Marxismus vs Nacionální socialismus

Průmyslová revoluce doprovázela politickou transformaci západní civilizace na přelomu 18. století. Vynález parního stroje Jamese Watta v roce 1769 a tkacího stroje Edmunda Cartwrighta, předznamenalo období tkalců, uhelných dolů a továren. Potřeba nové pracovní síly přitahovala venkovský lid (z nichž mnozí přišli o obživu hromadnou výrobou) do městského průmyslu. Ve 40. letech 19. století usnadňovalo rozšiřování železnic jejich migraci do hlavních populačních center. Tak vznikla nová třída lidí: dělnictvo.

Koncentrovaní ve špinavých a přeplněných ubytovnách, měli členové evropské pracovní síly velmi nízkou životní úroveň. Muži, ženy a děti dřeli příliš dlouho v nezdravých a často nebezpečných podmínkách, za skromné mzdy. Tyto okolnosti spolu se sociální izolací od zbytku populace, vedly postupně k politické radikalizaci práce.
V Německu prosazoval prezident pruského kabinetu Otto von Bismarck sociální reformy, aby zmírnil utrpení této skupiny lidí. V roce 1863 se zasazoval o právní úpravu poskytování důchodů a vytvoření ochranného sdružení slezských tkalců. Druhý program financoval osobně.
Mistr složité, komplexní politiky, vytvořil Bismarck první sociální stát v moderním světě s cílem zlepšit životní podmínky dělnické třídy.[?]

Některé reformy, které Bismarck dokázal uzákonit, nesplnily jeho cíle a očekávání pracujících. Neúprosná radikalizace práce nakonec našla oporu v naukách Karla Marxe.
Vykázaný z Německa, formuloval Marx v roce 1848 svůj politicko-ekonomický program v Anglii. Při svých závěrech, publikovaných v „Das Kapital,“ vycházel zejména z poznatků vládních komisí, které sledovaly pracovní podmínky v anglických továrnách. Jeho myšlenky našly vnímavé publikum mezi pracujícími Němci. Zatímco první socialističtí reformátoři jako Wilhelm Weitling bojovali za přijetí práce do německého národního společenství, Marx propagoval třídní válku. Vykořisťovaná pracovní třída, která, jak kázal Marx, nedlužila žádnou loajalitu svému národu, ale měla usilovat o solidaritu s utlačovanými dělníky, takzvaným proletariátem, jiných zemí.

Neschopnost společnosti přijímat dělnickou třídu jako rovnocennou, rozdělilo Německo, což přispělo k marxisticky organizovaným stávkám a které sabotovaly válečné úsilí v roce 1918.
Tato okolnost podpořila Hitlerovo tvrzení, že různé skupiny v rámci národa, při zachování jejich individuálního charakteru a funkce, musí spolupracovat jako vzájemně se podporující entita pro společné cíle, nestranně regulované státem. Ignorovat jednu skupinu znamenalo ohrozit všechny.
Hitler vstoupil do politiky v roce 1920 a musel bojovat proti marxistickému trendu mezi dělníky. Mnoho sociálních a ekonomických vrstev v Německu vytvořilo strany prosazující jejich individuální zájmy. To bylo obzvláště nebezpečné v případě dělnictva, jelikož to nacházelo podporu v komunismu, mezinárodním revolučním hnutí, které k prosazování svých cílů využívalo podvratnou činnost, teror a ozbrojená povstání.

Němečtí marxisté podporovaní bolševiky v Rusku, si v říši založili své vlastní sovětské republiky. Vojenský velitel Komunistické strany Německa Hans Kippenberger uvedl: Ozbrojené povstání je tou nejvíc rozhodující, nejtvrdší a nejvyšší formou třídního boje, ke které se musí proletariát uchýlit [...] k svržení vlády buržoazie.

Revoluční liga Spartakus uspořádala v Berlíně komunistické povstání v lednu 1919. Německé vojenské formace ji potlačily a způsobily značné ztráty na životech. Armáda rychle rozdrtila sovětské republiky vyhlášené v Brunswicku a Badenu. Komunistické obsazení Mnichova v dubnu vedlo k dalšímu ozbrojenému střetu, jehož výsledkem bylo 927 úmrtí. Německá armáda a vlastenecké milice známé jako Freikorps, potlačily v průběhu příštích tří let další sovětské vzpoury v celém Německu.

V průběhu dvacátých let se i přes sjednocující vliv světové války rozvíjely třídní rozdíly. Převážně zbídačená střední třída si zachovala sociální odstup od průmyslové pracovní síly. Práce byla následně stále náchylná ke komunistické propagandě o vykořisťování kapitalismem. Rudá fronta přilákala během politicky bouřlivých let německé Výmarské republiky miliony následovníků. Naprostou většinou z nich byli dělníci, protože tak se také komunistická ideologie prezentovala, jako boj proti buržoazii za nastolení ráje dělníků - neboli proletariátu.

Adolf Hitler však do své NSDAP rekrutoval zástupce ze všech oblastí života. Nad zájmy skupiny nebo jednotlivce postavil zájmy Německa. To byl společný jmenovatel, který přivedl jeho různorodé stranické členstvo do impozantního a politicky agresivního bloku. V roce 1928 uvedl, že nacionální socialismus není hnutím určité třídy nebo povolání, ale v pravém slova smyslu německou lidovou stranou. Bude složen z každé vrstvy národa, čímž bude zahrnovat všechny odborné skupiny. Chce oslovit každého Němce, který si přeje sloužit pouze svému lidu, žít se svým lidem a pokrevně k němu náležet. Později ve svém projevu v Norimberku roku 1938 diskutoval Hitler o pracovním problému, kterému čelila NSDAP během boje o moc před rokem 1933: Většina našich následovníků sestávala ze synů širokých mas; dělníků a zemědělců, drobných řemeslníků a administrativních pracovníků. [...] Pro NSDAP bylo od prvního dne slovo „dělník“ čestným titulem pro všechny, kteří prostřednictvím poctivé práce, ať už v duševním nebo čistě manuálním smyslu, působí v rámci komunity. Protože strana byla lidovou stranou, měla ve svých řadách nevyhnutelně více manuálních profesí, než-li bílých límečků, stejně jako je tomu v běžné populaci.

Německé marxistické strany, sociální demokraté a komunisté, nebojovali za rovnoprávnost dělnictva a jeho přijetí do německé komunity, ale za svržení stávajícího sociálního řádu a jeho nahrazení mezinárodní „diktaturou proletariátu“. Nevyžadovali následovníky z řad vzdělaných tříd. Program NSDAP popisoval marxisty jako „sjednocené, pocitem závistivé nenávisti, nikoli nějakým konstruktivním účelem“.

Aby mohl Hitler získat dělníky na svou stranu, snažil se německým pracujícím mužům a ženám vysvětlit destruktivní povahu marxismu. Nacionální socialismus to popisoval jako zvrácený vedlejší produkt průmyslové revoluce. Za svůj úspěch vděčil Marxismus zanedbání dělnické třídy císařskou vládou v 19. století, liberalismu a jeho vytvoření sociálních překážek v německém národním společenství a náhlému vykořenění pracující populace. Bývalý zemědělec nebo řemeslník, zvyklý na kreativní a užitečnou práci svýma rukama a připoutaný ke své půdě, byl náhle vysídlen a obsluhoval neznámé tovární stroje ve fádním městském prostředí.

Ve své práci Odal z roku 1935 Dr. Johannes von Leers, člen Waffen-SS vysvětluje: „Kázání liberalismu o bezpodmínečných právech ekonomicky silnějších je tak oslepující, že je de facto ekonomické otroctví považováno za pokrok.“[?] Leers popsal dojmy typického zástupce německého farmáře vstupujícího do průmyslového pracovního odvětví, aby poukázal na náchylnost těchto lidí k marxistické propagandě: Všude se setkává s nemilosrdným systémem kapitalistického obchodu. Jeho jedinou hodnotou je, když prodává sám sebe jako „pracovní komoditu“ [...] Ze špatně kompenzované práce do nezaměstnanosti a poté zpět do práce za nízké mzdy, opovrhován vzdělanou třídou, podezřívavě sledován policií, není divu, že se jednoho dne vzbouří.

Karl Ganzer Der Schulungsbrief popisoval:Marx nepocházel z dělnického hnutí, ale z liberální sféry. [...] zneužil koncept věčného boje ve společnosti [...] Dříve chtěli němečtí vedoucí dělníků vyřešit tento sociální problém asimilací. Se svými myšlenkami třídní války to chtěl Marx urovnat tím, že vnesl do komunity chaos.Ganzer psal, že Marx doufal, že strhne pracující lid „do proudu, který je odnese ještě dál ze společnosti, které kdysi chtěli být součástí.“[?] Poukázal také na důležitý rozdíl mezi nacionálně socialistickým a marxistickým vnímáním práce. NSDAP práci ctilo. Hitler veřejně prohlásil, že by se „žádný Němec neměl stydět za toto oslovení, ale měl by být hrdý na to, že se mu říká dělník.“[?] Ganzer popsal znevažování práce jako nejhorší zločin marxistického učení, protože Marx toto třídní povědomí nestavěl na pocitu nějaké hodnoty, ale spíše na „psychóze méněcennosti“. Marx dal synům svobodných farmářů a obchodníků hanlivé jméno „proletariát“. Pouhých 40 let dříve tento výraz popisoval asociální a pochybné elementy. Tímto způsobem zahalil duši celé této vrstvy lidí do temnoty.Die SA popisoval: Marxismus rozlišuje mezi lidmi majetnými a nemajetnými. Vyžaduje zničení té první skupimy, aby se veškerý majetek dostal do rukou veřejnosti. Nacionální socialismus staví do popředí koncept národního společenství [...] Kolektivního blahobytu lidí se nedosahuje nepřirozeně rovnoměrným rozdělením veškerého majetku, ale přijetím zásady, že před zájmy jednotlivce stojí zájmy národa.Adolf Hitler tvrdil, že blahobytu může být dosaženo pouze celkovou spoluprací všech společenských skupin a to při zachování jejich funkce a charakteru. Na základě toho může celý národ prosperovat jako celek a s tím také každý jednotlivý člověk nebo třída:To, moji soukmenovci, co my zde stavíme, je také určitý svět, svět společné práce, svět společného úsilí, ale také svět společných starostí, společných povinností. [...] Co jeden vytvoří, to poskytuje druhému předpoklady k jeho životu a tím k jeho práci. A zmobilizujeme-li pracovní sílu našeho národa na nejvyšší stupeň, pak připadne na jednotlivce čím dál více statků, potřebných k životu.

Je třeba poznamenat, že v Sovětském svazu - vlajkovém marxistickém státě - bylo s ne-proletariátem zacházeno mnohem krutěji, než to, co zažívala vykořisťovaná pracovní síla během průmyslové revoluce v západních zemích. Například sovětský policejní úředník Martyn Latsis definoval kritéria pro soudní procesy s disidenty: Nehledejte důkaz, zda proti sovětu povstal nebo ne. Nejprve se ho musíte zeptat, do které třídy patří, jaké vzdělání a povolání má. Tyto otázky by měly rozhodnout o osudu obviněného.

Jednou z dobrých věcí, které Stalin udělal bylo, že v Sovětském svazu podporoval vědecký výzkum. V souvislosti s tím stojí za zmínku zajímavá, avšak pro Sovětský svaz příznačná záležitost ohledně studené války a vesmírného závodu s USA. Aby byl Sovětský svaz schopen konkurovat americkému raketovému výzkumu vedeného Vernerem von Braunem, německého vědce uneseného do Spojených států, musel Stalin nechat z gulagu propustit někoho, koho tam před několika lety na základě vykonstruovaných procesů poslal: špičkového raketového konstruktéra Sergeje Koroljova, muže který stál později za vypuštěním Sputniku 1, Laiky, Belky a Strelky, Luny 9 (prvního zařízení které přistálo na měsíci) a prvního člověka, Jurie Gagarina, do vesmíru. Sergeje Koroljova, který byl obětí Stalinovy „Velké čistky“ přitom z gulagu vysvobodila jen šťastná náhoda, když si ho všiml jiný brilantní konstruktér Andrej Tupolev, který si samozřejmě také odpykával svůj trest, coby politický vězeň. Jeho dva spolupracovníci, Ivan Kleymenov a Georgy Langemak, oba raketoví inženýři, neměli takové štěstí a podle článku 58-7 byli popraveni a jejich majetek po smrti zabaven.[?] Ivan Kleymenov byl v roce 1955 rehabilitován „kvůli nedostatku důkazů“ a v roce 1991 byla celá tato absurdita završena tím, když mu byl posmrtně udělen titul „Hrdina socialistické práce“.[?]
Kolik takových talentovaných jedinců z řad ruské inteligence mohlo být ve společnosti uplatněno a kolik příležitostí a potenciálu bylo asi zmařeno?

Ruský historik Dimitrij Volkogonov napsal, že se sovětské čistky zaměřovaly na ty „nejenergetičtější, nejschopnější, a nejvíce kreativní“ elementy ve společnosti. Systematické masové hladovění, věznění, deportace a popravy v marxistické utopii natolik decimovaly ruské obyvatelstvo, že sovětský diktátor Josif Stalin zakázal zveřejnit sčítání lidu z roku 1937 a nechal popravit zaměstnance Federální služby státní statistiky.[?][?][?]
„Der Schulungsbrief“ ve svém vydání z roku 1942 uvádí: „Nesmyslné vyhlazení veškeré inteligence a talentu, které zlikvidovalo každý impuls osobnosti a nahradilo ho pasivní mentalitou stáda, vedlo v Rusku ke zničení jakýchkoliv přirozených tvůrčích schopností.“[?]

Takovéto represivní zásahy proti vlastnímu lidu, demonstrují další z rozdílů mezi marxistickým Sovětským svazem a nacionálně socialsitickým Německem. Školy Adolfa Hitlera nebo Nacionálně-politické vzdělávací ústavy v Německu, byly zaměřeny na výchovu a rozpoznání talentovaných, schopných a charakterních jedinců tak, aby se mohl jejich talent a nadání promítnout do německé společnosti. Ti, jenž vykazovali přirozené vůdčí schopnosti, měli zaručovat kontinuitu vedení v souladu s německou společností a jejím systémem hodnot. Jelikož společenské postavení nehrálo žádnou roli v příjmání do těchto škol, jednalo se o proces kultivace budoucí vůdčí třídy, odhodlané sloužit svému národu a zodpovědně spravovat budoucí státní záležitosti.

Nacionální socialisté považovali marxismus za politického potomka velké francouzské revoluce. Snažil se totiž přetvořit lidstvo na „bezduchou masu“ zničením nejtalentovanějších a nejproduktivnějších prvků ve společnosti.[?] Podle „Der Schulungsbrief“ je „marxismus radikalizovanou variantou liberalismu silně zakořeněnou v brutalitě Francouzské revoluce.“[?] Časopis Volk und Reich napsal: „Bolševická revoluce se považuje za legitimního nástupce Francouzů.“
Houston Steward Chamberlain popisoval ruský bolševický režim jako pod vlivem francouzského revolučního ideálu, který v průběhu století proměnil slušné lidi v poloviční bestie plné závisti a zloby.

Německá studie Der Bolshevik World Swindle (Bolševický světový podvod) poskytuje toto srovnání: Nacionálně socialistický světonázor interpretuje národ etnicky, jako národní společenství založené na společných historických pokrevních poutech svých lidí, osudově k sobě náležejících. Primárním přesvědčením marxistické ideologie je třídní koncept definující ty, kdo mají majetek, a ty, kteří ho nemají. Tento třídní koncept není vázán ani národností, ani etnikem. Stojí jako dělicí zeď mezi lidmi stejného národa. Zároveň prosazuje bratrské spojování s osobami nejrůznějších kulturních typů. Komunistický manifest prohlašuje: „Společnost se dělí na dva nesmiřitelné, diametrálnně nepřátelské tábory, buržoazní a proletariát“. [...] Mínění Adolfa Hitlera je odlišné. Touží po jednotě přirozeně příbuzných lidí, po odstranění třídních rozdílů a osobním pocitu v každém jedinci, že patří k národnímu společenství, do kterého se tento člověk osudově narodil.

Hitler v zásadě nepovažoval marxismus ani tak za ideologii, jako spíše za nástroj k rozkladu společenských hodnot. Přestože Marx poskytoval odborně formulované, rozumně znějící, relevantní důkazy o kapitalistickém systému a jeho nemorálním vykořisťování dělnické třídy, tak účelem nebylo nastolení „spravedlivé společnosti“ ale šlo o to, poskytnout ideologický základ nespokojené části populace k rozmíchání revoluce, jejíž hybnou sílu by poté bylo možné využít k vlastním cílům, které však mají pramálo společného s původními hodnotami, ve jménu kterých byla revoluce vedena. Tuto revoluční sílu spatřoval Marx v komunistickém hnutí. I zde neponechal nic náhodě a nejdůležitější teze tohoto hnutí sepsal do ucelené formy s názvem „Komunistický manifest“. Toto hnutí se otevřeně hlásilo k nastolení celosvětové „diktatury proletariátu“ revolučním rozbíjením zavedeného pořádku ve všech industriálně vyspělých zemích.[?][?]
Hitler viděl v marxismu snahu „mezinárodního židovstva“ o rozbíjení jednoty lidí. Popisoval ve své knize Mein Kampf jak žid, coby strůjce marxismu, vzbuzuje ve společnosti touhu po změně, aby ji pak mohl využít ke svým cílům:

S neuvěřitelnou prohnaností vzbuzuje touhu po sociální spravedlnosti, vrozenou touhu, která je vlastní každému árijskému člověku. Jakmile jsou dělnické třídy zapáleny vášní, Žid to využije a promění v nenávist vůči těm majetnějším. Této sociální bitvě poté vtiskuje razítko velmi zvláštního světového konceptu; buduje filozofii určenou k nápravě sociální nespravedlnosti. Zakládá marxistickou doktrínu.

Julius Evola, italský tradicionalistický filosof popisuje Marxismus v podobném duchu:
Kdy si lidé konečně uvědomí pravdu, tedy že marxismus nepovstává, protože by skutečně existovala nějaká sociální otázka, ale že sociální otázka vyvstává - v nesčetných případech - jen proto, že existuje marxismus, tedy uměle, nicméně skoro vždy v nevysvětlitelné míře, činností agitátorů, těch proslulých „probouzečů třídního uvědomění“, o nichž se Lenin vyjádřil snad velice jasně, když popřel spontánní charakter proletářských revolučních hnutí?

Rok 1921. Kanibalismus během hladomoru v sovětském ráji. Vlevo - Akulina Chugunova, zabila a napůl snědla svou 6letou dceru. Vpravo - Andrey Semykin, rozsekal svého nájemce, který zemřel na horečku. Vepředu - zbytky nedojedených těl určených na prodej. Kolem 5 milionů rusů zemřelo při hladomoru na Volze kvůli bolševické politice upřednostňování potravin pro rudou armádu.

Důkazem, že naplnění marxistických ideálů nebylo nikdy hlavním motivem strůjců této ideologie je jistě i to, že tohoto „ráje pro všechny dělníky“ nebylo nikdy v žádné zemi dosaženo. V Sovětském svazu - jedním z hlavních marxistických států - nebyla nouze ani o přírodní zdroje ani o pracovité lidi, přesto vedení této ohromné země nedokázalo odvrátit hrozivé hladomory natož naplnit marxistické sliby o „spravedlivém státě budoucnosti“ V Číně, dalším obřím komunistickém státě se počet obětí této ideologie odhaduje až na 55 milionů, což z Velkého čínského hladomoru činí největší hladomor v historii lidstva.[?][?][?][?][?][?]
Skutečné povahy marxistické ideologie a komunismu coby její úderné síly, si byli nacionální socialsité moc dobře vědomi. To jim také umožňovalo vynášet - z dnešního pohledu - historicky správné předpovědi. Přední ideolog NSDAP Alfred Rosenberg, měl během Olympijských her v roce 1936 rozhovor s anglickým diplomatem Robertem Vansittartem. Do deníku si zaznamenal:Na negry z USA je [Vansittart] tak jako všichni Britové velmi rozezlen, že angličany na olympiádě tlačí ke zdi. Zeptal jsem se se smíchem, proč tyhle rasové předsudky? Pokoušel jsem se z jeho ženy vydolovat něco ohledně údajného židovského příbuzenstva, když i ona začala lamentovat nad černými běžci z U.S.A. Řekl jsem, že ti představují pro USA nebezpečí zcela obecně: komunistická rezerva. A že jednou tuhle komunistickou černou revoltu budou platit Židi.

Není proto vůbec překvapivé, že nacionální socialsité v Německu, spatřovali v marxistických podvratných hnutích obrovskou hrozbu. Moc dobře chápali modus operandi této rozvratné agendy, jejímž cílem je, a vždy bylo, zasévat nesváry mezi společenské skupiny nebo dokonce mezi jednotlivé rasy a poté se postavit do čela vzniklých revolučních hnutí a využít je ke svým nekalým cílům.

Sven Hedin, švédský cestopisec, geograf, topograf a objevitel ve svém cestopise popisuje rozpínavost marxistické propagandy a zároveň uvádí rozdíly mezi sovětským a německým systémem:nebezpečí spočívá v ruské propagandě, jejímž cílem je připravit cestou rudé světové revoluce, rozbíjením sociálního pořádku v cizích zemích. Pokud by se realizace zásad bolševismu držela v rámci hranic Ruska, pak by to byla vnitřní Ruská záležitost, jež by se žádného jiného národa netýkala. Člověk by Rusům dokonce mohl být vděčný za to, že se odvážili pustit do experimentu a tím světu ukázali, kam vede. Rusové se ovšem nespokojí pouze se svou vlastní říší. Roztahují svou politickou aktivitu po celé zemi a usilují o rozšíření diktatury proletariátu mezi všechny ostatní národy. Nejočividnější výsledek činnosti kominterny, neboli 3. internacionály vidíme ve Španělsku.Hedin dále vysvětluje rozdílný přístup obou zemí, tak jak je sám pociťoval,když v těchto zemích v rámci své cestovatelské činnosti pobýval:U obou je nejvyšší moc koncentrována v rukách ocelově tvrdé diktátorské autority, oba pracují s čtyřletými nebo pětiletými plány, oba podporují vědy, jež mají vnitřní národohospodářský význam a oba svou existenci zajišťují velmi silnými ochrannými opatřeními. Rozdíly jsou ovšem větší a mají zásadní dopad. Ruská revoluce stála život miliony lidí vládnoucích a majetných tříd, zatímco ta německá byla provedena bez násilí a krveprolití. Ruskému vedení je blaho mas, přinejmenším rolníků, lhostejné, to německé pečuje o celý národ a zvlášť se ujímá těch nejpotřebnějších. [...] Ten, kdo cestoval po Rusku i Německu, měl na každém kroku příležitost vnímat ohromné rozdíly ve všech detailech: v zařízeních pro blaho lidu, praktických akcích, v pořádku, bezpečnosti, čistotě - ve všem.

Hitler považoval marxistickou hospodářskou politiku za stejně odporující skutečnému socialismu, jako byla i celá koncepce třídního boje. Marx prosazoval znárodnění majetku a státní kontrolu, která by údajně zajistila spravedlivou distribuci průmyslového zboží a potravin a chránila obyvatelstvo před kapitalistickým vykořisťováním. Hitler prosazoval soukromé vlastnictví a svobodné podnikání. Věřil, že konkurence a příležitosti pro osobní rozvoj podporují individuální iniciativu, která motivuje každého jedince k sebezdokonalování a nedovolí mu ustrnout v duševní nečinnosti, což by mohlo vést k potlačení kreativních schopností celého národa. Stát poté zodpovídal za to, aby osobní rozvoj jednotlivce nešel nikdy proti zájmům společnosti. V roce 1934 prohlásil: Na jedné straně musí být zaručena svobodná soutěž v co nejširší míře. Na straně druhé je třeba zdůraznit, že tato svobodná soutěž musí zůstat v rámci cílů celé komunity, kterou označujeme jako lid a národní společenství. Pouze tímto způsobem můžeme dosáhnout [...] nejvyšší úrovně lidského úspěchu a lidské produktivity.

Rok 1933 zastihl Německo v době, kdy se Adolf Hitler ujímal moci coby nový německý kancléř a Sovětský svaz „řešil“ svůj další hladomor. Při svém projevu po převzetí moci, poznamenal Hitler na adresu hrozivých podmínek Sovětského svazu že, „marxistická teorie byla vyvrácena marxismem v praxi.“[?]