Německo. [...] Vládla tu obrozenecká atmosféra. To mělo mimořádný účinek na sjednocování celého národa. Katolík a protestant, pruský a bavorský, zaměstnavatel a dělník, bohatí i chudí, byli všichni sloučeni jako jeden lid. Náboženský, provinční a třídní původ už nerozděluje národ.Britský velvyslance ve Washingtonu, markýz Lothian napsal:
Myslím, že je třeba připustit, že nacionální socialismus pro Německo udělal hodně. Nepochybně to očistilo Německo v obvyklém morálním smyslu slova. Poraženectví, korupce, charakteristické ve dnech po válce, vymizelo na všech úrovních veřejnosti. Vytvořila se zde disciplína, pořádek a vyšší životní smysl pro velkou většinu mladých lidí, kteří v dřívějších dobách nevěděli, kam jít nebo pro co žít.Douglas Reed, britský novinář, dramatik, prozaik a autor mnoha knih o Evropě mezi válkami, uvedl následující poznámku o ekonomické transformaci Německa za Hitlera:
O Němce v jejich zemi je postaráno stejně, a nebo možná ještě lépe, než je postaráno o Angličany v jejich zemi. Stojíte tváří v tvář zemi s nesmírně silnou armádou, ale stejně tak s reálným bohatstvím - ne ve zlatých cihlách v trezoru národní banky, ale v průmyslu, zemědělství, šetrnosti a energi pracujících lidí a životních podmínkách, které si nyní můžou naplno užívat.
Když se Hitler stal kancléřem, většina pracujících neměla žádné zdravotní pojištění. Pracovní síla se spoléhala na závodní lékaře, zatímco nemocní členové rodiny se o sebe museli postarat sami. Špatné osvětlení, hluk v továrnách, nadměrná námaha a podobné okolnosti, přispívaly k onemocnění na pracovištích, takže průměrně 3% zaměstnanců na celostátní úrovni chybělo každý den v práci. Špatné bydlení a nedostatek rekreace byly také škodlivé pro zdraví pracovníků. Většina lidí si nemohla dovolit lékaře. Lékaři často zřizovali své kliniky v okresech, kde žila bohatší klientela, která mohla za služby zaplatit více. To vedlo k nedostatku zdravotnických pracovníků ve venkovských komunitách. Odlehlým a méně obydleným oblastem chyběli nejen lékaři, ale i kliniky. Míra úmrtnosti kojenců a malých dětí v jednom chudším okrese byla kolem 6%.
Ley tvrdil, že umožnit zdravotnickým pracovníkům praktikovat pouze v oblastech, kde mohou dosáhnout vyššího zisku, je typicky liberální postoj, který zanedbává blahobyt komunity ve prospěch jednotlivce. Trval na tom, aby byly zdravotní pojišťovny rozpuštěny a nahrazeny socializovanou medicínou. Každý Němec by měl doživotně obdržet lékařský průkaz, který by jej při předložení během návštěvy kliniky nebo lékaře opravňoval ke státem financované péči. Conti považovala cenu za zřízení, zásobování a personální zajištění venkovských klinik plus vládní povinnosti hrazení nákladů na léčbu za represivní zátěž pro daňové poplatníky.
Dalším návrhem vedoucího DAF bylo, že by pracovníci, kteří musí kvůli nemoci zůstat doma, měli nárok na nemocenskou odpovídající 70% jejich platu. Zaměstnanci nepřítomní v práci za účelem péče o rodinné příslušníky by dostávali stejnou náhradu. Ley opět prosazoval snižování zisků pro průmysl s cílem zvýšit životní úroveň pracovních sil. Ley a Conti nakonec dosáhli kompromisu a v lednu 1941 podepsali národní dohodu o zdravotní péči v Bad Saarowě, která ustanovila založení bezplatných místních klinik, každoročních zdravotních prohlídek pro všechny občany a státem financovaného krytí pro léčbu nemocných a zraněných osob. To odstranilo potřebu, aby si lidé kupovali zdravotní pojištění. K vyrovnání výdajů, plán požadoval dalekosáhlá opatření preventivní medicíny. DAF přidělil finanční prostředky na vybudování více lázní, středisek a dalších rekreačních zařízení, které měly sloužit jako místní víkendové lázně pro pracovníky a jejich rodiny. To mělo zlepšit veřejné zdraví prostřednictvím odpočinku a relaxace.
Německo v období Třetí říše propagovalo mnoho programů v oblasti sociálního zdraví, dobrých životních podmínek a studia prevence nemocí; vztahů mezi tabákem a rakovinou atd.
Za dobu dvanácti let vlády Nacionálních Socialistů zde bylo více než tisíc doktorských disertačních prací zkoumajících rakovinu. Poprvé byly zřízeny registry rakoviny, byla posílena preventivní opatření v oblasti veřejného zdraví, byly přijaty zákony proti falšování potravin a léků, zákaz kouření a kampaně varující před používáním rakovinotvorné kosmetiky. Německé lékařské časopisy 30. a 40. let navíc jako první varovaly před neblahými účinky umělých potravinářských barviv a konzervantů v potravinách a nápojích. Zdůrazňovali také potřebu návratu k organickým nebo přírodním složkám ve farmacii, kosmetice, hnojivech a potravinách.
Nacistické Německo bylo také první vládou na světě, která aktivně bojovala proti kouření. V červenci 1939 byl založen „Úřad proti nebezpečí alkoholu a tabáku“ a Říšský zdravotní úřad sponzoroval peněžní ceny za výzkum účinků nikotinu na lidské chromozomy.
V červnu 1942 Hitler osobně financoval Institut pro boj proti tabáku na univerzitě v Jeně v Sasku 100,000 říšskými markami z vlastních peněz. V roce 1944 se Německo stalo první zemí na světě, která zakázala kouření ve veřejné dopravě.
V roce 1937 přijalo Německo jako první na světě zákony, které zakazovaly prodej alkoholu nezletilým a uzákonilo přísné tresty za řízení v opilosti. Zavedli také první krevní testy u řidičů automobilů podezřelých z řízení pod vlivem alkoholu.
Dalšími kampaněmi podporujícími zdraví národa, bylo povzbuzování žen na každoroční nebo dvouleté vyšetření rakoviny, ženy dostávaly také instrukce k samovyšetření prsu.
Velký důraz se také kladl na studium účinků prachu a azbestu na lidské zdraví.
Naproti tomu, parlamentní debaty, nekonečné skandály, nedostatečný pokrok a neinspirativní vedení spojené s demokratickou formou vlády, se ve srovnání s fašistickými režimy jevily velmi uboze.
Marxismus měl se svými sovětskými hladomory stejně nevalné výsledky. Leon Degrelle, Belgičan, který nakonec sloužil ve Waffen SS, napsal, že
marxismus nikde nedosáhl svého slibovaného cíle blahobytu pro všechny [...] Široká masa to během třicátých let považovala za naprostý neúspěch. Hledali lék v jiných masových hnutích, v těch, která se snažila uskutečnit požadované sociální cíle v rámci řádu, autority, pevného vedení a oddanosti své vlasti.Ekonomické oživení Říše a její rozvoj mezinárodní formy výměnného obchodu s průmyslovým zbožím, vytvořil Anglii konkurenci v zahraničí. Hitlerův důraz na německou
Snad ještě více nepřijatelná byla pro tehdejší světové elity státní forma a sociální struktura vyvíjející se v Německu. Pád dynastií Hohenzollernů a Habsburků v roce 1918 podstatně snížil vliv německé aristokracie. Nacionální socialisté jí nahradili vůdčím kádrem založeným spíše na talentu, iniciativě a idealismu, než na bohatství a společenském postavení. Mezinárodní vládnoucí kasta intuitivně vycítila nebezpečí, které by taková revoluce, pokud by byla úspěšná, znamenala pro její výsadní postavení. Německé programy na zlepšení blahobytu pracovních sil neměly v tehdejším světě obdoby. Německý příklad představoval nebezpečí, že by pracovní síly ostatních zemí začaly požadovat dávky v invaliditě, bezpečnější pracovní podmínky, státem podporované dovolené pro jejich rodiny a lepší bydlení.
Jeden německý novinář na toto téma napsal:
Právě v době, kdy měly začít prázdninové plavby, dorazil do hamburské kanceláře organizace „Radostí k Síle“ zástupce britského generálního konzula. Zeptal se, zda je v plánu kotvení německých dělnických prázdninových lodí v anglických přístavech. Byl pověřen, aby nám oznámil, že britská vláda považuje za nevhodné, aby naše lodě kotvily v anglických přístavech nebo se dokonce plavily na dohled od anglického pobřeží.V projevu k 9. výročí převzetí moci se Adolf Hitler rozčiloval nad tím, že mu válka znemožnila dokončit velké sociální programy plánované do budoucna:
Z deníku doktora Goebbelse:
Odpoledne přijímám 200 pracovníků ve zbrojním průmyslu kteří byli předtím u vůdce. Krátce k nim promlouvám, jinak si s nimi hodně povídám, z čehož se mohu hodně poučit. Nálada je navzdory všemu dobrá. Lid je a zůstane fundamentem celé naší práce. Poznávám celou řadu znamenitých dělníků a dělnic kteří mají široká srdce. Nádherná hodina rozmlouvání se skutečným lidem. Co je proti tomu všeliké intelektuální žvanění!
Bez ohledu na to, jak slibně se státní forma může jevit na papíře, bezúhonnost odpovědných mužů významně určuje její přínos společnosti. Ačkoli Hitler stanovil standardy pro sociální a politickou strukturu nového Německa, poskytl podřízeným značnou volnost k realizaci nových nápadů a úprav. Umožnil konkurenci mezi vládními agenturami s překrývající se jurisdikcí. Při sporu zasáhl až poté, co soupeři prokázali silné a slabé stránky svých protichůdných názorů, a pak obvykle ve prospěch vynalézavějšího řešení. Povzbuzováním iniciativy, Hitler inspiroval nekonvenční myšlení a novátorské nápady ze strany autorit. Proto podpořil nové ekonomické návrhy Fritze Reinhardta proti návrhům konformního Schachta. Proto také vsadil na Roberta Leye, kterého podporoval i přes to, že se Ley celá léta potýkal s konzervativním ministerstvem práce kvůli rostoucím výdajům na zlepšení sociálního zabezpečení dělníků. Schválil založení škol Adolfa Hitlera, které ignorovaly osnovy ministerstva školství a dokonce ani nevyučovaly program NSDAP.
Hitler, který byl sám nacionalistou, nezasahoval, když Waffen SS postupně odbourávaly nacionalismus a zpochybňovaly rasovou politiku nacionálně socialistické strany.
Pohledem dnešních politických standardů se jednalo o režim kde se střetávaly jak levicové tak pravicové prvky řízení. Byl to znovu levicový Robert Ley který byl pověřen blahobytem dělnické třídy; byl to pravicový Hjalmar Schacht a později Walter Funk jež dbali o zdárné fungování ekonomických otázek v zemi.
Pluralita názorů zajišťovala ideové střety, avšak pouze na odborné úrovni mezi těmi jež byli pověřeni řešit konkrétní úkoly a výzvy spojené s každým úspěšným řízením státu. Německá společnost tak byla do velké míry ušetřena rozdělujícího vlivu idových sporů zájmových skupin či politických stran. To mělo za následek jednotu o kterou Hitler od začátku usiloval.
Poválečná historie často naráží na fenomén lásky německého lidu ke svým nacionálně socialistickým vůdcům. Historici nabízí odpověď v podobě jakési mysl fanatizující německé propagandy, pod jejímž vlivem neměli Němci na výběr a museli své vůdce obdivovat zřejmě proti své vůli. To je zajisté velmi pohodlné vysvětlení pro ty, kteří reprezentují konkurenční ideologie, které staví svou výlučnost na falešné morální nadřazenosti vůči režimu, jenž byl příhodně vyloučen z ideologického diskurzu.
Demokratickým ale i komunistickým režimům by se o důvěře, již požívali němečtí vůdci v období Třetí říše, mohlo jenom zdát. Během druhé světové války narukovali dobrovolníci z více než 30 zemí do německých ozbrojených sil, spolu s obyčejnými lidmi ale i regulérními vojenskými oddíly, byli odhodláni bránit své národy a Hitlerovu vizi lepšího světa až do konce. Motivy těchto lidí by si jistě zasluhovaly rozumnějšího vysvětlení než údajného vlivu všemocné německé propagandy. Ve skutečnosti věděli Němci naprosto přesně, proč své vůdce zbožňují, bylo to totiž jedno z mála vedení, které stálo na straně svých lidí a bylo za ně ochotno položit i život.