Versailles

Menší národy jižní a východní Evropy tradičně náležely k větším impériím. Rozhodnutí o založení nezávislých států bylo proklamovaným ideálem amerického prezidenta Woodrowa Willsona; práva na sebeurčení, práva každého lidu vládnout sám sobě. V projevu ke Kongresu 8. ledna 1918, stanovil Woodrow Wilson svých čtrnáct bodů jako plán mírového ukončení první světové války. Hlavními zásadami Wilsonových čtrnácti bodů byl nevratný mír, národní sebeurčení, vláda na základě souhlasu vládnutých, ukončení tajných smluv a sdružení národů dostatečně silných, aby kontrolovaly agresi a udržely mír do budoucna. Německo se rozhodlo ukončit první světovou válku podepsáním dohody o příměří 11. listopadu 1918, která spojence zavazovala, aby byla konečná mírová smlouva v souladu s Wilsonovými čtrnácti body.[?]

Versaillská smlouva předložená německým úředníkům však byla naprostým porušením Wilsonovy dohody o příměří. Spojenečtí delegáti zahájili mírovou konferenci ve francouzském Versailles v lednu 1919, požadovali, aby Německo přijalo vinu za rozpoutání války a nahradilo vítězi škody.[?] To jim umožnilo zahájit požadavky na reparace, které Německo uvrhly do ekonomického otroctví. Aby donutili Německo k podpisu smlouvy, udržovalo britské královské námořnictvo blokádu dovozu potravin určených do Německa. Blokáda platila od začátku války.[?] Více než 750,000 německých civilistů, zejména dětí a starších osob, zahynulo v důsledku podvýživy.[?] Navzdory německé kapitulaci, Britové nadále blokovali dodávky potravin až do léta 1919. 3. března toho roku, prohlásil Winston Churchill v Dolní sněmovně: Máme všechny naše donucovací prostředky v plném provozu nebo v bezprostřední připravenosti k použití. Blokádu prosazujeme s vervou. Máme silné armády, připravené postupovat v nejkratším možném čase. Německo je velmi blízko vyhladovění. Důkazy, které jsem obdržel od důstojníků zaslaných ministerstvem války z celého Německa, ukazují především velké strádání, kterým německý lid trpí, a také velké nebezpečí zhroucení celé struktury německého sociálního a národního života, pod tlakem hladovění a podvýživy. Nyní je tedy načase udeřit.

Spojenečtí vůdci bez obalu řekli německým delegátům ve Versailles, aby smlouvu přijali nebo čelili vojenské invazi a prodloužení blokády a hladovění. Němci ji podepsali 28. června 1919.

Spojenecké požadavky byly tedy naprostým porušením 14. bodové smlouvy Woodrowa Wilsona, který původně sliboval spravedlivé a rozumné vypořádání: od Německa bylo odtrženo 10% obyvatelstva a 12% území. Tím Německo ztratilo 75% zásob železa, 67% zinkové rudy, 26% zásob černého uhlí, 17% osevních ploch pro obilí a 17% bramborových polí. Podvyživený německý národ musel také odevzdat milion kusů dobytka včetně 149 000 dojících krav a 15% sklizně. Spojenci zabavili 90% obchodní flotily, čtvrtinu německé rybářské flotily, všechny podmořské kabely a veškerý německý majetek v zahraničí. Kromě velkého množství dřeva, také 7,500 německých lokomotiv a 200,000 nákladních vozů[?]. Německo bylo také zatíženo reparační částkou, jehož konečná výše nebyla v mírové smlouvě ani stanovena.

Woodrow Wilson sliboval také „svobodnou, otevřenou a absolutně nestrannou úpravu všech koloniálních nároků“. To se ukázalo jako další lež. V Africe získala Francie bývalou německou kolonii Kamerun v celkové rozloze téměř 50,000 čtverečních mil. Ruanda-Urundi byla přidělena Belgii. Lví podíl získala Anglie, který zahrnoval německou východní Afriku, německou jihozápadní Afriku a Togo, čímž bylo britské impérium rozšířeno o více než 630,000 čtverečních mil. Itálie obdržela asi 50,000 čtverečních mil a Británie a Japonsko si rozdělily německé tichomořské kolonie.
Ve skutečnosti byly Německu odebrány úplně všechny jeho kolonie, Nová Guinea, Kamerun, Togo, Samoa, Mariánské ostrovy, Německá východní Afrika, Bismarckovo souostroví a Kai-čou.

Mírová smlouva vytvořila překážky také pro německý obchod. Počínaje rokem 1922 uvalili spojenci na veškeré německé exportní zboží 26% clo. Navzdory této nevýhodě pokračovalo Německo v zámořském obchodu, aby bylo schopné splácet reparace a dovozní potřeby, které byly dříve k dispozici z Afriky. Ziskové rozpětí Německa bylo příliš malé na to, aby zmírnilo ekonomické potíže průmyslu. Německý delegát ve Versailles Otto Landsberg uvedl: „Tento mír je pomalou vraždou německého lidu.“[?] Celosvětová finanční krize způsobila, že německý export v letech 1930 až 1933 klesl o dvě třetiny.

Dalším z Wilsonových slibů bylo právo lidí na sebeurčení, toho se nedovolali lidé v Alsasku Lotrinsku, v Posenu, západním Prusku, v Danzigu i Memelu; dále 3,5 milionů Němců v Čechách, 2 miliony Slováků na Moravě, milion Maďarů a 3 miliony Chorvatů.

Britský předseda David Lloyd George se pokoušel o morální ospravedlnění krutých podmínek, když vysvětloval, že Spojencké vítězství pomohlo Německu v „osvobodzení se od militarismu“.[?] Při jiné příležitosti oslavoval: Získali jsme většinu toho co jsme chtěli. Německé námořnictvo bylo předáno do načich rukou, stejně tak jako námořní loďstvo a všechny německé kolonie. Jeden z našich hlavních obchodních konkurentů byl vážně ochromen a naši spojenci se brzi stanou největšími německými věřiteli. To není malý úspěch!

Německo představovalo pro Británii a Francii zásadního ekonomického konkurenta. V letech 1880 až 1900 se podíl Německa na světovém trhu zvýšil z 10,7% na 13,8%. Během tohoto období poklesl podíl Británie z 22% na 16% a Francie ze 13% na 8%. Woodrow Wilson v září 1919 poznamenal: Existuje dnes snad ještě nějaký muž nebo žena - řekněme, existuje nějaké dítě - které neví, že semínkem války v moderním světě je průmyslová a obchodní rivalita? Tato válka byla průmyslovou a obchodní válkou.

Adolf Hitler později během svého proslovu k 20. výročí založení NSDAP popisoval podvodnou povahu Versailleského poválečného uspořádání a také dohod mezi národy, které byly podvedeny spolu s Německem:Stali jsme se obětí nehorázného světového podvodu. Avšak nebyli jsme podvedeni sami, neboť ostatní byli podvedeni také. Podvedeni byli Italové, podvedeni byli Indové. Slíbilo se jim, že když se postaví za Anglii, tak se jim poté dostane svobody. Podvedeni byli tehdy i Arabové. Byli ujištěni, že potom obdrží svoji velkou arabskou říši. Kromě toho byli podvedeni také Židé, kterým přiřkli totéž území, které předtím přiřkli Arabům. Podvedli také vlastní národy.

I. světová válka proměnila Německo ze vzkvétající průmyslové síly na ztroskotaný stát. Vojenská služba stála životy 1 808,545 německých vojáků.[?] Dalších 4,247,143 bylo zraněno. Země zbankrotovala kvůli enormním výdajům na vnitřní obranu. Marxistické agitace vyvolávaly dělnické stávky. V roce 1919 došlo k 3,682 stávkám, které zasáhly 32 825 podniků a 2,750,000 pracovníků.[?] Pokles průmyslové výroby a břemeno reparací přispěly k masivní nezaměstnanosti. Demobilizovaní vojáci nemohli najít práci.

Londýnská deklarace z 5. května 1921 ustanovila celkový německý dluh na 132 miliard říšských marek. Uvalila také „zpětnou platbu“ ve výši dvanácti miliard zlatých plus další miliardu na úrocích. Německá vláda ve Výmaru nebyla schopna tyto závazky naplňovat. Bez zahraničního obchodu mělo Německo jen velmi malý příjem. Bohatí Němci se báli nepřiměřeného zdanění a raději investovali kapitál do zahraničí. Tento únik měny pryč z Německa a národní deficit přispěly k hyperinflaci která zásadně poškodila německou ekonomiku.[?] Ceny rostly o 41% za den.[?] Na podzim roku 1923 měl 1 dolar hodnotu asi 4 bilionů marek, což nutilo obyvatelstvo k výměnnému obchodu.[?]
V roce 1922 Německo požádalo o povolení pozastavit své platby, dokud se jejich ekonomika nezotaví. To spojenci odmítli. V roce 1923 dosáhlo Německo bodu zlomu, když se inflace začala vymykat kontrole. Nebyli schopni nadále platit reparace. Spojenecká reparační komise prohlásila Německo za neschopné dalšího splácení.

Francouzský důstojník v čele severo-afrického jezdectva. Během francouzské okupace německého Porúří v roce 1923 požadoval Marshal Ferdinand Foch nevěstince pro své marocké vojáky. Prohlásil že „Němky k tomuto účelu budou stačit.“

Rozzlobená Francie si přišla vybrat svůj díl splátek v naturáliích a 11. ledna 1923 obsadila německé Porúří, oblast která byla zdrojem téměř 80% produkce uhlí, oceli a surového železa. Jako protest ze strany civilního obyvatelstva proti této události, začali obyvatelé Porúří organizovat pasivní odpor. Sabotovali výrobu, nechodili do práce a odmítali spolupracovat s francouzskou armádou. To si vyžádalo asi 130 zabitých civilistů.[?][?]
Tento debakl urychlil pokles měny do bezcennosti. Inflace vymazala úspory německé střední třídy. Komise, které předsedal Američan Charles Dawes, vydala doporučení k vyrovnání německého rozpočtu a stabilizaci peněžního systému. Spojenci převzali kontrolu nad říšskou centrální bankou a prodali akcie národní železnice. Stanovili roční platby na 250 milionů dolarů.[?] Další výbor se sešel v Paříži v únoru 1929 pod vedením amerického bankéře Owena Younga. To nastavilo nový platební plán pro Německo, který měl být prodloužen až do roku 1988. Od roku 1924 si Výmarská republika půjčovala od bankovních domů na Wall Streetu, aby vyhověla požadavkům na reparace. Celosvětová finanční krize v roce 1929 tento zdroj kapitálu omezila. Německá vláda navzdory zvýšení daní nedokázala generovat dostatečné příjmy k obnovení ekonomiky. V březnu 1933 dosáhl německý státní dluh 24,5 miliardy říšských marek.

V období „zlatých dvacátých let“ byli homosexuální prostituti běžnou součástí Berlínské kabaretní scény.

Toto období, někdy nazývané jako „zlatá dvacátá léta“ byly roky kriminality, drog, dekadence, mafie a všeobecného úpadku společnské kultury. V kabaretech se promítaly pornografické snímky, oslavovala se oplzlost, cizoložství a vše, co nějakým způsobem vzbuzovalo pohoršení, bylo jistou vlivnou finanční minoritou protlačováno do německé kultury. První homosexuální divadlo vzniklo v Berlíně v té době. Díky tomu se v Německu začal šířit nihilismus, poraženectví a beznaděj. Společnost byla nahlodávána neustálými útoky kulturního marxismu, který útočil na vlastenectví, lásku k zemi, křesťanství a vše, co pro Němce představovalo zdroj hodnot. Sven Hedin, cestopisec, topograf, geograf a objevitel, vzpomíná na svůj pobyt v Německu v té době:
Paralelně s destrukcí politického pořádku probíhal úpadek morálky a každodenního života, na který člověk narážel v ulicích i na náměstích, salónech i veřejných lokálech. Na divadelních jevištích, ve filmu, literatuře a tisku se předváděla stále nezřízenější a lehkomyslnější kritika základních principů veřejného pořádku. [...] Rodina a manželství se s oblibou zesměšňovaly jako zastaralé instituce. Na kažení morálky a mravů se systematicky pracovalo všemi podpůrnými prostředky, které dnešní doba nabízí a kterými lze zasáhnout publikum, tedy v knihách, časopisech, magazínech, divadle, přednáškách, filmu a rozhlase. Sám si vzpomínám na pár tehdejších divadelních představení v Berlíně. Byl jsem ohromený a užaslý, že se něco takového může předvádět v civilizované zemi, aniž by zasáhla policie. Vnikla žumpa, zamořená sféra, v níž se jako houby po dešti objevovaly stále nové a nové sexuální a pornografické plátky. Sven Hedin, sám částečně židovského původu, poodhaluje nešťastnou úlohu židovské menšiny, která opanovala množství politického, ekonomického a kulturního života v Německu:Velký díl odpovědnosti za tyto smutné poměry nesli židovští spisovatelé a umělci, neboť byli vůdci takzvaného kulturního bolševismu. [...] Připomíná se, že Židé, kteří tvořili zhruba 1% německého obyvatelstva, hráli během a po zhroucení nanejvýš nešťastnou roli v duchu defétismus, že si ve Výmarské republice osobovali vedoucí postavení v hospodářském, politickém a kulturním životě a že svou moc zneužívali v rozkladném směru.

To byly důsledky rozvratného vlivu kulturního marxismu a spojeneckého vykořisťování Německa po první světové válce, které hluboce poznamenalo německý lid. V období „zlatých dvacátých let“ hlásili lékaři alarmující statistiky o podvýživě dětí a narůstajícím počtu sebevražd: během 13 let Výmarské republiky spáchaly tisíce Němců sebevraždu, mnoho z nich bylo frustrováno z měsíců nečinnosti a neschopnosti najít si obživu. Němci po celé toto období snášeli porušování své suverenity zeměmi, jejichž armády nikdy Německo nedobyly, ale přesvědčily německé vůdce, aby se v roce 1918 vzdali prostřednictvím neupřímného slibu smířlivého míru.

Byl to zoufalý a opuštěný národ, který Hitler zdědil, když se 30. ledna 1933 ujal úřadu.