Na východní frontě zmar

Na základě studie pruského právníka Carla Schmitta z roku 1939 by Nacionálně Socialističtí úředníci po válce navrhli udělit suverenitu pouze zemím osídlenými „etnicky hodnotnými národy“. Německý komisař pro okupované Holandsko Seyss-Inquart prosazoval podobné názory. Fanatici strany ho považovali za lepší volbu pro ministra zahraničí než pragmatického a konstruktivnějšího Ribbentropa. Ve své eseji Evropský řád Seyss-Inquart napsal o přirozeném řádu, ve kterém by měl každý národ své místo v komunitě podle svých ekonomických schopností, biologické vitality, bojové síly a kulturní hodnoty.Vyzval Evropany, aby uznali říši za hlavní velmoc, pomocí které ostatní národy uskuteční svůj vlastní vzestup. Dodal, že Německu musí být díky vynikajícím úspěchům přiznána vyšší odpovědnost za všechny, kteří tvoří evropskou civilizaci, která byla vytvořena pracovitostí severské rasy.

Mezi nacionálními sociaslisty nepanoval soulad v otázce poválečného uspořádání Evropy. Zásadní rozpory vznikaly ohledně východního území a jeho poválečné autonomie či koloniílního využití.
Jedním z těch, kteří neschvalovali tyto koloniální či jednostranné návrhy týkající se poválečného uspořádání Evropy, byl říšský ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop. V poznámce varoval, že němečtí spojenci se obávají, že po válce umístí Berlín německou vládu do každé země. Neutrální země, napsal, se obávají, že Německo plánuje je anektovat.[?]
Představa zařazení evropských národů podle jejich hodnoty a etnického dědictví mezi kritéria, hrozila vytvořením divizí, kterým se Hitler dříve snažil v Německu vyhnout v boji proti rasovým teoretikům strany.

V únoru 1943 představil poradce pro zahraniční politiku Dr. Kolb návrhy na mnohostrannou spolupráci. Doporučil, aby byly smlouvy uzavírány na základě absolutní rovnosti signatářů.
Národy by měly mít v evropském společenství paritu bez ohledu na formu své vlády. Kolbův plán vyžadoval, aby se Německo vzdalo nadvlády nad kontinentem. V září 1943 Arnold Koster, vedoucí plánovací komise ministerstva zbrojení, otevřeně v memorandu uvedl, že Říše provádí improvizované vykořisťování okupovaných území. Výsledkem byla „nelibost mezi lidmi dobré vůle, narůstající nenávist mezi nepřátelskými vrstvami populace, pasivní odpor a sabotáže.“[?]

Hitler měl výhrady k restrukturalizaci Evropy se všemi národy na stejné úrovni. Nedůvěřoval svým spojencům. Německé zpravodajské služby uváděly, že po porážkách Německa v roce 1943, země jako Rumunsko, Maďarsko, Finsko a Bulharsko tajně kontaktovaly Londýn a Washington ohledně uzavření separátního míru. Spojenci je informovali, že do jednání musí být zapojeno SSSR, což vedlo německé satelity k ukončení iniciativy. Führer nebyl o nic méně ostražitý vůči Philippe Petainovi, prezidentovi neobsazené Vichy Francie, který se ukázal nebýt německé věci zcela nakloněn.
Hitler omezil Legie francouzských dobrovolníků na 15,000 mužů, přestože bylo k dispozici čtyřnásobné množství. Současný historik Franz Seidler zdůraznil: „Hitler se obával ztráty svobody rozhodovat o regulaci poválečné Evropy, pokud by přijal zahraniční pomoc.“[?]
Francouzský politik Laval považoval německou politiku jako překážku sbližování národů podporovanou mnoha jeho krajany. Řekl Hitlerovi: „Chceš-li vyhrát válku, abys mohl vytvořit Evropu, musíš první vytvořit samotnou Evropu.“[?]

Německá okupační politika na území bývalého Sovětského svazu byla kontraproduktivní. S vědomím hrozby, kterou východní populace, jako byli Mongolové historicky představovali, je chtěl Hitler ponechat raději politicky impotentní. Na vojenské konferenci v červnu 1943 prohlásil: Nemohu stanovit žádný budoucí cíl, který by zde vytvořil nezávislé státy, autonomní státy.

Jedním z těch, kteří se ostře ohrazovali proti koloniálnímu přístupu vůči východním národům, byl i Alfred Rosenberg, jeden z prvních a nejvlivnějších členů německé nacistické strany, vedoucí úřadu pro zahraniční politiku NSDAP a komisař pro dohled nad intelektuální a ideovou výchovou NSDAP. Přes své rozdílné názory s některými vůdčími osobnostmi, v čele s Adolfem Hitlerem, byl Rosenberg 16. června 1941 na schůzi v hlavním stanu pověřen správou východoevropského prostoru[?] O den později, 17. června 1941, bylo vytvořeno ministerstvo pro okupovaná východní území a Rosenberg byl dosazen do čela této instituce v pozici ministra. Ještě před zahájením východního tažení si do svého deníku 28.8 1939 poznamenává ohledně paktu Ribbentrop–Molotov:Mám pocit jako by se tenhle Moskevský pakt měl nacionálnímu socialismu někdy vymstít. [...] Jak můžeme ještě hovořit o záchraně a formování Evropy, když musíme žádat o pomoc ničitele Evropy? Dnes nemůžeme ani otevřeně říct, že tím sblížením přivodíme v Rusku krok za krokem změnu, abychom se tím skutečně přiblížili ruskému lidu.

V září 1944 bylo v říši sedm a půl milionu zahraničních pracovníků. Patřili k nim jak váleční zajatci, tak dobrovolníci. Severní a západní Evropané dostávali stejnou mzdu, dovolené a zdravotní péči, stejně jako Němci. Východoevropané trpěli tvrdým zacházením. Fritz Sauckel, odpovědný za mobilizaci pracovních sil, kritizoval v prosinci 1942 špatné zacházení s těmito vězni. Stejný měsíc vydal Heinrich Himmler vyhlášku, deklarující zneužívání zahraničních dělníků jako trestný čin. Postupem času se podmínky pro ruské a ukrajinské dělníky začaly pomalu zlepšovat.[?]

27. Dubna 1942 přichází dopis od generálního zmocněnce pro distribuci pracovních sil Fritze Sauckela adresovaný Alfredu Rosenbergovi coby ministru pro okupovaná východní území. Dopis uvádí program zaměřený na využití pracovních sil z dobytého území. Pod bodem „Váleční zajatci a zahraniční pracovníci“ se uvádí:

Všichni zajatci musí být živeni, musí jím být poskytnuto přístřeší a musí s nimi být zacházeno tak, aby je bylo možné využívat na práci v nejvyšší možné míře s co nejnižšími možnými náklady.
Pro nás Němce bylo vždy přirozené zdržet se krutosti a podlého šikanování vůči poraženému nepříteli, i když se ukázal jako nejbestiálnější a nejnesmiřitelnější protivník, a chovat se k němu vlídně a lidsky, obvzláště když od něj očekáváme užitečnou práci.
Svá první opatření týkající se výživy, přístřeší a zacházení s těmito zahraničními dělníky jsem proto zařídil u nejvyšších kompetentních říšských úřadů a se souhlasem Führera a říšského maršála Velkoněmecké říše tak, aby byl zajištěn špičkový výkon.

[?]

Alfred Rosenberg soustavně prosazoval politiku příznivou pro obyvatelé na okupovaném území sovětského svazu. Jeho hlavní požadavky byly zaměřené na: spravedlivé a humání zacházení s těmito lidmi, na obnovu jejich infrastruktury, zakládání škol a vzdělávacích institucí, dostatečné zásobování potravinami pro předejití hladu, zdravotní péči a také nasazování tamější mládeže na práce pro poválečnou rekonstrukci jejich země.[?]

14. prosince 1942 zasílá Rosenberg tajnou zprávu Komisaři pro okupovanou Ukrajinu nařizující umírněnou politiku vůči okupovanému obyvatlestvu. Rosenberg v něm dodává:

Lidé z Východu vždy viděli v Německu nositele právního řádu, který, i když je vázán přísností, není výrazem svévole. Pokud se podaří dát 16. dubna 46 národům Východu náležitými právními opatřeními jasně najevo, že ačkoli válka přináší strašlivé útrapy, přesto budou prohřešky spravedlivě vyšetřovány a souzeny, bude se těmto národům snáze vládnout, než pomocí svévolné tyranie jako je ta jejich.
[...]
Základní škola s čtyř-letým učebním plánem by měla být důsledně dodržována a měla by na ni navazovat řádná odborná škola pro praktický život. Německá administrativa potřebuje muže pro veterinární práce, dopravu, geologický výzkum atd., které německý lid není schopen poskytnout. V těchto oblastech lze ukrajinskou mládež vyvedenou z ulic vyburcovat k duchaplnosti spolupráce při obnově jejich země. Bylo by nepřípustné, aby německé úřady konfrontovaly obyvatelstvo s pohrdavými poznámkami. Takový postoj není hodný Němce.
[?]

Od začátku sovětsko-německé války zajatí ruští důstojníci opakovaně Němcům doporučovali, že by založení a formální uznání ruského národního státu s jeho vlastní osvobozeneckou armádou, bylo zásadní pro svržení Stalinova režimu. Svědectví zahrnovalo bývalé velitele 3. gardové armády, 5., 12., 19. a 22. jednotky armády a více než tucet dalších generálů. Německý diplomat Hilger v srpnu 1942 vyslechl tři prominentní ruské vězně: Generála Andreje Vlasova, plukovníka Vladimira Soyerskyho a regimentálního Komisaře Josepha Kernesse. Sám Vlasov řekl Hilgerovi: Sovětské propagandě se podařilo přesvědčit každého Rusa, že Německo chce zničit existenci Ruska jako nezávislého státu [...] Odpor Rudé armády lze zlomit, pouze pokud se prokáže, že Německo nesleduje žádný takový cíl, ale je navíc ochotno zaručit Rusku a Ukrajině [...] nezávislou existenci.Plukovník Soyersky uvedl, že Sovětský režim byl vždy nenáviděn většinovou masou populací a navíc kvůli neustálým vojenským porážkám, začal Stalin ztrácet popularitu v armádě.

Soyersky také uvedl, že by veřejné definování německých válečných cílů příznivých pro Rusko vedlo k „okamžitému zhroucení“ Rudé armády a národního odporu. Je fascinující, že žádné takové „veřejné definování německých válečných cílů příznivých pro Rusko“ nezaznělo, přestože by to mohlo vést k porážce nepřítele a nebo alespoň jeho významnému oslabení.
Renthe-Fink, německý diplomat, který nesouhlasil s touto politikou mlčení uváděl:kromě toho, co se občas říká ohledně ekonomických otázek, jsme se zatím vyhýbali tomu, abychom o svých [poválečných] záměrech řekli něco konkrétnějšího. To budí dojem, že si chceme po válce ponechat volné ruce při provádění našich vlastních politických plánů.

Z toho se dá logicky vovodit že se Hitler ani německé vedení, nebyli ochotni uchylovat k jakýmkoliv lžím i kdyby jim měly přinést zásadní výhody ve vedení války.

V této fázi se Hitler, jeho vlivný vedoucí kanceláře Martin Bormann, a říšský komisař pro Ukrajinu Erich Koch postavili proti poválečné autonomii pro Rusko. Italský maršál Giovanni Messe poznamenal: Německo se dosud nenaučilo, jak probudit sympatie a ochotu spolupracovat mezi populacemi okupovaných území.

Protižidovský plakát vydaný v Němci okupovaném Srbsku na podzim 1941 pro Velkou anti-zednářskou výstavu v Bělehradě od 22. října 1941 do 19. ledna 1942. Zobrazuje smějícího se židovského loutkovodiče ovládajícího loutky připomínající Stalina a Churchilla. Expozice se zaměřila na údajné židovsko-komunisticko-zednářské spiknutí, s cílem dosáhnout vytvoření tajné stínové vlády s globálním dosahem.

Německá nedůvěra vůči východním národům blokovala praktikování racionální evropské politiky. Barbarské metody boje ze strany Rudé armády, které byly praktikovány nejen proti Němcům, coby nepřátelům ale dokonce i proti vlastním lidem daly vzniknout představě o zaostalosti, kulturní a morální nevyspělosti východních národů.
Po většinu války hanobila německá propaganda pouze vlády nepřátelských zemí a při popisu prosté populace tvrdila, že se jedná o slušné lidi avšak podvedené bezohlednými vůdci.

Říšská média ovšem revidovala tuto obezřetnou praxi s ohledem na válku na východě. Když Němci postupovali a vytlačovali Rudou armádu, sovětská tajná policie, GPU, likvidovala politické vězně ve východním Polsku a v pobaltských státech. Němci objevili více než 4,000 obětí ve Lvově, 1,500 v Lutsku a 500 ve městě Dubno. Shrnutí německého oficiálního šetření, Dr. Philippem Schneiderem znělo: Bezpochyby byli zavražděni a před smrtí sadistickým způsobem mučeni. Byly použity mučicí komory postavené speciálně pro tento účel.Na ústupových cestách pohazovala GPU spolu s Rudou armádou zmrzačená těla německých vězňů zastřelených nebo umučených k smrti. Účelem bylo vyvolat odvetná opatření útočníků vůči rusům, čímž byla znemožněna dezerce k německé straně. Ve vězení Tarnopol našli německá vojska jednu ze svých pohřešovaných posádek bombardérů s vypíchnutýma očima, odříznutými jazyky, ušima a nosy a odřezanou kůži na rukou a nohou.[?] To byl oblíbený způsob mučení jednotek GPU, kterého se dosáhlo tím, že se končetiny nejdříve ponořily do vroucí vody.
Desátník Steinacker ze signálního štábu (61. pěší divize) během výslechu u vojenského soudu prohlásil:
Všichni lidé byli úplně nazí. Přibližně tři nebo čtyři ženy visely v každé cele hlavami dolů. Ke stropu byly připevněny šňůrami. Pokud si pamatuji, všechny ženy měly uříznuta prsa a jazyk. Děti ležely zmačkané na podlaze.V tomto případě se podařilo identifikovat některé pachatele jako komisaře NKVD Vinkura a agentku NKVD Erenshteinovou.
1. července 1941 sovětští vojáci v oblasti Rokitna zmrzačili 20-30 zraněných příslušníků 465. pěšího pluku, včetně podporučíka von Ponigau; několik z těchto mužů bylo zaživa upáleno.[?] Zavražděno bylo také 80 zraněných příslušníků 295. pěší divize, kteří zůstali na bojišti u Dabrovky (jižně od Ravy Ruska) počátkem července 1941.
Přibližně 30 příslušníků lékařské roty, někteří z nich s označením Červeného kříže byli zabiti při sovětském masakru západně od Minsku na začátku července 1941.[?]
Poblíž města Are v Estonsku 29. července 1941 zraněný desátník, který náhodou přežil, sledoval, jak uniformované a ozbrojené sovětské ženy vraždí jeho zraněné spolubojovníky a rozřezávají břicho jednomu z nich, jehož obě nohy byly uřezány zahnutým nožem.[?]
K děsivému objevu došlo 27. června 1941 v ústředí NKVD ve městě Luck.[?] Zohavená těla čtyř příslušníků německé Luftwaffe, včetně II. Poručík Sturm a neznámý nadporučík byli nalezeni s useknutými končetinami, doprovázeni strašlivými popáleninami způsobenými páječkou, která byla nalezena vedle nich.
9. října 1941 dva lékaři Dr. Golla a Dr. Knak, pitvali těla jedenácti německých letců a dvou armádních vojáků nalezených ve věznici NKVD v Proskurově.[?] Ukrajinský vězeňský dozorce Kolomjec ve své výpovědi před vojenským soudem vypověděl, že muži byli převezeni 27. až 28. června 1941 a zabiti ve sklepě výstřelem do zátylku v noci na 4. července 1941.
V tomto případě, stejně jako v Lembergu, byli alespoň někteří z pachatelů identifikováni: zástupce náčelníka NKVD v Proskurově Vassermann, zástupce náčelníka věznice NKVD Machněvič a velitel hlídky Lubchak.[?] Těla dalších zavražděných německých letců byla objevena ve věznici pohraničních jednotek NKVD v Slobodce 28. června 1941.
Na letišti v Bobrujsku zabili Sověti, 12-15 zraněných německých vojáků, předtím než mohli být mohli být evakuováni. Někteří z nich prošli strašlivým mučením, jako je vydlabání očí nebo vyříznutí jazyka.[?]
Toto bestiální vedení války bylo němci považováno barbarské a jeho vykonavatelé byly názýváni jako „Untermensch“ neboli podlidé.

Němci byli natolik pohoršeni hrůznými žovtními podmínkami panujícími v Sovětském svazu že z propagandistických důvodů rozebrali jednu z vesnic a dovezli ji coby exponát do Vídně. Později byla výstava přemístěna do Prahy a 7. března 1942 otevřena pro širokou veřejnost pod ironickým názvem „Sovětský ráj“.

Uvnitř expozice, která byla pro veřejnost otevřena denně od 9 do 21 hodin, byla z bojové fronty převezena a znovu sestavena celá vesnická ulička ze sovětského území, aby ukázala „šedou bídu“ života v „ráji dělníků a rolníku“.

Propagační brožura výstavy hlásala: „Vše, co bylo řečeno o bolševismu před vypuknutím války se Sovětským svazem, bylo uvrženo do stínu reality. Slova a obrázky nestačí k tomu, aby byla tragédie bolševické reality Evropanům uvěřitelná. To se shoduje s tím, co naši vojáci opakovaně říkají. Je nemožné vylíčit poměry v Sovětském svazu, aniž bychom je sami neviděli a nezažili.“

Chatrč převezená z Běloruska.

Sovětské plakáty vystavené uvnitř výstavy.

Popravčí komora sovětské tajné policie. V brožuře k výstavě se uvádí: „Odsouzení byli přivedeni do cely a střeleni zezadu do krku. Mrtvoly byly přesunuty na stranu a postříkány hadicí, aby se smyla krev. Ventilátor poskytoval čerstvý vzduch, aby další oběť neomdlela, protože měla zůstat do poslední chvíle při vědomí“.

Podle očitých svědectví, Rudá armáda nejen „vraždila velké množství raněných“, ale střílela i německé lékaře a zdravotní sestry.[?] Desítky strašlivých masových hrobů, jako je tento, byly v nadcházejících měsících odkryty postupujícími německými lékařskými a forenzními týmy, které pečlivě dokumentovaly sovětská zvěrstva proti zajatým válečným zajatcům i proti Stalinovým vlastním lidem na místech jako Łuck (Lutsk) a Lemberg.[?][?][?][?][?] Britští a američtí novináři a diplomaté ovšem ignorovali vše co by mohlo pobouřit sovětské vedení.[?]

Doktor Wagner mi přednesl závěrečnou zprávu o Vinnici. Neutrální demokracie byly všechny otřeseny. Nejednalo se tu ani o postřílené vedoucí představitelé nepřátelského národa (Katyň), ale o vraždění v rámci vlastního. Podle podrobnějších výpovědí nyní se hlásících svědků, bylo možné zjistit jména židovských denunciantů a židovských komisařů. Ze 100km vzdáleného okolí teď přijíždějí plačící Ukrajinky a snaží se identifikovat své nezvěstné muže atd. Všechno drobní lidé: byli to rolníci a dělníci, kteří padli za oběť krvavému židovskému opojení.

V lednu 1942 přistála sovětská flotila s ruskými námořníky podél němci okupované části krymského pobřeží poblíž Oděsy. Inženýr německé pěchotní divize vzpomínal: Mnoho domů podél pláže sloužilo jako nemocnice nebo jako sběrné prostory pro zraněné. Rusové vstoupili, zabili sanitáře a lékaře a znásilnili zdravotní sestry. Potom hodili ženy do ledově chladných vod pobřeží. Zastřelili zraněné a nemocné vojáky nebo je odtáhli na ulici a polili je studenou vodou, aby venku umrzli k smrti.

Toto bestiální vedení války dělalo těžkou hlavu dokonce i Britům kteří potřebovali Sovětský svaz coby svého spojence prezentovat v pozitivním světle.
Britské ministerstvo informací 29. února 1944 poslalo britským duchovním a BBC oběžník s následujícím sdělením:Víme, jak se Rudá armáda v roce 1920 chovala v Polsku a jak nedávno ve Finsku, Estonsku, Lotyšsku, Haliči a Besarábii. Musíme proto vzít v úvahu, jak se bude chovat, až zabere střední Evropu. [...]
Zkušenosti ukázaly, že k odvrácení pozornosti je nejlepší propaganda hrůz namířená vůči nepříteli. Bohužel, veřejnost již není tak ovlivnitelná jako ve dnech „továrny na mrtvoly“, „zmrzačených belgických děťátek“ a „ukřižovaných Kanaďanů“. Proto je skutečně nezbytně nutná vaše spolupráce při odvádění veřejné pozornosti od toho, co dělá Rudá armáda, tím, že budete plně podporovat různá obvinění vůči Němcům a Japoncům, která ministerstvo pouštělo a bude pouštět do oběhu.

Ahoj katyno tady je bomba atyno tady je bombaatyno tady je bombaatyno tady je bomba atyno tady je bombaatyno tady je bomba atyno tady je bomba atyno tady je bomba atyno tady je bomba atyno tady je bomba

Ahoj katyno tady je bomba, a taky superbomba atd...

V době, kdy SSSR bojovalo po boku spojeneckých mocností proti Ose, byla jakákoli zmínka o krutostech a agresi Sovětského svazu považována za pobuřující a mohla zařadit exponenty těchto myšlenek na černou listinu podezřelých kolaborantů a publicistů páté kolony. O tom, co se nakonec stalo nejslavnějším ze sovětských zvěrstev během druhé světové války, takzvaného katyňského masakru bylo zakázáno diskutovat.
Když 13. dubna 1943 německý rozhlas oznámil nález masových hrobů polských důstojníků v katyňském lese poblíž Smolenska, postavilo to spojence do nepříjemné situace. Skutečnost, že Stalin byl vinen z Katyňského masakru, by každému připomněla, že byl Hitlerovým partnerem při invazi do Polska, a zpochybnilo by to účel války z roku 1939 – války, kterou zahájila Británie a Francie proti Německu za údajné osvobození Polska. Bylo by to zesměšněním Atlantické charty a každého projevu Roosevelta a Churchilla o hodnotách, za které bojovali.
O dva dny později vydalo Radio Moskva tvrzení, že je Sovětský svaz nevinný a že polští důstojníci byli zavražděni „německo-fašistickými katy“.[?]
17. dubna 16:30, podali zástupci polské exilové vlády v Londýně v Ženevě žádost o vyšetřování Mezinárodním červeným křížem, ale zjistili, že podobný návrh právě podali i Němci. Vedoucí představitelé Červeného kříže, kteří museli postupovat nezaujatě, souhlasili pouze pod podmínkou, že to schválí všechny tři zainteresované strany (Německo, Polsko a Sovětský svaz). Moskva odsoudila žádosti o vyšetřování jako „hanebné triky“ a odmítla.[?]

V odvetě za to, že premier exilové polské vlády Sikorski požadoval nestranné vyšetřování hromadné vraždy Červeným křížem, kterou Stalin s Berijou spáchali, prohlásil Stalin že přerušuje veškeré vztahy s polskem a obvinil Sikorského a celou polskou exilovou vládu spolu s Mezinárodním mčerveným křížem že jsou to „Hitlerovi lokajové“ a v brutálním titulku v Pravdě z 19. dubna 1943, prohlásil že se jedná o „pomocníky kanibalského Hitlera“.[?]
Pro Churchilla a Roosevelta to byl okamžik pravdy. Spolkli by tito signatáři Atlantické charty Stalinovy pomluvy namířené proti Mezinárodnímu červenému kříži a polské vládě, v jejímž jménu se válka vedla?
Odpověď byla ano. Churchill, který odpověděl jako první, 24. dubna ujistil Stalina, že Británie „bude důrazně proti jakémukoli vyšetřování Mezinárodním červeným křížem nebo jakýmkoli jiným orgánem na jakémkoli území pod německou autoritou“. V následném telegramu odeslaném 25. dubna Churchill Stalinovi jemně připomněl, že Sikorski „několikrát vznesl tuto otázku ohledně chybějících polských důstojníků u sovětské vlády a jednou i u vás osobně“, čímž naznačil, že má podezření, že Stalin ví víc než připouší.[?]
Roosevelt sice vyjádřil naději, že Stalin nařídí spíše „pozastavení rozhovorů s polskou exilovou vládou než úplné přerušení vztahů“, ale byl to pouze návrh. V hrůze aby se něco podobného již neopakovalo, Roosewelt dokonce Stalinovi slíbil, že se pokusí „jakýmkoli způsobem mu pomoci“ s jeho polským problémem – například tím, že „se postará o všechny Poláky, které si bude přát vyhnat ze Sovětského svazu“. Stalin zdvořile odmítl prezidentovu bizarní nabídku očistit SSSR od nechtěných Poláků a ujistil Roosevelta, že všechny Poláky žijící na sovětské půdě považuje za své blízké osobní „přátele a soudruhy“.[?]

Spojenci nakonec začali informovat o bolševických zvěrstvech až s blížícím se koncem války kdy byla porážka Německa pouze otázkou času. Dr. Goebbels si 12. ledna, 1945 poznamenal do svého deníku:
Politický střet v nepřátelské koalici neochvějně pokračuje. Angličané přistoupili k tomu, že rozsáhle informují o bolševických hrůzách a činech v Řecku. Bojí se však dát jim znaménko „bolševický“, a hovoří o hrůzných činech Elas; Samozřejmě jsou tím míněni bolševici.

Propaganda & Der Untermensch

Německý tisk označoval agenty GPU/NKVD a sovětské vojáky páchající zvěrstva za „Untermenschen“. Tento výraz se doslovně překládá jako „podlidský“ a historici jej někdy interpretují v tom smyslu, že znamená nelidský nebo rasově podřadný. Ve skutečnosti se jedná o zkaženost individuální mysli a ducha, vítězství korupce nad ušlechtilými vlastnostmi civilizovaného člověka. Známá publikace, která tuto problematiku popisuje, vstoupila do povědomí lidí pod názvem Der Untermensch; jen málo z těch, kteří ji používají jako „důkaz“ protislovanských úmyslů ze strany Německa, se někdy seznámilo s obsahem.

Popisek vedle obrázku ze slavné publikace „Der Untermensch“ říká: Zdravé řemeslné nadání bulharských zemědělců, ušlechtilý půvab Španělů, šlechtnost a šarm italských žen, věrnost a krása německých dívek.

To, že se snad jedná o protislovanskou propagandu, je ve skutečnosti velmi vzdáleno realitě; čtenář vidí, že publikace vydaná ústředím SS zobrazovala Rusy jako oběti komunismu a pak konkrétně vinila Židy jako strůjce komunismu a ideologicky vzato dědice mnohem staršího útoku na Evropu, který začal Čingischánem a Mongoly. Nikde v knize nejsou očerňováni slovanští lidé a ve skutečnosti je mnoho tradičních slovanských národů v textu a na fotografiích zobrazováno jako součást větší evropské rodiny. Publikace klade důraz na hrozivé životní podmínky v sovětském svazu a staví je do kontrastu s německým sociálním pokrokem a spořádaným způsobem života mnoha evropských národů. Neschopnost sovětského režimu zajistit prosperitu obyčejných ruských lidí, je zde jistě umně propagandisticky využita, ne však za účelem dehonestovat ruský lid, nebo slovany obecně, ale vyvolat ve čtenáři soucit a solidaritu s těmito lidmi jako obětmi komunismu. Zvláštní důraz je kladen na hrozivé životní podmínky, způsobené sovětským ekonomickým kolektivizačním systémem, který je vždy prezentován pouze jako důsledek neefektivity komunistické doktríny a krutosti jejich vůdců, kteří byli zodpovědní za hrozivé hladomory a jiné útrapy kterým ruské obyvatelstvo muselo čelit.

Jako podlidé jsou zde vyobrazováni jak jedinci nuceni žít v nelidských (podlidských) podmínkách stejně tak jako jejich vůdci, kteří mají tento stav na svědomí. Na první stránce se například uvadí: „Podčlověk bude vždy podčlověkem, stejně jako Žid zůstane vždy Židem, bez ohledu na to, jak se nazývá: Churchill, Roosevelt nebo Stalin.“

Výraz podčlověk se stal synonymem pro člověka žijícího v rámci zkaženého, nelidského a nekulturního prostředí které nedovoluje nebo znesnadňuje civilizační pokrok; podle německé propagandy bylo právě toto cílem mezinárodního finančního židovstva které tím chtělo údajně docílit degenerace ostatních národů v rámci své touhy stát se jakožto „vyvolený národ“ pánem světa. Toho bylo údajně dosahováno pozvolnou korupcí všech nečestných podlidských zkorumpovatelných elementů přítomných v každé společnosti a jejich postupem do vlivných pozic.
Na toto téma prohlásil Dr. Goebbels ve svém projevu ze dne 10. září 1936, že „[Bolševizmus] nemilosrdně mobilizuje podlidství které je přítomno v každém národu jako rozkladný prvek a poté ho zneužívá proti státu a ideálům na kterých byl vystavěn.“[?]
Hrůzy bolševizmu za 2. světové války nebyly pro Němce ničím novým. Informace o nelidském (podlidském) chování z řad bolševických partyzánů vzbuzovaly u Němců odpor třeba již ve španělské občanské válce. Alfred Resenberg ve svém deníku ze dne 26.září 1936 popisuje nehumánní praktiky komunistů na španělských nacionalistech:Včera tady byl ze Španělska R. Strunck. Starost o určité věci ho hnala přímým letem do Berlína, zítra letí zpět. Tyto starosti uloží do dlouhého memoranda, doufejme že bude mít úspěch. Teď je tady rozebírat není zapotřebí. - Co ale vyprávěl jinak, bylo otřesné. Strašné zohaveniny nacionálních Španělů viděl na každém kroku, z části patologicko-sexuálními formami, které takřka nelze reprodukovat. Jak byly nalezeny zavražděné jeptišky je hrozné; jak byly pošpiněné oltáře si je snad možné představit.

Jako protipól podčlověka byly často uváděny ušlechtilé vlastnosti jako je čest, zodpovědnost, skromnost a upřímnost, symbolizované árijským člověkem, přičemž rasa byla podle nacionálně socialistického přesvědčení chápána jako jakýsi biologický nosič těchto ušlechtilých hodnot. Toto přesvědčení se zakládalo na všeobecném konsenzu že určité charakterové vlastnosti člověka mohou být dědičné. Zachování rasy tedy pro němce symbolizovalo zachování hodnot které považovali za nezbytné pro zdravě se rozvíjející národ.

Sami „slované“ nebyli považováni za rasu v pravém slova smyslu ale byli chápáni jako lingvistická skupina spadající spolu s jazyky románskými, keltskými a germánskými do větší rodiny indo-germánských jazyků. Takto se slovany bylo zacházeno i rasovými teoretiky 19. a 20. století. Proto byli slovanské národy obecně považovány za árijské.
V rozporu s poválečnou propagandou utvářející současný narativ že se Němci pokoušeli o genocidu či zotročení celých národů na základě mluveného jazyka, zákon na udělování Arijského certifikátu pro všechny kteří se po zavedení norimberských zákonů chtěli stát Říšskými občany zní jasně:

Árijského původu (německy spřízněného) je tedy člověk, který je čistokrevného původu, jak to vidí německý lid. Krev Židů a Cikánů také žijících v Evropě, krev asijských a afrických ras a domorodců z Austrálie a Ameriky (indiáni), je považována za cizí. Pokud je například Angličan nebo Švéd, Francouz nebo Čech, Polák nebo Ital prost takového cizího pokrevního vlivu, musí být považován za árijce, ať žije ve své rodné zemi nebo ve východní Asii nebo v Americe nebo je americkým občanem či občanem jihoamerických svobodných států.
[?]

Na základě dekretu Hitlerova kabinetu z roku 1936, bylo ustanoveno, že také Íránský národ musí být považován za „čistokrevně Árijský“.[?]
Pro uznání árijského původu bylo stejně tak možné předložit osvědčení o křtu které bylo poskytováno ve spolupráci s církevními institucemi přičemž katolické diecéze a protestantské farnosti poskytovaly státním orgánům informace z jejich církevních matrik od dubna 1933, které sahaly až do 18. století.[?]

Hans-Jürgen Massaquoi se narodil německé matce a liberijskému otci vaiského etnika. Podle vlastních slov prožil v nacistickém Německu relativně šťastné dětství. Jeho velkým traumatem však bylo, že nebyl nikdy přijat do Hitlerjugend o což se dlouho pokoušel.

Rasové zákony Německa byly výsledkem snahy o udržení homogenity národa, jeho kulturních tradic a schopnosti uchovávat ve společnosti typicky árijské ušlechtilé vlastnosti. Němci vycházeli z přesvědčení, že sebelepší státní zřízení může být zkorumpováno, pakliže se do jeho vedení dostanou nečestní a morálně závadní jedinci, neboli podlidé. Proto režim dbal na výchovu nové generace v duchu pevného charakteru a vynikajících výsledků.
Školy Adolfa Hitlera měly za úkol rozpoznávat tyto kvality mezi mladými lidmi a vychovávat z nich budoucí vůdčí kádr jehož úkolem by bylo pokračovat v kultivování společenských kvalit a zajistit tak německému národu nejvyšší míru prosperity do budoucna.
V článku z roku 1937, plukovník SS Otto Heidler napsal, že školy nyní musí rozvíjet studenty „bez ohledu na sociální vazby, vzdělání nebo hodnocení intelektu, ale podle jejich zásluh a charakteru“.[?]

Neustálé zprávy o bolševických nelidských (podlidských) metodách, ať už se jednalo o sovětské čistky, hladomory nebo válečné zločiny, byly Němcům prezentovány jako nejzazší dno lidského chování. To je utvrzovalo v názoru správnosti rasového kultivování ušlechtilých atributů ryze árijského člověka.

Proti tomuto výkladu stojí poválečná propaganda která nabízí jiné vysvětlení: Německý národ byl vysoce kulturní, plný inteligentních a vzdělaných lidí, dokud se na scéně neobjevil Adolf Hitler. Ten, údajně díky geniální propagandě, dokázal tyto vysoce inteligentní a kulturní Němce svést do propasti své vlastní šílené ideologie, díky čemuž se mu podařilo zformovat státní aparát sestávající z genocidních maniaků toužících po světové nadvládě.
Je otázkou, zda-li by toto vysvětlení obstálo, i za předpokladu že by nebylo integrální součástí výukových osnov a represivně vynucováno na úrovni státních autorit.

Ohledně přístupu Němců k ruské populaci vysvětloval Generál Otto Ernst Remer:
otázka, že jsme Rusy nazývali „podlidi“, je nesmysl. S ruským lidem jsme měli prvotřídní vztah. Jedinou výjimkou, s níž jsme se potýkali, byli sovětští komisaři, kteří byli všichni Židé. Tito lidé stáli za bojovými liniemi a se samopaly tlačili ruské vojáky do boje. S těmi jsme si rychle poradili. Což bylo v souladu s rozkazy. Bylo to během války která se vedla o základní existenci, ideologické války, kdy byla taková politika prostě považována za samozřejmost.
Někdy se hovořilo o takzvaných „asijských hordách“ a obyčejní vojáci někdy hovořili o podlidích, ale takový jazyk nebyl nikdy oficiálně používán.

Dr. Goebbels si 1. března 1945 poznamenává do svého deníku:
V poledne jsem měl obsáhlý rozhovor s generálem Vlasovem. Generál Vlasov je mimořádně inteligentní a energický ruský vojevůdce, který na mě dělá velmi seriózní dojem. Nejdříve se bavíme o obecném vztahu mezi ruským a německým národem. Domnívá se že Rusko může být zachráněno pouze tehdy, když se osvobodí od bolševické ideologie a přisvojí si podobnou ideologii jakou má německý národ v nacionálním socialismu.

Hitler považoval sovětské vedení za podvod na Ruském lidu trpícím pod despotickou vládou židovské kliky která skrze svůj ohromný aparát řídí tento národ pro své vlastní cíle, které nemají nic společného s dosažením skutečné prosperity ruského lidu. Ve svém proslovu k otevření východní fronty, také zmínil slovo „podlidství“, avšak jak vyplývá z kontextu, význam je úplně jiný než který mu přisuzuje poválečný narativ:

Německý leták vydávaný v týdnu od 10. do 16. prosince 1941 ze série „Parole der Woche“ (Slovo týdne). Úkolem bylo poukázat na rodinné a jiné zákulisní vazby mezi vůdci nepřátelských zemí a světovým finančním židovstvem o kterém Němci tvrdili, že stojí za rozpoutáním války proti Německu pomocí zákulisních mezinárodních intrik.
Článek říká:

Židovské spiknutí.

Předseda sionistického akčního výboru, Žid Schertik, se nedávno chlubil: V britsko-sovětské alianci dosáhlo světové židovstvo poprvé velkého úspěchu, protože ve Velké Británii a USA už měsíce existují autoritativní židovské kruhy a Sovětský svaz pracoval na vytvoření tohoto spojenectví. Tyto relevantní kruhy jsou zobrazeny na sousedním diagramu.

I. Židovští strůjci:
a) Žid Bernard Mannes Baruch, jeden z největších agitátorů a válečných ziskovatelů světové války, vynálezce Versailleských kontribučních klauzulí, nejbližší přítel a poradce zednářského židovského žoldáka Roosevelta který se dnes osobně přátelí s Churchillem jako neoficiální prezident USA.
b) Další důvěrníci a spolupracovníci Roosevelta: Laguardia, Morgenthau, Bloom, Frankfurter, Lehmann, Cohen, Kauffman atd.
c) Lazar Mojsejevič Kaganovič, důvěrník, nejintimnější poradce, zástupce a tchán Stalina. Kromě toho: 406 Židů jako členů takzvané sovětské vlády a sovětských styčných Židů rodiny Maisky v Londýně, Finckelstein-Wallach ve Washingtonu. Také: Molotovova manželka, zvaná Shemchukhina, rozená Karp udržuje kontakty s americkými burzovními Židy Karpem, Kahnem, Schiffem a Warburgem, kteří financovali sovětskou vzpouru již v roce 1916 a nyní jsou mezi Baruchovými důvěrníky.
d) Plno Židů ve sněmovně Britů, ex-ministr války D. Hore Belisha, „Lordi“ Melchett (alias Mond), Cassel, Rothschild atd.

II. Stoupenci:
a) Roosevelt, kmenový Žid a zednář vysokého stupně;
b) Přítel Židů a židovský tchán Churchill. (Jeho dcera Sarah: vdaná za židovského herce Vica Olivera; jeho bratr: obchodní partner židů na londýnské burze)
c) Židovský zeť Stalin, ženatý s Mojsejevičovou dcerou Roisou.

Zničit bolševismus znamená: navždy zmařit židovské spiknutí proti životu německého lidu. Německo zná jen jeden slogan: vítězství !!

Sovětský svaz, je [...] největším služebníkem Židovstva. Čas zatím potvrdil to, co jsme my, nacionální socialisté, tvrdili po mnoho let; je to opravdu stát, ve kterém byla povražděna všechna nacionální inteligence a zůstalo bezduché, násilím proletarizované podlidství, nad kterým se tyčí obrovská organizace židovských komisařů – což znamená ve skutečnosti otrokářů. Často byly pochybnosti, zda snad v tomto státě přeci jen nezvítězí nacionální tendence. Zapomnělo se přitom pouze, že už vůbec není nositelů uvědomělého nacionálního názoru, že nakonec muž, který se stal přechodně pánem tohoto státu, není ničím jiným než nástrojem v rukou tohoto všemocného Židovstva a že, je-li vidět na jevišti před oponou Stalina, stojí za ním v každém případě Kaganovič a všichni ti Židé, kteří vedou v desetitisícovém rozvětvení tuto obrovskou Říši.

Kromě sovětských vojsk, Stalinových vymahačů a řadových ruských komunistů se díky zevšeobecňování a válečné psychóze začalo toto slovo někdy spojovat s východními národy obecně.
Toho se chopila i poválečná propaganda která rozpoznala propagandistickou hodnotu v(...) ve snaze pospinit ns vůči slovanským národů tvrdila že podle ns byli slované podřadní a cílem německé politiky snad bylo jejich vyhubení nebo zotročení.

Jedním z těch kteří se nechali ztrhnout k užívání podobných výrazů byl říšský komisař pro Ukrajinu Erich Koch. Ve svém prohlášení pro ukrajinský tisk se prý nechal slyšet že je ukrajinský národ „chudý dějnami“ což mělo poukazovat na jeho „obecnou méněcennost“.
Alfred Rosenberg to považoval za neomluvitelný přečin vůči zásadám strany a zahraniční politice vůči východním národům. Podle jeho vlastních slov:
Neštěstím říše ve východní politice se stal zejména Koch, modelový příklad zdivočelého měšťáka ve světové politice který by byl dobrý tak na chov prasat ve Východních Prusích [...] Koch má praktické nadání na konkrétní hospodářské úkoly, na politiku ani to nejmenší. [Koch] označoval teď i na větších shromážděních východní národy za všeob. méněcenné. Z titulu prvního úředníka Říše na Ukrajině zveřejnil v Ukrajinských novinách 1. 1. 44 v rozporu se všemi instrukcemi provolání ve kterém byla tím nejtučnějším písmem řeč o národu Ukrajinců „chudých dějnami“! Těžko mohlo být řečeno něco hloupějšího.

Melitta Wiedemann, redaktorka diplomatického časopisu Die Aktion, vyjádřila frustraci z německé propagandy a zahraniční politiky, kterou pociťovalo mnoho prominentních německých občanů. V roce 1943 napsala několika vůdcům SS a prosazovala celoevropskou myšlenku a revizi německých praktik na východě. Prostřednictvím svého poradce nasměrovala 5. října dopis Himmlerovi, ve kterém tvrdila:Naše mlčení nad budoucí podobou nové Evropy je na okupovaných územích a mezi těmi, kteří jsou oficiálně našimi přáteli, považována za absolutní důkaz našich zlých úmyslů. [...] Náš „Untermensch“ slogan pomohl Stalinovi vyhlásit národní válku.[...] Celá ruská zemědělská komunita, většina inteligence a vyšší vedení Rudé armády jsou nepřátelé bolševismu a zejména Stalina. Naše politika konfrontuje tyto lidi s tragickým dilematem; buď bojovat za Stalina, nebo opustit svůj lid, jistě jeden z nejtalentovanějších bílé rasy a nechat jej na pospas osudu opuštěného, vypleněného koloniálního území.

Přístup německého vedení však začal s postupujícím zvyšováním počtu zahraničních bojovníku nacházet odpor v nově se rodící ideologicko-politické síle. Tou silou bylo Waffen SS.

Waffen SS a rodina evropských národů

Prominentní novinář a bývalý poručík Waffen SS, Hans Schwarz van Berk, později napsal:Stará východiska Německé politiky byla příliš provinční než aby mohla uskutečnit evropské oživení v dobrovolném duchu svobody [...] Pouze zahraniční jednotky se svou jasnou evropskou vůlí zakotvené ve vnímání SS jako evropské bojové elity to změnily [...] Zuřivost této války si vyžádala více než najaté žoldáky. Vyžadovalo to konstruktivní, společné cíle a idealistické motivy bojovníků.Leon Degrelle, člen Waffen SS popisoval svůj pohled na účast v německých ozbrojených silách jako snahu bránit společně evropu a v případě německého vítězství si zajistit čestné místo mezi ostatními národy:Všichni jsme byli sjednoceni stejnou vůlí: Čestně reprezentovat náš národ mezi 30 ostatními, které přišly bojovat. Přišli jsme splnit svou povinnost, protože jsme bojovali za Evropu. Získat čestné místo pro naši vlast v kontinentální komunitě, která by se vyvinula z války, a nakonec vytvořit bojové jednotky, jejichž hodnota zaručovala dosažení sociální spravedlnosti, když by jsme se po ukončení bojů nakonec vrátili domů.Švýcarský člen SS Heinrich Büeler připomněl:Pokud jde o restrukturalizaci Evropy po válce, neexistoval žádný program. Tato otázka byla nicméně často diskutovaným tématem ve Waffen SS [...] Byli jsme si jisti, že boj proti asijskému bolševismu a kamarádství spojující germány a ostatní Evropany povede k reformě Evropy ve stejném duchu.

Švýcarský novinář Francois Lobsiger považoval tyto muže za „politické vojáky v nejvznešenějším smyslu“, bojující za dosažení „silné, jednotné a bratrské Evropy. “Historik Lothar Greil shrnul: „Se začátkem ruské kampaně je rozhodující duševní povědomí vyvinuté v rámci Waffen SS: Boj za svobodu pro říši všech Němců se stal bojem za svobodu evropské rodiny národů. Společné cíle dobrovolníků z celé Evropy tento ideál posílila.“[?]
Myšlenka „Evropské unie“ či „Spojených států evropských“ jak ji popisoval Leon Degrelle byla německým vedením vnímána od začátku kontroverzně, například Alfred Rosenberg o ní hovořil už v roce 1925 ve svém článku ve Völkischer Beobachter:Jacob Lippowitz, židovský editor Neue Wiener Journal, prohlašuje: „hranice evropských států jsou prokazatelně mučícími kůly pro každého občana evropského státu.“ Podobná vyjádření pronesl Maximilian Harden, Albert Einstein, Alfred Kerr a samozřejmě Dr. Gerhart Hauptmann, Heinrich Mann a Dr. Thomas Mann! Jak můžeme vidět, celý seznam významných osobností shledává tento módní výraz, Spojené státy evropské, sympatickým. Přesto je přirozeně jasné, že většina z nich pod tímto názvem chápe zcela něco jiného. Herr Lippowitz a jeho společníci si zcela jistě představují jediný židovský soukromý syndikát, podobně jako Walther Rathenau. Všechny národní státy by se pak musely tomuto konceptu podvolit. Ignatz Seipel na druhou stranu jistě sní o středověkém panství církve, a ostatní samozřejmě v tomto výrazu vidí jen vlastní nejvyšší cíle své skutečné zahraniční politiky.Rosenberg však dále poukazuje na skutečnost že kořistnické praktiky koloniálních evropských impérií sebou přinášejí odpověď ze strany východních národů jejichž snahy o satisfakci jsou ve skutečnosti podporovány z vnitra samotné evropy coby nástroj rozličných mocensko-politikých cílů:
Bezpochyby můžeme vidět, jak se celý svět probouzí. Probouzení Blízkého a Dálného východu, a vskutku na jeho rasovém pozadí, je jasně vidět, a dokonce i černošská část světa započala vyhlašovat své požadavky podobným způsobem. Pouze hlupák může věřit, že tento tlak z vně Evropy nevyžaduje společnou evropskou pozici. Toto probouzení Blízkého a Dálného východu je odpovědí na zlodějskou ekonomiku a zkorumpovaný vliv, jež sebou merkantilní Evropa přinesla s politickým dobytím Indie a Číny. Ale tato bezuzdná zlodějská ekonomika a politika nejenže v koloniích a kvazi koloniích vypěstovala všechny špatné instinkty, ale vypustila je i v samotné Evropě, ve které jsou záměrně dále podněcovány chytrými politiky.

Ukrainci vítali německé vojska jako osvoboditele od hrůzovlády a hladomorů Stalinova režimu. Text na obrázku říká: „Ať žije jednota lidí v nové Evropě!“

Sovětský lid nese obraz s nápisem „Hitler Osvoboditel“

Himmler, který se primárně podílel na vymáhání práva na obsazených územích, shromažďování zpravodajských informací a kontrarozvědce, si zpočátku představoval poválečnou Evropu v čele s dominancí Německa. K východu choval koloniální přístup. Ovlivněn nejen zhoršující se vojenskou situací, ale i mnoha dopisy, které dostával od vojáků Waffen SS, postupně opouštěl toto imperialistické hledisko. V projevu v roce 1943 před představiteli NSDAP v Posenu popsal bratrství ve zbrani divize Wiking, v níž společně sloužili Němci a ostatní národy, jako základ pro budoucí větší germánskou říši.
Himmler se navzdory autoritě svého úřadu pohyboval na tenkém ledě. Obhajoval evropské společenství a zpochybňoval oficiální stanoviska a politiku „Německo na prvním místě“ jakožto stranické dogma NSDAP.
„Stal se nejvýraznějším kritikem této politiky a také nejdůležitějším nepřítelem všech příznivců a obránců této politiky.“[?] uváděl Schwarz van Berk.

Himmler vyčlenil ty národy, které považoval za příslušníky německé rodiny národů, a byly to: Němci, Nizozemci, Vlámové, Anglosasové, Skandinávci a Baltové. Prohlásil že:Sloučit všechny tyto národy do jedné velké rodiny je v současnosti tím nejdůležitějším úkolem. Toto sjednocení musí probíhat na principu rovnosti a zároveň musí zajistit identitu každého národa a jeho ekonomickou nezávislost, samozřejmě s přizpůsobením zájmů celého německého životního prostoru.

Himmler považoval sjednocení všech národů reprezentujících bílou rasu do jedné velké rodiny jako poslání budoucího poválečného vývoje v Evropě. Takto sjednocená Evropa by zaručovala přežití západní civilizace která byla pod útokem dlouho připravované a financované asijsko-bolševické invaze:
Po sjednocení všech německých národů do jedné rodiny [...] musí převzít poslání zahrnout do rodiny všechny románské národy, [...] Tato rozšířená rodina bílé rasy pak bude mít za úkol začlenit do rodiny slovanské národy proto, že jsou také bílé rasy [...] jen s takovým sjednocením bílé rasy by mohla být západní kultura zachráněna.Alfred Resenberg to popisuje ve svém projevu o evropské sovoodě ducha:
Vidět US-gangstery a katy sovětské GPU jako „apoštoly svobody“, to je nejkrvavější výsměch svobodě a kultuře, jaký si lze vůbec představit. Předčí jej snad pouze britská duchovní knížata, která jezdí do Moskvy a hlásají své křesťanské spojenectví s bolševismem. Proti tomuto šílenství se zdvíhá německý duch a jako kdysi Řekové musili bojovat proti Přední Asii, tak bojuje dnes Německo proti všem nepřátelům svobody a kultury naší pevniny.

Himmler začal získávat převahu počátkem roku 1943. V únoru mu říšské kancléřství poskytlo dohled nad všemi „vzájemnými etnickými germánskými záležitostmi“ v okupovaných zemích. Němečtí úředníci již nemohli jednat v souvisejících otázkách, pokud tak nebylo „po dohodě s Reichsführerem SS“. Historik Seidler poznamenal: „K vytvoření nového evropského řádu po válce měli SS optimální výchozí pozici v soutěži s orgány NSDAP.“[?] SS plánovala vytvoření Evropské unie s úzkou hospodářskou spoluprací a univerzálním měnovým systémem v duchu a podle zásad německé ekonomické praxe kde je hodnota měny udávána národní produktivitou reprezentující lidskou práci. To, bez německé nadvlády.

XV SS kozácký jízdní sbor. Ačkoli divize kozáků bojovala na západě, Britové později lstí pochytali všechny kozácké jednotky a předali je Rudé armádě. Několik tisíc, včetně žen a dětí bylo povražděno při masové popravě poblíž rakouského Lienzu, ti co přežili byli většinou odvlečeni do gulagů zatímco vysocí důstojníci, včetně von Pannwitze, byli souzeni a popraveni v roce 1947.

„Loajalita zahraničních jednotek SS poskytovala Himmlerovi argumenty a morální oporu [...] v oponování oficiální německé politice. Tito muži nebyli ani v nejmenším v nějaké podřízené pozici“[?] popisoval Schwarz van Berk. Nakonec se ne-němečtí příslušníci stali majoritní skupinou v polovině bojových divizí SS v činné službě.[?]

V roce 1944 převzala Waffen SS kontrolu nad všemi cizími legiemi sloužícími v německé armádě kromě kozáků. Jednalo se o důležitý krok k nahrazení koncepce národních armád koncepcí mnohonárodních bojových sil hájících společné zájmy, síly, jejíž veteráni mohli po válce udržovat kamarádství překračující obvyklou evropskou rivalitu. Waffen SS aktivně podporovala založení ruské osvobozenecké armády. Po setkání s Vlassovem, Himmler schválil nejen formování této armády, ale také založení exilové ruské vlády. Vlassov uvedl, že během jednání s SS našel větší pochopení pro své návrhy než s německou armádou.[?] Nakonec dostal zelenou k založení ruské osvobozenecké armády, která byla nasazena na konci války. Estonci a Lotyši se stali předvojem východních národů oblékajících uniformu Waffen SS. Ne bez výhrad, Himmler nakonec vyhověl Bergerově žádosti o zápis Ukrajinců. Formace 14. divize SS granátníků společně s jugoslávskými kontingenty nakonec prolomila „slovanský skepticismus“, kterým byli z počátku nakaženi Reichsführer SS stejně jako NSDAP se svými ideovými doktrínami. Diplomat Renthe-Fink napsal: „Estonská SS se osvědčila v boji proti bolševikům a zdá se, že k tomuto vývoji dochází se souhlasem Führera.“[?] Bývalý ředitel důstojnické akademie Bad Tölz poznamenal: „Rasový koncept NSDAP se stal méně relevantní po zformování slovanských divizí. Ustoupilo sjednocujícímu prvku antikomunismu, zejména stmelováním východních a západních SS.“[?]

Člen Indické dobrovolnické legie Waffen-SS, známé také jako „tygří legie“

Příkladem kdy Waffen-SS povzbuzovalo ostatní v Německu pro odklon od národní politiky škodlivé pro společenství národů bylo když v únoru 1944 poslal německý komisař na Krymu Alfred Frauenfeld Berlínu 37 stránkové memorandum popisující nacionálně socialistickou východní politiku jako „mistrovské dílo špatného řízení“[?]

V červnu předložil ekonom Walter Labs návrhy na administrativní reformu v Rusku. Zeptal se: „Mají být východní území a populace v nich žijící přijímány jako členové evropské říše, nebo jsou to jen kolonie a koloniální národy, které mají být vykořisťovány?“ Labs požadoval, aby jim bylo přiznáno právo na soukromé vlastnictví, pokročilé vzdělání a příležitosti k dosažení prosperity. Bez obalu poukázal na to, že „národy, které za války dosáhnou tolik, kolik prokázala Rudá armáda, jsou příliš pokročilé na to, aby se dalo akceptovat jejich redukování na standard koloniálního lidu.“[?]

Německá armáda vydala v roce 1943 svým jednotkám v Rusku dlouhé pokyny a nařídila jim, aby k rusům „byli fér [...] Není nic co by ruský člověk nesnášel víc než nespravedlnost. Rus je velmi pracovitý; pokud se s ním zachází slušně, pracuje tvrdě. Je inteligentní a snadno se vzdělává.“[?] Téměř o dva roky dříve již Waffen-SS instruovala své členy, aby se „upřímně pokusili získat základní porozumění současné ruské duše“, přičemž každý SS nebyl „jen vojákem, ale i trochu politikem“ Účel stanovený ve směrnici pro vojáky Leibstandarte byl „jedním z nejdůležitějších úkolů německého lidu, a to získat tyto populace pro evropskou rodinu národů.“[?]
Léon Degrelle popisuje svoje zážitky z tažení v Rusku:
Byly vydány velice přísné rozkazy, že se vojáci musejí chovat k obyvatelstvu vstřícně. V roce 1941 považovali Němci všechny Rusy za bolševiky. Zkušenost však ukázala, že Sověti vesničany vydrancovali
a odírali, ale nenakazili je. Byli to ti nejmírumilovnější lidé na světě, přátelští a ochotní, kteří chtěli jen pracovat, žít jako rodina pohromadě a pomáhat. Nahoře nakonec začali rozlišovat mezi těmito masami obyčejných, prostých rolníků v evropském Rusku, a bolševickou a policejní mafií v Moskvě.

Ruské, ukrajinské a běloruské jednotky Waffen-SS hrající šachy, 1943

Tisíce Ukrajinců se dobrovolně přihlásilo ke službě ve Waffen SS.[?] Ukrajinská 14. divize granátníků SS, kterou se Němci rozhodli zřídit v dubnu 1943, zahájila činnost následující rok. Když se Hitler dozvěděl o její existenci, zpochybnil její spolehlivost a navrhl, že by bylo lepší dát její zbraně nové německé divizi. Když Hitler slyšel o přání generála Vlasova vést osvobozeneckou armádu, odsekl: „Nikdy nevytvořím ruskou armádu. To je hrozba prvního řádu.“[?] Když plukovník SS Günther d'Alquen kritizoval oficiální přístup degradující Rusy, Himmler mu výslovně nařídil, aby SS nepodnikala žádný postup v rozporu s Führerovým přáním. Přesto si Waffen-SS prosadila svou. Jak o tom píše Schwarz van Berk: V Himmlerovi našli ten nejsilnější hlas ti, kdo požadovali zrušení úzce definované rasové politiky ve prospěch širší a racionálnější interpretace. A nyní tentýž Himmler, který ve své vlastní říši kdysi ustanovil nejpřísnější rasově politická kritéria, se stal zastáncem liberálního chápání práv národností a ras.

Výsledná vojenská spolupráce v rozporu s původními Hitlerovými záměry, byla také zřejmě nejpozitivnějším politickým fenoménem německo-sovětské války.
Vytváření dobrovolnických jednotek probíhalo za podpory téměř všech vrchních německých velitelů a velících důstojníků. Tomuto procesu již nemohlo být bráněno, a nyní naopak získalo nový impuls. Nyní byly vytvořeny národní osvobozenecké armády, rekrutované z národů Turkestánu a Kavkazu, z východních legií neruských menšinových národností Turkestánu, Severního Kavkazu, Ázerbajdžánu, Gruzie, Arménie a Povolžských Tatarů.
Jednotky krymských Tatarů, Kalmuck a kozácký jezdecký sbor nyní povstaly, aby osvobodily kozáky Donu, Kubáně, Tereku a Sibiře, souběžně s ukrajinskou osvobozeneckou armádou v divizní síle. Všichni bojující po boku německého Wehrmachtu jako součást jednotek Waffen-SS, jedné z nejvíce multikulturních armád všech dob.[?]
Všichni vojáci ruské národnosti ve struktuře německé armády se po roce 1943 mohli považovat za příslušníky Ruské osvobozenecké armády, i když existovala pouze podle jména. Avšak vytvořením Výboru pro osvobození ruských národů (KONR) v Praze v listopadu 1944 skutečně vznikla Ruská osvobozenecká armáda (ROA) s vlastním nejvyšším velením a všemi složkami služby, včetně malého letectva, označovaného jako Ozbrojené síly Výboru pro osvobození ruských národů (VS KONR). Generál Vlassov se jako předseda výboru – ekvivalent exilové vlády – stal také vrchním velitelem ozbrojených sil ruské národní armády, která byla zcela nezávislá, de-iure i de-facto, a zkrátka vstoupila do spojenectví s Německou říší.

ghgh

Hitlerův deklarovaný princip se tak obrátil vzhůru nohama. Kdyby, jak píše Alexandr Solženicyn, statisíce, ale ve skutečnosti, jak víme, jeden milion sovětských vojáků všech hodností se pustil do boje proti vlastní vládě na straně nepřítele, ve válce popisované jako „velká vlastenecká válka“, důvod pro to nespočíval v žádném druhu zrady, bez ohledu na to, jak lze toto slovo definovat, ale spíše v elementárním politickém jevu, který nikdy předtím v takovém měřítku v žádné době v historii neexistoval. Tento jedinečný historický fenomén by sám o sobě stačil k vyvrácení bezduchého hesla o neomezené platnosti takzvaného „sovětského vlastenectví“.
Válka mezi Německou říší a Svazem sovětských socialistických republik byla vedena metodami odrážejícími jejich ideologii na obou stranách. Po bitvě o Kyjev v roce 1941 Stalin osobně nařídil Berijovi v Kremlu, aby nešetřil prostředky ke generaci „nenávisti, nenávisti a další nenávisti“. Dne 6. listopadu 1941 výslovně vyhlásil vyhlazovací válku proti Německé říši.[?]
Nakonec to však byli vojáci na obou stranách, kdo tuto propast nenávisti poprvé překlenuli. „V letech společného boje,“ oznámil generál Vlassov svým vojákům po převzetí vrchního velení na cvičišti v Münsingenu 10. února 1945, ževzniklo přátelství mezi ruským a německým národem. Chyby spáchané na obou stranách, stejně jako jejich nápravné prostředky, dokazují existenci společných zájmů. Hlavní je důvěra, vzájemná důvěra, v úkol obou stran. Chtěl bych poděkovat všem německým a ruským důstojníkům, kteří se podíleli na nasazení této jednotky.

Hitler nesouhlasil s revizemi podporovanými tvrdohlavou Waffen SS, ironií však je, že to byl on, kdo vytvořil systém, který jim umožnil vzestup. V projevu ve Vogelsangu z roku 1937 kdysi prohlásil:
Výsledkem revoluce v Německu bylo nastolení demokracie v nejlepším slova smyslu. Směřujeme k řádu věcí zaručujících proces přirozeného a rozumného výběru v oblasti politického vedení, díky kterému bude toto vedení svěřeno těm nejkompetentnějším bez ohledu na jejich původ, jméno nebo bohatství. Památná slova velkého Korsičana, že každý voják třímá ve své torně maršálskou hůl, najde v Německu svoje politické naplnění.

Hitlerova politika se nesla v duchu francouzského liberalismu 18. století, v němž talentovaní jedinci realizovali svůj potenciál a pozvedali se na vedoucí pozice ve společnosti.
Stejně jako v německé armádě byli i příslušníci této nové bojové síly na nižších úrovních velení, podporováni v přebírání iniciativy na bojištích. To zároveň rozvolňovalo sociální překážky mezi důstojníky a podřízenými, kde byla autorita založena spíše na respektu ze zkušeností, než hodnosti či postavení. Tento systém zároveň vnucoval liberální přístup, který umožnil Němcům a dalším Evropanům bojovat bok po boku jako bratří. Během několika krátkých let přispěla Waffen-SS k politickému a vojenskému vývoji, který by jinak mohl trvat desítky let, a to bez podpory příslušných vlád.

Ve své finální podobě se Waffen-SS málo podobala strážní jednotce strany, která měla zosobňovat výkvět německé disciplíny, kterou Hitler původně zamýšlel pro domácí mise. Himmler nakonec uznal, že „Waffen SS začíná vést svůj vlastní život.“[?]
Muži Waffen SS, kteří nebyli omezeni zavedenou vojenskou konvencí, přistupovali ke svému řemeslu v duchu nezávislé inovativnosti. Prostřednictvím svého dobrovolného závazku a válečným obětem, které utrpěli, lobbovali za politickou reformu - něco obvykle nepřípustného pro ozbrojené síly. A přesto její členové pocházeli převážně ze sociální vrstvy, jako byli dělníci a farmáři, která historicky postrádala vliv. Navzdory dynamice, smělosti a sebevědomí, by Waffen-SS bez státního sytému, který podporoval objevování latentních schopností ve společnosti, nikdy nezískala takový vliv. Führer schválil rozšíření pravomocí Waffen-SS, navzdory jejich rozdílným postojům. Hitler byl člověk, kterému nešlo o to kontrolovat svůj lid, ale vést ho, pomáhat mu objevovat a naplno využívat svůj potenciál, i když docílené změny odporovaly jeho osobní víře.