Konec druhé světové války vedl neúprosně k začátku války studené. Německý nepřítel na život a na smrt - Sovětský svaz - se stal brzy nepřítelem každého nekomunistického národa v Evropě a Severní Americe. Historici však i po odhalení zlé povahy vedení Sovětského svazu nadále udávali, že odpovědnost za zahájení druhé světové války v Evropě nese výhradně Německo. Dějiny píší vítězové a vítězové udělali vše pro to, aby jejich činy vypadaly vždy nanejvýš správné, nebo dokonce ctnostné. Jak slavně prohlásil Winston Churchill na konci čtyřicátých let minulého století: „Historie ke mně bude laskavá, jelikož ji hodlám psát.“[?]
Západní archivy předkládají pouze takovou verzi historie, která je přijatelná pro zavedené autority; dokumenty a fotografie poškozující spojence pohodlně mizí z archivů. Jak říká jeden americký profesor:
Spojenecká zvěrstva spojená s druhou světovou válkou se také stala nebezpečným tématem, které není třeba příliš důkladně zkoumat. Pouze zločiny spáchané Němci byly podrobeny intenzivnímu vyšetřování a byla jim věnována celosvětová publicita. Historici popřeli nebo ignorovali mnoho zvěrstev spáchaných spojenci během druhé světové války a po ní.[?]
Tradiční historici například odmítli výzkum Jamese Bacquea, který dokumentuje, že v amerických a francouzských zajateckých táborech bylo zavražděno přibližně 1 milion německých válečných zajatců.
Důkazy, že západní spojenci zavraždili ve svých zajateckých táborech mnoho stovek tisíc Němců jsou však zdrcující. Američtí vůdci byli vinni obrovskými zločiny proti německému lidu po druhé světové válce a Spojené státy rozhodně nebojovaly proti Německu s morální převahou. Prezident Roosevelt uvedl americkou veřejnost v omyl, aby válku podpořil a potažmo zahájil, a svou politikou bezpodmínečné kapitulace válku a utrpení milionů lidí prodloužil.
V obludné absurditě je v současné době ve výstavbě památník Dwighta Eisenhowera financovaný americkými daňovými poplatníky, v hodnotě 120 milionů dolarů. To, že se Eisenhower stal národním hrdinou, je důkazem síly pečlivě vytvořené a udržované historické propagandy. Eisenhower osobně dohlížel na záměrnou masovou vraždu statisíců německých válečných zajatců, kteří zemřeli hladem nebo na nemoci a vysílení.[?]
Historické temno se zhoršuje
Harry Elmer Barnes, který zemřel v roce 1968, nepočítal s tím, že by se historická temnota v souvislosti s příběhem holocaustu mohla ještě zhoršit. O údajné genocidě evropského židovstva se zpočátku psalo relativně málo. Například tři z nejznámějších děl o historii druhé světové války jsou 559ti stránková „Křížová výprava v Evropě“ generála Eisenhowera, šestisvazková kniha Winstona Churchilla „Druhá světová válka“ (celkem 4448 stran) a třísvazkový memoár generála De Gaulla (celkem 2 054 stran). V těchto knihách, publikovaných v letech 1948 až 1959, na 7,061 stranách, není ani zmínka o ničem, co by nějak souviselo s „holocaustem“.[?]
To je velmi překvapivé, jelikož Holocaust je v dnešní době popisován jako nejzásadnější a nehrůznější událost tisíciletí.
Většina z toho, co bylo napsáno o holocaustu, byla založena na svědeckých výpovědích prohlášených židovskými přeživšími. Pokud však nějaký autor prezentuje odlišný pohled na to co sám zažil,... Když Thies Christophersen v roce 1973 publikoval Osvětimskou lež, byl obviněn z „lidového podněcování“, „pohrdání státem“ a „hanobení Židů“. Christophersen strávil rok ve vězení, přestože od obvinění z lidového podněcování bylo nakonec upuštěno. Vše, co Christophersen udělal bylo, že napsal o svých zkušenostech, když pracoval v Osvětimi v roce 1944.[?]
Německý soudce Wilhelm Stäglich později publikoval zprávu o svých osobních osvětimských zkušenostech v říjnovém čísle časopisu „Nation Europa“. Jeho veřejné zpochybnění oficiální verze života v Osvětimi přineslo tvrdou odvetu od německé vlády. Stäglich byl nucen odstoupit ze své funkce soudce v Hamburku, protože proti němu byla vedena kampaň, která měla nepříznivý vliv na jeho zdravotní stav. Německé úřady se také pokoušely o zrušení jeho důchodu a nakonec se dohodly na 20% snížení na pětileté období. Nakonec byla tato absurdní snaha zničit pana Stäglicha, korunována zbavením ho jeho doktorského titulu, který získal na univerzitě v Göttingenu v roce 1951.[?]
Předčasně v důchodu, pracoval Stäglich několik let na rozsáhlé analýze důkazů, které údajně potvrzovaly systematické vraždění plynováním v Osvětimi. Kniha, která vyplynula z jeho studie, zpochybňuje různé „důkazy“ používané k udržení existence osvětimského mýtu a je usvědčující analýzou poválečných zfalšovaných procesů pořádaných spojenci. Publikace „Der Auschwitz Mythos“ v západním Německu v roce 1979 způsobila, že německá vláda rozhodla o hromadném zabavování knihy na celonárodní úrovni.[?]
Wilhelm Stäglich v roce 1984 napsal o intelektuální podřízenosti a vině vštěpované většině Němců od konce druhé světové války:
[?] Nabízí sí se otázka: Jaký druh historické události potřebuje ke své ochraně trestní sankce? Pokud by byl příběh o holocaustu historicky přesný, nic takového by nebylo zapotřebí.
Evropští učenci, kteří zpochybňovali příběh holocaustu, prošli obrovskými útrapami. Například francouzský revizionista Dr. Robert Faurisson přišel v roce 1991 o profesuru, byl zlomyslně zbit, a také byl obžalovaný v mnoha soudních sporech. Faurisson věřil, že revizionističtí historici ve skutečnosti nebojují proti lživému historickému výkladu ale proti náboženství. Faurisson řekl:
Zündel se později přestěhoval do venkovského Tennessee, kde chtěl žít klidným životem se svou manželkou Ingrid Rimlandovou. V únoru 2003 byl Zündel zatčen za údajné porušení imigrace a deportován zpět do Kanady. Zündel byl nucen strávit více než dva roky na samotce v malé prosklenné vězeňské cele, ve které se nezhasínalo ani na noc světlo, a to přestže nebyl obviněn. Poté byl Zündel v březnu 2005 deportován do Německa a umístěn do vězení Mannheim. Zundel napsal ze svého vězení v Mannheim: „Posílám pozdravy z věznice Mannheim...moje páté vězení za poslední čtyři roky. To musí být nějaký rekord pro někoho, kdo ještě nebyl ani odsouzen.“[?] Po pár dnech byl usvědčen z podněcování rasové nenávisti a hanobení paměti mrtvých. Strávil tedy dalších pět let ve vězení v Německu a poté mu byl znemožněn návrat do USA, což spůsobilo, že už se nikdy nemohl setkal se svou ženou.
Zündelovo pronásledování ukazuje sílu historických zatemňovacích sil. Zündel napsal ze své vězeňské cely v Torontu:
Dalším, kteří byli perzekuováni za své názory nebo dokonce vědecké postoje, byl Germar Rudolf, německý chemický inženýr, který v 90. letech provedl chemickou analýzu vzorku z údajných plynových komor v Osvětimi. Výsledky svého bádání, podle kterého nebyly ve vzorcích nalezeny stopy jedovatého kyanidu, zpracoval v posudku známém jako „Rudolfova zpráva“.
Za zpochybnění holokaustu byl od roku 1992 stíhán pro „podněcování k rasové nenávisti“, vyhozen z prestižního Max-Planckova Institutu, nemohl najít střechu nad hlavou, byl mu zabaven majetek a opustila ho manželka, která neunesla mediální štvanici.
V roce 1996 uprchl Rudolf do Anglie kde založil vydavatelství Castle Hill Publishers a pokračoval v publikování revizionistických prací. Po další mediální kampani v letech 1999-2000 zažádal o politický azyl v USA, který mu byl roku 2004 zamítnut a Rudolf byl deportován do Německa. Zde byl zatčen a roku 2007 odsouzen na několik let do vězení. Jeho knihy byly konfiskovány a pod policejním dohledem spáleny.[?]
Dalším z fascinujících počinů „německé demokracie“ je soustavné uvězňování 90ti leté Ursuly Haverbeck. Jen několik týdnů poté, co skončila svůj dvou-a-půl letý výkon trestu za „popírání holocaustu“, byla ve svých 92. letech znovu odsouzena německými soudy, tentokrát za rozhovor, který poskytla v roce 2018 a ve kterém zopakovala svůj názor, že Židé nebyli systematicky zabíjeni během druhé světové války a že plynové komory v Osvětimi jsou politicky motivovanou lží.
Německo se tak může chlubit uvězněním nejstarší babičky na světě, titul, který dříve držela Američanka Lucille Keppenová, která byla uvězněna za zastřelení sousedky a byla propuštěna ve věku 93 let. Ursula Haverbeck je ovšem ve vězení za stejný přečin už potřetí, tedy recidivistka. Proto je německými soudci považována za „extrémně nebezpečnou“.
Od poloviny 90. let jsou v Německu podle rozhodnutí Spolkového nejvyššího soudu stíháni i obhájci, kteří své revizionistické klienty obhajují příliš horlivě, například předkládáním „popírajících“ důkazních návrhů. Obhajovat revizionisty před soudem tedy neznamená snažit se dokázat že jsou jejich tvrzení pravdivá; takové jednání je znovu považováno za trestný čin a sám obhájce by se tím vystavoval trestnímu stíhání za „popírání holokaustu“.[?]
Na základě svědeckých výpovědí přeživších holocaustu v Izraeli byl identifikován jako „Ivan Hrozný“, notoricky známý strážce vyhlazovacího tábora Treblinka. Demjanjuk byl v roce 1986 vydán k soudu do Izraele a v roce 1988 odsouzen v loutkovém procesu k trestu smrti. Trval na své nevině a tvrdil, že jde o případ mylné identity. Do Demjanjukovy obhajoby se žádný právní obhájce také dvakrát nehrnul: jeho první obhájce Dov Eitan spadl jen pár dní před zahájením odvolacího řízení z 20. patra jednoho věžáku v Jeruzalému. Druhý Demjanjukův obhájce, Yoram Sheftel byl dva dny poté napaden přímo na Eitanovu pohřbu, někdo mu do obličeje chrstl kyselinu, která ho málem oslepila.[?]
Po pěti letech, které strávil v cele smrti, byl v roce 1993 verdikt na základě nových důkazů zrušen a bylo mu dovoleno vrátit se domů. Po tomto hrůzném zážitku měl v plánu prožít své stáří ve svém domově v Clevelandu v Ohiu. Tato aféra vyvolala relativně špatnou publicitu a také vlnu rozhořčení kvůli zjevné nespravedlnosti, kterou si Demjanjuk musel vytrpět. Bylo proto zapotřebí Demjanjuka obvinit alespoň z něčeho. V roce 2002 bylo Demjanjukovo americké občanství revokováno[?] a po sedmi letech soudních procesů byl 89ti letý Demjanjuk vynesen agenty imigračního úřadu ze svého domu i s kolečkovým křeslem, na které byl odkázán. Po deportaci do Německa byl okamžitě uvězněn ve Stadelheimském vězení v Mnichově.[?]
Dne 13. července 2009 jej státní zástupci obvinili z podílení se na 27,900 vražedných skutků[?] za dobu, kdy byl strážcem v Sobiboru. Demjanjuk nebyl souzen na základě jakéhokoliv spojení s konkrétním aktem vraždy nebo krutosti, ale spíše na základě teorie, podle které je člověk vinen čistě jen proto že působil jako strážce v některém z „táborů smrti“, což je novinka zakotvená v německém soudním systému.[?]
Dne 12. května 2011, ve věku 91 let, byl Demjanjuk odsouzen k pěti letům vězení, přičemž dva roky si již odsloužil.[?] Předsedající soudce Ralph Alt nařídil Demjanjuka propustit z vazby až do odvolání, protože podle všeho, 90ti letý muž upoutaný na invalidní vozík nepředstavoval riziko útěku. Bylo to poprvé, kdy byl někdo odsouzen pouze na základě toho, že sloužil jako strážce tábora, bez důkazů o účasti na smrti jakéhokoli konkrétního vězně.[?] [?] Tím byl vytvořen nový právní precedent a německým prokurátrům se tak otevřely zcela nové, nevídané možnosti nahánění starobních zločinců po celém světě, bez nutnosti dokazovat jakéhokoliv kriminální jednání. Pro německé soudy to byl velice osvobozující jev, jelikož do té doby bylo značně složité, takové trestné skutky dokazovat. V roce 2015 byl bývalý strážce Osvětimi Oskar Gröning odsouzen na základě stejného právního argumentu jako Demjanjuk, což posílilo předchozí precedens.[?] V roce 2019 německá prokuratura upustila od stíhání pouze strážných „táborů smrti“ a poprvé obvinila 95ti letého Johanna Rehbogena a 93 letého Bruna Deye coby stráže koncentračního tábora Stutthof, tábora ve kterém oficiálně nikdy ani žádný holocaust neprobíhal.[?]
Německé děti se od raného dětství učí vnímat Třetí říši jako čistě ohavnou, kriminální a opovrženíhodnou záležitost.
Na jaře roku 2001 byla Anna Rau, 17letá dcera německého prezidenta Johannesa Raua, vyslýchána německou televizní stanicí. Anna Rau diskutovala o tom, co se ve škole učí o historii:
Většina lidí slyšela o pálení knih nacionálními socialisty. Stalo se to 10. května 1933, kdy byla veřejně pálena literatura, která byla považovaná za pornografickou a protiněmeckou. Jen málo lidí si uvědomuje, že spojenci po válce odstranili a poté zničili ne méně než 34,635 titulů, knih a brožur z německých knihoven a knihkupectví poté, co dobyli Německo. To je mnohonásobně více knih zničených spojenci, než kolik jich zničilo nacionálně socialistické Německo. I dnes mohou knihy vyvolávající pochybnosti o příběhu holocaustu vést k domovní prohlídce a zabavení inkriminované literatury, přičemž majitelům knih jsou uloženy pokuty a hrozí jim vězení.[?] Zabavené revizionistické knihy jsou poté skutečně páleny pod policejním dozorem, stejně jako dochází ke spalování drog či jiných společensky závadných předmětů.
Zničení velkých částí německé literatury bylo součástí spojeneckého převýchovného programu pro Německo. Hans Schmidt popsal své zkušenosti se spojeneckým zacházením s Němci po druhé světové válce:
Stále si živě pamatuji, že brzy po naší porážce, se vítězové přichystali ke zničení všech tradic a institucí, které reprezentovaly Německo. Udělali to podle falešného konceptu podpořeného ještě falešnějšími zákony: „osvobodit německý lid od militarismu a nacionálního socialismu“. Absolutně žádná organizace kromě římskokatolické církve nesměla nadále fungovat: ani Červený kříž, ani žádná jiná charitativní organizace, žádná veřejná ani soukromá správa, žádná banka, žádné noviny ani časopis, žádná rozhlasová stanice. [...] Navíc vše, co považujeme za součást historické tradice národa, bylo v Německu záměrně zničeno, vymýceno nebo zakázáno, obvykle pod záminkou údajné demilitarizace. Pomníky našich padlých vojáků z dávných válek zmizely, pomníky Kaiserů a králů byly odstraněny z podstavců a roztaveny. V nových kalendářích nebylo už možné nalézt uznávané pamětní dny. Místo toho jsou mnohé ze současných pamětních dnů ve jménu klanění se vítězům. Dodnes je vzácností najít na německé půdě památníky na mrtvé hrdiny I. a II. Světové války. Místo toho jsou ctěni zrádci, dezertéři a další... Když chtějí Němci vidět a obdivovat střídání čestné stráže u hrobu neznámého vojáka nebo vzdát poctu válečným mrtvým, musí cestovat do Paříže, Londýna, Varšavy, Moskvy nebo Washingtonu.[?]
Tělo Rudolfa Hesse například nesmělo zůstat pohřbeno ve zvoleném bavorském městě Wunsiedel. Hess, který zemřel ve vězení Spandau 17. srpna 1987, riskoval v roce 1940 let do Skotska k vyjednání míru s Velkou Británií. Město Wunsiedel se stalo poutním místem lidí, kteří chtěli ocenit Hesse za jeho odvážné úsilí. 20. července 2011 byl Hessův hrob znovu otevřen, jeho ostatky byly exhumovány a poté spáleny. Jeho popel byl rozptýlen po moři a jeho náhrobek, který nesl epitaf „Risknul jsem to!“, byl zničen.[?] Nyní se zjevně doufá, že Hessovo odvážné úsilí vyjednat mír s Velkou Británií bude zapomenuto.
Spojenci ospravedlňovali své destruktivní počínání na základě tvrzení, že německý lid je příliš bojechtivý a vnáší do společnosti stále nové války. Takové obvinění se však - jako skoro všechna spojenecká obvinění - nezakládá na pravdě: když člověk pomine skutečnost, že dějiny píší vždy vítězové a ti poté ustanoví odpovědnost za vypuknutí válečného sporu podle své vůle, tak obvinění, že německý lid je příliš bojechtivý se nezakládá ani na historických skutečnostech. Pitirim Sorokin ve své knize „Sociální a kulturní dynamika“ ukazuje, že od 12. století do roku 1925 je procento let, ve kterých byly přední evropské mocnosti ve válce, následující: Španělsko, 67%; Polsko a Litva, 58%; Řecko, 57%; Anglie, 56%; Francie, 50%; Rusko, 46%; Holandsko, 44%; Rakousko, 40%; Itálie, 36%; a Německo, 28%. Sorokin uzavírá, že Německo má nejmenší procento válečných let z předních evropských zemí.[?]
Německo stále vojensky okupováno
Miliardy dolarů ve zlatě, stříbře, měně, neocenitelných obrazech a uměleckých dílech byly ukradeny z Německa a odeslány do USA. Ještě důležitější je, že spojenci ukradli německé patenty a ochranné známky, dokončené plány německého technologického pokroku a tuny tajných dokumentů. Stovky německých vědců byly nuceny přistěhovat se do USA. Jak připustila jedna vládní agentura USA, operace Paper Clip byla poprvé v historii, kdy se dobyvatelé pokoušeli ukrást vynalézavou sílu celého národa.[?]
Spojené státy poskytly finanční pomoc Německu, prostřednictvím Marshallova plánu. Marshallův plán však byl pouze půjčkou a tato půjčka byla v následujících letech plně splacena i s úroky. Podle jednoho odhadu, Spojené státy zabavily 10x více německého národního bohatství, než je celková částka pomoci Marshallova plánu.[?] Další spisovatel odhaduje, že Američané vzali z Německa nejméně 20násobek částky, kterou Němci obdrželi prostřednictvím Marshallova plánu.[?]
Spojenci si také udrželi kontrolu nad německou vládou. Jen málo lidí si uvědomuje, že mezi Německem a spojenci nebyla nikdy podepsána mírová smlouva, uzavírající druhou světovou válku. Německá vláda od konce druhé světové války do dneška byla vždy vazalskou vládou USA. Německo je dodnes vojensky okupováno Spojenými státy. Desítky tisíc amerických vojáků jsou rozmístěny v Německu ani ne tak kvůli strategickým potřebám NATO, ale proto, že mocné a skryté síly chtějí zajistit, aby Německo „nešlo znovu vlastní cestou“. Mohlo by se totiž znovu, tak jako před druhou světovou válkou, vzepřít nadnárodnímu oligarchickému finančnímu systému, který v současné době opanuje prakticky celý svět. Americká vojska zůstanou v Německu tak dlouho, jak je potřeba k udržení kontroly nad Německem.[?]
Přestože Německo tvrdí, že je demokracií, ve které se počítá s vůlí lidu, neexistuje reálná šance, že by v průběhu volebního procesu v Německu mohla převzít moc skutečně nezávislá strana. Současná německá ústava, uložená Německu v roce 1949 vítěznými spojenci zajišťuje, že se k moci nikdy nedostane skutečně vlastenecká strana, která má v srdci skutečné zájmy německého lidu. Spojenecké smlouvy později uložené Německu také vyžadují, aby akceptovalo i ty nejpotupnější okupační zákony jako navždy platné.[?]
Vymývání mozků a reedukace Němců pravděpodobně nepřestanou, dokud poslední americký voják a agent CIA neopustí německou půdu. Nejsou tam umístěni, aby chránili zájmy lidí ve Spojených státech nebo v Německu. Místo toho jsou tam, aby potlačili svobodu projevu ohledně důležitých německých témat. Konečným cílem je zničit velký kulturní národ Německa falšováním historie a záměrným odcizením Němců jejich identity v kontrolovaném pseudodemokratickém systému.[?]
Západní archivy předkládají pouze takovou verzi historie, která je přijatelná pro zavedené autority; dokumenty a fotografie poškozující spojence pohodlně mizí z archivů. Jak říká jeden americký profesor:
Za 30 let, co jsem učencem americké historie, jsem nikdy nepoznal, že by byly archivy tak zpolitizované, že připomínají spíš agentury výkonné moci. Kdysi se o archiváři Spojených států uvažovalo jako o profesionálním učenci. Nyní se stal někým, kdo vyplňuje politická zadání.Harry Elmer Barnes napsal, že dogma obklopující Hitlerovu výhradní odpovědnost za zahájení druhé světové války, je v moderní historii bezprecedentní. Barnes prohlásil:
Je nepravděpodobné, že by od narození, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista existoval zájem o udržení názorového a politického dogmatu, stejně intenzivně jako v případě obvinění, že za vypuknutí války je zodpovědný výhradně Hitler.
Spojenecká zvěrstva spojená s druhou světovou válkou se také stala nebezpečným tématem, které není třeba příliš důkladně zkoumat. Pouze zločiny spáchané Němci byly podrobeny intenzivnímu vyšetřování a byla jim věnována celosvětová publicita. Historici popřeli nebo ignorovali mnoho zvěrstev spáchaných spojenci během druhé světové války a po ní.
Tradiční historici například odmítli výzkum Jamese Bacquea, který dokumentuje, že v amerických a francouzských zajateckých táborech bylo zavražděno přibližně 1 milion německých válečných zajatců.
Důkazy, že západní spojenci zavraždili ve svých zajateckých táborech mnoho stovek tisíc Němců jsou však zdrcující. Američtí vůdci byli vinni obrovskými zločiny proti německému lidu po druhé světové válce a Spojené státy rozhodně nebojovaly proti Německu s morální převahou. Prezident Roosevelt uvedl americkou veřejnost v omyl, aby válku podpořil a potažmo zahájil, a svou politikou bezpodmínečné kapitulace válku a utrpení milionů lidí prodloužil.
V obludné absurditě je v současné době ve výstavbě památník Dwighta Eisenhowera financovaný americkými daňovými poplatníky, v hodnotě 120 milionů dolarů. To, že se Eisenhower stal národním hrdinou, je důkazem síly pečlivě vytvořené a udržované historické propagandy. Eisenhower osobně dohlížel na záměrnou masovou vraždu statisíců německých válečných zajatců, kteří zemřeli hladem nebo na nemoci a vysílení.
Harry Elmer Barnes, který zemřel v roce 1968, nepočítal s tím, že by se historická temnota v souvislosti s příběhem holocaustu mohla ještě zhoršit. O údajné genocidě evropského židovstva se zpočátku psalo relativně málo. Například tři z nejznámějších děl o historii druhé světové války jsou 559ti stránková „Křížová výprava v Evropě“ generála Eisenhowera, šestisvazková kniha Winstona Churchilla „Druhá světová válka“ (celkem 4448 stran) a třísvazkový memoár generála De Gaulla (celkem 2 054 stran). V těchto knihách, publikovaných v letech 1948 až 1959, na 7,061 stranách, není ani zmínka o ničem, co by nějak souviselo s „holocaustem“.
To je velmi překvapivé, jelikož Holocaust je v dnešní době popisován jako nejzásadnější a nehrůznější událost tisíciletí.
Většina z toho, co bylo napsáno o holocaustu, byla založena na svědeckých výpovědích prohlášených židovskými přeživšími. Pokud však nějaký autor prezentuje odlišný pohled na to co sám zažil,... Když Thies Christophersen v roce 1973 publikoval Osvětimskou lež, byl obviněn z „lidového podněcování“, „pohrdání státem“ a „hanobení Židů“. Christophersen strávil rok ve vězení, přestože od obvinění z lidového podněcování bylo nakonec upuštěno. Vše, co Christophersen udělal bylo, že napsal o svých zkušenostech, když pracoval v Osvětimi v roce 1944.
Německý soudce Wilhelm Stäglich později publikoval zprávu o svých osobních osvětimských zkušenostech v říjnovém čísle časopisu „Nation Europa“. Jeho veřejné zpochybnění oficiální verze života v Osvětimi přineslo tvrdou odvetu od německé vlády. Stäglich byl nucen odstoupit ze své funkce soudce v Hamburku, protože proti němu byla vedena kampaň, která měla nepříznivý vliv na jeho zdravotní stav. Německé úřady se také pokoušely o zrušení jeho důchodu a nakonec se dohodly na 20% snížení na pětileté období. Nakonec byla tato absurdní snaha zničit pana Stäglicha, korunována zbavením ho jeho doktorského titulu, který získal na univerzitě v Göttingenu v roce 1951.
Předčasně v důchodu, pracoval Stäglich několik let na rozsáhlé analýze důkazů, které údajně potvrzovaly systematické vraždění plynováním v Osvětimi. Kniha, která vyplynula z jeho studie, zpochybňuje různé „důkazy“ používané k udržení existence osvětimského mýtu a je usvědčující analýzou poválečných zfalšovaných procesů pořádaných spojenci. Publikace „Der Auschwitz Mythos“ v západním Německu v roce 1979 způsobila, že německá vláda rozhodla o hromadném zabavování knihy na celonárodní úrovni.
Wilhelm Stäglich v roce 1984 napsal o intelektuální podřízenosti a vině vštěpované většině Němců od konce druhé světové války:
My Němci, navzdory opakovaným ujišťováním našich loutkových politiků že jsme nezávislým státem, politicky a intelektuálně suverénním národem ovšem nejsme už od naší porážky ve druhé světové válce. Naše politická podřízenost, která je kvůli rozpadu Říše a začlenění jednotlivých částí do existujících mocenských bloků Východu a Západu zjevná, má za následek odpovídající podřízenost. Útěk z této intelektuální podřízenosti brání především komplex viny vštěpovaný většině Němců prostřednictvím „reedukace“ zavedené v roce 1945. Tento komplex viny je založen především na legendě o holocaustu. Proto je pro nás Němce boj proti tomu, čemu jsem říkal „osvětimský mýtus“, tak strašně důležitý.Roku 1990 pronesl na revizionistické schůzi francouzský profesor Robert Faurisson o tomto pozoruhodném muži:
Nechci zde vyjmenovávat všechna utrpení, kterými byl stižen tento extrémně poctivý muž, kterého obdivuji. Stačí říci, že Wilhelm Stäglich - měl bych říci Dr. Wilhelm Stäglich, německý soudce a historik - zachránil čest soudcům a historikům Německa. Ztratil všechno, ale ne čest.Německo brzy po vydání Stäglichovy knihy schválilo zákony, které staví zpochybňování jakéhokoliv aspektu příběhu o holocaustu mimo zákon. Podobné zákony byly nakonec schváleny v následujících zemích: Rakousko, Belgie, Bosna a Hercegovina, Česká republika, Francie, Řecko, Maďarsko, Izrael, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Rusko, Španělsko, Švýcarsko a Evropská Unie.
Evropští učenci, kteří zpochybňovali příběh holocaustu, prošli obrovskými útrapami. Například francouzský revizionista Dr. Robert Faurisson přišel v roce 1991 o profesuru, byl zlomyslně zbit, a také byl obžalovaný v mnoha soudních sporech. Faurisson věřil, že revizionističtí historici ve skutečnosti nebojují proti lživému historickému výkladu ale proti náboženství. Faurisson řekl:
Víra v holocaust je náboženství. Musíme proti tomuto náboženství bojovat, ale nevím jak. Revizionisté mohou argumentovat demografickými údaji, historickými dokumenty, forenzními důkazy atd., Ale v historii neexistuje žádný příklad, kdy zdravý rozum zvítězil nad náboženstvím.Revizionisté byli také pronásledováni v zemích, kde je zpochybňování příběhu holocaustu stále legální. Kanadský revizionista Ernst Zündel byl souzen v letech 1985 a 1988 v kanadském Torontu za údajný zločin vědomého vydávání „falešných zpráv“. Vše, co Zündel kdy udělal bylo, že veřejně zpochybnil příběh holocaustu. Přestože Zündel oba případy vyhrál, byl v Kanadě nadále napadán a pronásledován. V roce 1995 se jeho sídlo v Torontu stalo terčem žhářského útoku, který způsobil škodu přes 400,000 dolarů. Zündel byl také terčem bombového útoku v podobě balíkové bomby, kterou musela zneškodnit pyrotechnická jednotka v Torontu.
Zündel se později přestěhoval do venkovského Tennessee, kde chtěl žít klidným životem se svou manželkou Ingrid Rimlandovou. V únoru 2003 byl Zündel zatčen za údajné porušení imigrace a deportován zpět do Kanady. Zündel byl nucen strávit více než dva roky na samotce v malé prosklenné vězeňské cele, ve které se nezhasínalo ani na noc světlo, a to přestže nebyl obviněn. Poté byl Zündel v březnu 2005 deportován do Německa a umístěn do vězení Mannheim. Zundel napsal ze svého vězení v Mannheim: „Posílám pozdravy z věznice Mannheim...moje páté vězení za poslední čtyři roky. To musí být nějaký rekord pro někoho, kdo ještě nebyl ani odsouzen.“
Zündelovo pronásledování ukazuje sílu historických zatemňovacích sil. Zündel napsal ze své vězeňské cely v Torontu:
Média a vzdělávací systém dokázala lidi zmanipulovat na úroveň, v civilizovaném světě dosud nepoznanou. Je to moderní zombie populace. Lidé jsou natolik zmanipulovaní, že už nedokáží uvažovat racionálně, tím méně jednat ve svém vlastním zájmu, ať už jako jednotlivci, nebo jako společnosti a státy. Jak v duchu, tak ve skutečnosti se z nich staly dojné krávy a hračky zahraniční oligarchie, které platí daně.Někteří lidé ve Spojených státech byli nuceni opustit svou revizionistickou práci, přestože občané USA mají na základě prvního dodatku americké ústavy právo na svobodu projevu. Například židovský revizionista David Cole, byl v 90. letech velmi účinný při propagování revizionistických argumentů. Byl tak úspěšný, že mu „Židovská obranná liga“ vyhrožovala smrtí, pokud se nevzdá svých názorů. V lednu 1998 Cole změnil své jméno na David Stein, aby se chránil, a stal se veřejně známým jako pravicový hollywoodský republikán. V květnu 2013 byl David Cole odhalen bývalým přítelem a nyní znovu používá své původní jméno.
Dalším, kteří byli perzekuováni za své názory nebo dokonce vědecké postoje, byl Germar Rudolf, německý chemický inženýr, který v 90. letech provedl chemickou analýzu vzorku z údajných plynových komor v Osvětimi. Výsledky svého bádání, podle kterého nebyly ve vzorcích nalezeny stopy jedovatého kyanidu, zpracoval v posudku známém jako „Rudolfova zpráva“.
Za zpochybnění holokaustu byl od roku 1992 stíhán pro „podněcování k rasové nenávisti“, vyhozen z prestižního Max-Planckova Institutu, nemohl najít střechu nad hlavou, byl mu zabaven majetek a opustila ho manželka, která neunesla mediální štvanici.
V roce 1996 uprchl Rudolf do Anglie kde založil vydavatelství Castle Hill Publishers a pokračoval v publikování revizionistických prací. Po další mediální kampani v letech 1999-2000 zažádal o politický azyl v USA, který mu byl roku 2004 zamítnut a Rudolf byl deportován do Německa. Zde byl zatčen a roku 2007 odsouzen na několik let do vězení. Jeho knihy byly konfiskovány a pod policejním dohledem spáleny.
Dalším z fascinujících počinů „německé demokracie“ je soustavné uvězňování 90ti leté Ursuly Haverbeck. Jen několik týdnů poté, co skončila svůj dvou-a-půl letý výkon trestu za „popírání holocaustu“, byla ve svých 92. letech znovu odsouzena německými soudy, tentokrát za rozhovor, který poskytla v roce 2018 a ve kterém zopakovala svůj názor, že Židé nebyli systematicky zabíjeni během druhé světové války a že plynové komory v Osvětimi jsou politicky motivovanou lží.
Německo se tak může chlubit uvězněním nejstarší babičky na světě, titul, který dříve držela Američanka Lucille Keppenová, která byla uvězněna za zastřelení sousedky a byla propuštěna ve věku 93 let. Ursula Haverbeck je ovšem ve vězení za stejný přečin už potřetí, tedy recidivistka. Proto je německými soudci považována za „extrémně nebezpečnou“.
Od poloviny 90. let jsou v Německu podle rozhodnutí Spolkového nejvyššího soudu stíháni i obhájci, kteří své revizionistické klienty obhajují příliš horlivě, například předkládáním „popírajících“ důkazních návrhů. Obhajovat revizionisty před soudem tedy neznamená snažit se dokázat že jsou jejich tvrzení pravdivá; takové jednání je znovu považováno za trestný čin a sám obhájce by se tím vystavoval trestnímu stíhání za „popírání holokaustu“.
Na základě svědeckých výpovědí přeživších holocaustu v Izraeli byl identifikován jako „Ivan Hrozný“, notoricky známý strážce vyhlazovacího tábora Treblinka. Demjanjuk byl v roce 1986 vydán k soudu do Izraele a v roce 1988 odsouzen v loutkovém procesu k trestu smrti. Trval na své nevině a tvrdil, že jde o případ mylné identity. Do Demjanjukovy obhajoby se žádný právní obhájce také dvakrát nehrnul: jeho první obhájce Dov Eitan spadl jen pár dní před zahájením odvolacího řízení z 20. patra jednoho věžáku v Jeruzalému. Druhý Demjanjukův obhájce, Yoram Sheftel byl dva dny poté napaden přímo na Eitanovu pohřbu, někdo mu do obličeje chrstl kyselinu, která ho málem oslepila.
Po pěti letech, které strávil v cele smrti, byl v roce 1993 verdikt na základě nových důkazů zrušen a bylo mu dovoleno vrátit se domů. Po tomto hrůzném zážitku měl v plánu prožít své stáří ve svém domově v Clevelandu v Ohiu. Tato aféra vyvolala relativně špatnou publicitu a také vlnu rozhořčení kvůli zjevné nespravedlnosti, kterou si Demjanjuk musel vytrpět. Bylo proto zapotřebí Demjanjuka obvinit alespoň z něčeho. V roce 2002 bylo Demjanjukovo americké občanství revokováno
Dne 13. července 2009 jej státní zástupci obvinili z podílení se na 27,900 vražedných skutků
Dne 12. května 2011, ve věku 91 let, byl Demjanjuk odsouzen k pěti letům vězení, přičemž dva roky si již odsloužil.
Německé děti se od raného dětství učí vnímat Třetí říši jako čistě ohavnou, kriminální a opovrženíhodnou záležitost.
Na jaře roku 2001 byla Anna Rau, 17letá dcera německého prezidenta Johannesa Raua, vyslýchána německou televizní stanicí. Anna Rau diskutovala o tom, co se ve škole učí o historii:
Na otázku, co se učíme ve škole, když se vyučuje dějepis, mohu odpovědět jednoduše pojmem: „nacionální socialismus“. Na ničem jiném nezáleží. Všechno o druhé světové válce mi opravdu leze na nervy. Vždy je to stejné. Začínají s Hitlerem, pak mluvíme o Anně Frankové a v den, kdy bychom měli jít do přírody, se musíme jít podívat na film Schindlerův seznam. A to pokračuje, když jdeme do kostela, tak nás tam místo boholužby učí o „holocaustu“. Konečným výsledkem je to, že o těchto věcech už nechceme nic slyšet. Emocionálně nás to vyčerpává a nakonec to vede k bezcitnosti.
Většina lidí slyšela o pálení knih nacionálními socialisty. Stalo se to 10. května 1933, kdy byla veřejně pálena literatura, která byla považovaná za pornografickou a protiněmeckou. Jen málo lidí si uvědomuje, že spojenci po válce odstranili a poté zničili ne méně než 34,635 titulů, knih a brožur z německých knihoven a knihkupectví poté, co dobyli Německo. To je mnohonásobně více knih zničených spojenci, než kolik jich zničilo nacionálně socialistické Německo. I dnes mohou knihy vyvolávající pochybnosti o příběhu holocaustu vést k domovní prohlídce a zabavení inkriminované literatury, přičemž majitelům knih jsou uloženy pokuty a hrozí jim vězení.
Zničení velkých částí německé literatury bylo součástí spojeneckého převýchovného programu pro Německo. Hans Schmidt popsal své zkušenosti se spojeneckým zacházením s Němci po druhé světové válce:
Stále si živě pamatuji, že brzy po naší porážce, se vítězové přichystali ke zničení všech tradic a institucí, které reprezentovaly Německo. Udělali to podle falešného konceptu podpořeného ještě falešnějšími zákony: „osvobodit německý lid od militarismu a nacionálního socialismu“. Absolutně žádná organizace kromě římskokatolické církve nesměla nadále fungovat: ani Červený kříž, ani žádná jiná charitativní organizace, žádná veřejná ani soukromá správa, žádná banka, žádné noviny ani časopis, žádná rozhlasová stanice. [...] Navíc vše, co považujeme za součást historické tradice národa, bylo v Německu záměrně zničeno, vymýceno nebo zakázáno, obvykle pod záminkou údajné demilitarizace. Pomníky našich padlých vojáků z dávných válek zmizely, pomníky Kaiserů a králů byly odstraněny z podstavců a roztaveny. V nových kalendářích nebylo už možné nalézt uznávané pamětní dny. Místo toho jsou mnohé ze současných pamětních dnů ve jménu klanění se vítězům. Dodnes je vzácností najít na německé půdě památníky na mrtvé hrdiny I. a II. Světové války. Místo toho jsou ctěni zrádci, dezertéři a další... Když chtějí Němci vidět a obdivovat střídání čestné stráže u hrobu neznámého vojáka nebo vzdát poctu válečným mrtvým, musí cestovat do Paříže, Londýna, Varšavy, Moskvy nebo Washingtonu.
Tělo Rudolfa Hesse například nesmělo zůstat pohřbeno ve zvoleném bavorském městě Wunsiedel. Hess, který zemřel ve vězení Spandau 17. srpna 1987, riskoval v roce 1940 let do Skotska k vyjednání míru s Velkou Británií. Město Wunsiedel se stalo poutním místem lidí, kteří chtěli ocenit Hesse za jeho odvážné úsilí. 20. července 2011 byl Hessův hrob znovu otevřen, jeho ostatky byly exhumovány a poté spáleny. Jeho popel byl rozptýlen po moři a jeho náhrobek, který nesl epitaf „Risknul jsem to!“, byl zničen.
Spojenci ospravedlňovali své destruktivní počínání na základě tvrzení, že německý lid je příliš bojechtivý a vnáší do společnosti stále nové války. Takové obvinění se však - jako skoro všechna spojenecká obvinění - nezakládá na pravdě: když člověk pomine skutečnost, že dějiny píší vždy vítězové a ti poté ustanoví odpovědnost za vypuknutí válečného sporu podle své vůle, tak obvinění, že německý lid je příliš bojechtivý se nezakládá ani na historických skutečnostech. Pitirim Sorokin ve své knize „Sociální a kulturní dynamika“ ukazuje, že od 12. století do roku 1925 je procento let, ve kterých byly přední evropské mocnosti ve válce, následující: Španělsko, 67%; Polsko a Litva, 58%; Řecko, 57%; Anglie, 56%; Francie, 50%; Rusko, 46%; Holandsko, 44%; Rakousko, 40%; Itálie, 36%; a Německo, 28%. Sorokin uzavírá, že Německo má nejmenší procento válečných let z předních evropských zemí.
Miliardy dolarů ve zlatě, stříbře, měně, neocenitelných obrazech a uměleckých dílech byly ukradeny z Německa a odeslány do USA. Ještě důležitější je, že spojenci ukradli německé patenty a ochranné známky, dokončené plány německého technologického pokroku a tuny tajných dokumentů. Stovky německých vědců byly nuceny přistěhovat se do USA. Jak připustila jedna vládní agentura USA, operace Paper Clip byla poprvé v historii, kdy se dobyvatelé pokoušeli ukrást vynalézavou sílu celého národa.
Spojené státy poskytly finanční pomoc Německu, prostřednictvím Marshallova plánu. Marshallův plán však byl pouze půjčkou a tato půjčka byla v následujících letech plně splacena i s úroky. Podle jednoho odhadu, Spojené státy zabavily 10x více německého národního bohatství, než je celková částka pomoci Marshallova plánu.
Spojenci si také udrželi kontrolu nad německou vládou. Jen málo lidí si uvědomuje, že mezi Německem a spojenci nebyla nikdy podepsána mírová smlouva, uzavírající druhou světovou válku. Německá vláda od konce druhé světové války do dneška byla vždy vazalskou vládou USA. Německo je dodnes vojensky okupováno Spojenými státy. Desítky tisíc amerických vojáků jsou rozmístěny v Německu ani ne tak kvůli strategickým potřebám NATO, ale proto, že mocné a skryté síly chtějí zajistit, aby Německo „nešlo znovu vlastní cestou“. Mohlo by se totiž znovu, tak jako před druhou světovou válkou, vzepřít nadnárodnímu oligarchickému finančnímu systému, který v současné době opanuje prakticky celý svět. Americká vojska zůstanou v Německu tak dlouho, jak je potřeba k udržení kontroly nad Německem.
Přestože Německo tvrdí, že je demokracií, ve které se počítá s vůlí lidu, neexistuje reálná šance, že by v průběhu volebního procesu v Německu mohla převzít moc skutečně nezávislá strana. Současná německá ústava, uložená Německu v roce 1949 vítěznými spojenci zajišťuje, že se k moci nikdy nedostane skutečně vlastenecká strana, která má v srdci skutečné zájmy německého lidu. Spojenecké smlouvy později uložené Německu také vyžadují, aby akceptovalo i ty nejpotupnější okupační zákony jako navždy platné.
Vymývání mozků a reedukace Němců pravděpodobně nepřestanou, dokud poslední americký voják a agent CIA neopustí německou půdu. Nejsou tam umístěni, aby chránili zájmy lidí ve Spojených státech nebo v Německu. Místo toho jsou tam, aby potlačili svobodu projevu ohledně důležitých německých témat. Konečným cílem je zničit velký kulturní národ Německa falšováním historie a záměrným odcizením Němců jejich identity v kontrolovaném pseudodemokratickém systému.