Liberalismus byl zásadní pro přechod lidstva do moderní doby. Ve středověku převládal v Evropě feudalismus. Místní páni parcelovali půdu farmářům a řemeslníkům, výměnou za potraviny, práci a vojenskou službu. Tento roztříštěný politický systém bez ústřední vlády postupně podlehl autoritě králů. Za podpory úzkých vrstev šlechty a duchovenstva se z královské rodiny stali „absolutní panovníci“, kteří údajně vládli božským právem. Obyčejní lidé nacházeli jen málo příležitostí k postupu. Vzdělání získali pouze ti, kteří se rozhodli pro kariéru v církvi. Království poskytlo základ pro moderní centrální vlády, ale k pokroku přispělo jen málo.
Oživení vzdělanosti se zájmem o přeživší literaturu z antického světa přivedlo společnost k úvahám o alternativách ke společensky a politicky stagnujícímu královskému režimu. Renesance byla intelektuální a kulturní vzpourou Evropy proti „absolutní monarchii“ a jeho duchovnímu spojenci, církvi. Velcí myslitelé doby, vzdorovali náboženským pověrám, nesnášenlivosti a povyšovali rozum nade vše.
Vědomí latentních duševních schopností obyčejného člověka oživovalo úctu k jednotlivci. Liberalismus se ukázal jako jeho vysvoboditel z otroctví absolutismu; definoval primární roli státu jako garanta individuální svobody jednotlivce a jeho práva naplno využít potenciál v životě.
V této době němečtí vlastenci jako Freiherr von Stein, Ernst Moritz Arndt a Gottfried Fichte prosazovali občanskou reformu a částečně přejímali liberální hodnoty. Populistické revoluční hnutí vedlo k prusko-německému povstání proti Napoleonovi a vyhnalo Francouze.[?]
Na rozdíl od Francie v roce 1789 se Němci, kteří nebyli konsolidováni pod centrální vládou, nevzbouřili proti královskému domu. Němečtí vlastenci prosazovali jednotu mezi svými krajany. Cílem bylo reformovat; ne svrhnout stávající řád.
Po omezené revoluci v roce 1848 se tak Německo vyvinulo v konstituční monarchii.[?] Německé reformy byly samozřejmě nutností jelikož cizí útočník dobyl a částečně obsadil zemi: Napoleon nemilosrdně vyčerpával Pruské zdroje. Neschopnost aristokracie bránit půdu odhalila potřebu revidované státní formy a němečtí myslitelé uznali roli, kterou nyní obyvatelstvo musí hrát jako rozhodující vojenský a politický faktor; začali uznávat potenciál jednotlivce. Němci si však při zachování víry ve státní autoritu nepředstavovali vládu pouze jako služebníka lidu. Liberalismus se nicméně stal v Německu během 19. století populárním. Zastínil vliv německého intelektuálního hnutí, které tápalo v touze najít rovnováhu mezi individuální svobodou a státní autoritou. Tato latentní síla se v nadcházející době stala základním kamenem Hitlerovy ideologie.
Boj proti individualismu
Nacionální socialisté si byli vědomi přínosů liberální praxe a také ji přijali jako základ pro rozvoj moderního národa který posouvá své limity skrze kultivaci jedince. Stejně tak ale trdili že liberalismus pokud zůstane bez dohledu, povede k degradaci všech proklamovaných hodnot. Hlavní ideolog Alfred Rosenberg, pověřený Hitlerem k ideovému vedení strany vysvětluje že liberalismus a jeho revoluční impuls:
Hitler tedy prosazoval organickou státní formu, ve které stejně jako živý organismus i vláda organizuje společnost tak, aby každá složka vykonávala individuální funkci pro společné blaho. Žádná jednotlivá vrstva společnosti se nesmí povyšovat na úkor ostatních. Organismus prosperuje jako celek a s tím také každý jednotlivý člověk nebo třída. Tím je dosaženo společnosti která je harmonicky, zdravě a silně, sjednocená proti vnějším vlivům nebo narušení. Jak je definováno v periodiku Germanisches Leitheft v článku z roku 1942: „Každý jednotlivý element v Říši si zachovává svůj nezávislý charakter, přesto se podřizuje své roli v komunitě.“[?]
Článek z měsíčního časopisu Der Schulungsbrief z května 1937, pojednával o naivní víře liberalismu v „přirozené dobro svobodné osobnosti“. Autor, Eberhard Kaütter, vysvětloval logiku podnikatelského života v demokraciích:[?] Germanisches Leitheft viděl ve svobodné ekonomické soutěži bezuzdnou honbu za osobním bohatstvím, která je v rozporu s duchem organizované společnosti: 
Hitler to v roce 1936 zdůrazňoval když vysvětloval, že „režim musí být nezávislý na jakýchkoliv mocenských zájmech. Musí se soustředit na zájmy národa, před zájmy jednotlivce.“[?] Pokud jde o obchod, oznámil, že má v úmyslu „rozdrtit iluzi, že si ekonomika ve státě může vést bezuzdný a nekontrolovatelný život bez jakéhokoliv dohledu.“[?] Hitler to popisoval jako boj proti individualismu, který pokud se pokusí jít proti „společnému zájmu“ neboli proti zájmu celého národa, musí být potlačen:
[?] V projevu z července 1930, Hitler znovu potvrdil své přesvědčení, že společenství stojí a padá jako jeden:[?]
Hitler argumentoval že nedostatek státní moci musí vést k vakuu. Pokud svou autoritu neuplatnuje stát, bude tak skrytě činit kapitál který není vázán jiným motivem než zhromaždováním majetku. (...)
Když v prosinci 1940 oslovil berlínské zbrojaře, prohlásil, že hlas veřejnosti v demokratických systémech je iluzí, že v demokratických zemích:
Meritokracie
V polovině 19. století propukl ve světě průmyslový věk. Zkušenosti a vynálezy jako výsledek 400 let bádání se v závratném spěchu tísnily k sobě, jeden objev střídal druhý aby dokázal najít své komerční využití v nejkratším možném čase. Této příležitosti se chopila celá řada podnikavých, ale také bezohledných lidí. Industrializace a volání po zisku ovládly život a vytvořily průmyslový stát odcizený od přírody a své historie. To vše podle Alfreda Rosenberga ničilo původní charakter a identitu evropských národů.[?] Popisoval jak vzedmutí materialismu pronikajícího do všech odvětví života, ničí a degraduje veškeré vyšší ideály:
Hitler navazoval na osobnosti jako byl Nietzsche kteří poukazovali na to, že geniálním jedincům není umožněno realizovat potencial jelikož bývají utopeni v moři průměrnosti. Hitler argumentoval tím že veškeré velké objevy a pokroky lidstva byly neseny v myslích geniálních jedinců a ne v myslích průměrného davu. Že géniové docházeli ke svým objevům spíše navzdory mínění většiny.[?] Ve svém projevu v Düsseldorfu argumentoval:
Idealisus, láska k vlasti, zodpovědnost a pevný charakter byly prosazované ideály vyžadované při společenském postupu. Tento nový charakter budoucí elity národa stavěli do kontrastu s blbym clovek jez hleda jen zlato. Hitler vysvětloval že:
Stát, jak tvrdí ve své knize Mein Kampf, že cílem státu není – „uchovat si svůj rozhodující vliv pro existující společenskou třídu, ale úkol vybrat ze součtu národa nejschopnější jedince a přivést je k postavení a autoritě.“ To podle něj musel Národní stát považovat „za svou nejvyšší povinnost, otevřít dveře státních institucí vyššího vzdělávání jakémukoli talentu, bez ohledu na to, z jakých kruhů pocházel“.[?] Takovýto požadavek přirozeně vyžadoval aby se všem dostalo rovných podmínek při společenském postupu vzhůru. Každý musel dostat příležitost prosadit se mimo své povolání, tvrdil Hitler když kritizoval že obecně to byly děti z vyšší třídy, dobře situovaných rodičů, kteří byli považováni za hodné vyššího vzdělání. Otázky schopností hrály pouze „podřízenou roli“. Hitler kontroval tím, že syn farmáře „mohl mít mnohem více nadání než dítě rodičů z mnoha generací na vyšším životním postavení“, a nehrálo žádný rozdíl, pokud dítě zemědělce zaostávalo ve všeobecných znalostech ve srovnání s dítětem buržoazie, protože obecné znalosti neměly nic společného s talentem: „Kdyby v takovém prostředí od začátku vyrůstal i talentovaný chlapec farmáře, pak by jeho mentální schopnosti byly daleko jiné.“[?]
Vysvětloval že:
Nacionálně socialistická vláda pověřila německé školy, aby vzdělávaly mladou generaci v tomto duchu. Der Schulungsbrief to definoval takto:
Ve svém projevu v Reichstagu 30. ledna 1939 Hitler prohlásil že nejlepší ochranou před možnou revolucí je schopnost státu obsadit všechna důležitá místa a objevit skutečně schopné jedince z mas milionů lidí. Skuteční revolucionáři světového formátu byli vždy skutečnými vůdčími osobnostmi, které „arogantní, kalcifikovaná, uzavřená společenská třída“ zanedbávala nebo nepřijímala. Na jiném místě ve svém projevu Hitler prohlásil, že v Německu existují statisíce inteligentních potomků dělníků a farmářů, kteří by jednoho dne měli obsadit vedoucí pozice ve státě – spolu s „našimi dalšími vzdělanými vrstvami“, ale nikoli příslušníky cizinců, míněno Židů.[?]
Hlavní heslo Nacionálního socializmu „blaho většiny stojí před blahem jednotlivce“ neznamenalo tedy potlačovat svobodnou vůli jednotlivce. Tím, že se režim snažil prosazovat do vedení nejcharakternější a nejschopnější elementy v celé společnosti bez ohledu na postavení, stavěl na individuální síle lidské osobnosti a kultivoval tím inteligenci národa, která je nepostradatelná pro každé úspěšné vedení státu. Der Schulungsbrief popisoval: „Pouze výkon ospravedlňuje postup“[?] Stát sám o sobě podle Hitlera přdstavoval nástroj k „zachování a podporování fyzicky a duchovně stejnorodých živých bytostí“.[?] Stát tedy podle něj musí sloužit jako prostředek k udržení zdravého národa. K tomu je ovšem zapotřebí kultivovat skutečnou národní elitu.
Hitler hovořil o důležitosti nalezení takovýchto osob během projevu v Berlíně v únoru 1933:Autoritářský stát
Nacionální socialisté popisovali svou vládu jako autoritářský stát. To byl zhruba kompromis mezi liberálním konceptem, kde administrativy existují, aby sloužily veřejnosti, a doktrínou absolutismu, která dává hlavě státu nejvyšší pravomoc přijímat politická rozhodnutí. Tento systém neumožňoval hlas většiny ve vládě, ale jeho úkolem bylo rovnoměrně podporovat blaho různých sociálních a ekonomických skupin, vytvořením spolupracující národní entity, nestranně regulovanou státem. Magazín Die SA vysvětloval, že takový druh vedení je:
[?] Stejně tak bylo chápáno, že svoboda jednotlivce se vždy odvíjí od svobody celého národa. Oproti liberálnímu pojetí tedy svoboda představovala spíše potenciál nežli samotný cíl.(Nebyla vnímána jako inherentní atribut každého jednice ale jako výsledek společenského uspořádání jehož je daný jedinec součástí) Národ musí být dostatečně silný, aby si prosadil silné a charakterní vedení, které bude schopné tyto svobody zajišťovat. Alfred Rosenberg to vysvětluje když tvrdí že:
[?] Později napsal, že „skutečný vůdce se distancuje od politické činnosti, jejíž hlavní částí není kreativní myšlení a pracovitost“, naopak že, „líní, nevýrazní žvanilové, nesmělí provádět důležité změny a vyhýbající se jakékoliv zodpovědnosti“ budou vždy představovat většinu v jakékoliv demokratické formě vlády.[?] Proto tvrdil, že „Demokracie je smrtelným nepřítelem veškerého talentu“[?]
Hitler kritizoval demokratický systém, protože odmítal tezi, že obecné dobro se automaticky vyvinulo z konfliktu mezi různými zájmy. Společné zájmy musel podle jeho názoru hájit stát proti partikulárním zájmům jednotlivých skupin. To však bylo možné pouze pro silný stát organizovaný dle vůdcovského principu, v jehož čele stáli muži, kteří měli přehled o tom, co je správné a nutné pro obecné dobro.
Ve svých projevech odsuzoval třídní a stranickou politiku, která vždy hájila pouze specifické zájmy třídy nebo strany, a byla proto škodlivá pro národní společenství.[?]
Jedním z důvodů, proč Hitler kritizoval tento druh politiky, bylo jeho přesvědčení, že v pluralitní demokracii dominují krátkodobé zájmy nad dlouhodobými a že různé strany a zájmové skupiny nejsou schopny tyto dlouhodobé úkoly budoucnosti uznat nebo je převzít.
Kritizoval že existuje „tak málo lidí, kteří mají oko pro celek“. Všichni podle něj reprezentovali zájmové kliky; všichni interpretovali věci podle svých aktuálních výhod a šancí na zisk.[?]
Pokud jde o parlamentní systém vlády, Die SA jej odsoudil takto:
V tomto anglo-francouzském světě existuje takříkajíc demokracie. Praví se, že je to vláda lidu. Tu však musí mít přece lid nějakou možnost vyjádřit své myšlenky nebo svá přání. A když se podíváme na tento problém zblízka, můžeme konstatovat, že národ sám o sobě prvotně nemá vůbec žádné přesvědčení, nýbrž, že toto přesvědčení se samozřejmě – jako ostatně všude – teprve tvoří. A rozhodující je toto: Kdo uvědomuje národ, kdo vzdělává národ? V těchto zemích vládne ve skutečnosti kapitál, tj. konec konců skupina několika set lidí, kteří vlastní nezměrná jmění a kteří jsou následkem zvláštní konstrukce státního života více méně nezávislí a svobodní. [...] A tento kapitál si nyní tvoří svůj tisk. Ti lidé mluví o svobodě tisku. Ve skutečnosti však má každý z těchto novin svého pána a tímto pánem je vždy ten, kdo dává peníze – majitel. A tento pán, nikoliv redaktor, diriguje obsah techto novin. [...] Tento tisk, který je absolutně poddajnou, bezcharakterní stvůrou svého majitele, modeluje nyní veřejné mínění a veřejné mínění, zmobilizované tímto tiskem, je pak opět rozděleno ve strany. Tyto strany se navzájem tak málo liší od sebe, jak málo se dříve lišily od sebe u nás. [...] K tomu ještě přistupuje, že „vyvolený národ“ světa skutečně tvoří pospolitost, která hýbe všemi těmito organizacemi a je diriguje. Proto je také jejich [stranická] opozice vlastně vždy tatáž, neboť ve všech základních věcech, v nichž by se opozice přece musela projevovat, jsou strany vždy zajedno. Mají jedno a totéž přesvědčení. A podle toho tvoří se svým tiskem veřejné mínění.
[?]
Jako Führer nebo vůdce národa si Hitler vyhrazoval právo podniknout jakoukoli akci, kterou považoval za vhodnou. Během válečného projevu řekl vojenskému personálu: „Když uznám koncept za správný, mám nejen povinnost sdělit to svým spoluobčanům, ale navíc povinnost odstranit protichůdné výklady“[?]
To se projevovalo tím, že Hitler během svých nesčetných vystoupení a promluvách k národu, nevysvětloval pouze důvody vedoucí k nějakému rozhodnutí, které učinil ale také vysvětlil proč by podle něj byl opačný či konkurenční návrh nesprávný.
Za nacionálního socialismu měla hlava státu nejvyšší moc. To bylo chápáno tak, že nesmí existovat žádná sebe-zvýhodňovací moc, která by řídila veřejné záležitosti, a že „spolu s nejvyšší, neomezenou autoritou nese vůdce konečnou a nejtěžší odpovědnost“[?] , jak vysvětluje Dr. Rehm v Die SA: 
Balada složená na úsvitu liberálního věku, vyprávějící o čarodějově učni, který uvolňoval mimořádné síly, kterým nerozuměl a nebyl je schopen ovládat, prokázala své alegorické proroctví.
Nacionální socialisté věřili, že oslavování svobody jednotlivce v liberálně-demokratickém smyslu „rozbourá zdravý sociální řád a povede k destrukci“[?] Přesto podporovali svobodnou ekonomickou soutěž, příležitost pro osobní rozvoj a svobodné podnikání. Jejich autoritativní vláda měla podporovat tyto praktiky a současně zajišťovat, aby kolektivní zájmy obyvatelstva zůstaly rozhodující. Jak jednotlivec postupoval v nacionálně socialistickém Německu vzhůru, rostl i národ. Jak rostl národ, zlepšovaly se i životní podmínky pro jednotlivce.
Hitler využil a stimuloval síly lidské kreativity, oživené osvícenstvím; dával jim formu, účel a směr; něco, čím průkopníci liberalismu a demokracie vždy opovrhovali.
Oživení vzdělanosti se zájmem o přeživší literaturu z antického světa přivedlo společnost k úvahám o alternativách ke společensky a politicky stagnujícímu královskému režimu. Renesance byla intelektuální a kulturní vzpourou Evropy proti „absolutní monarchii“ a jeho duchovnímu spojenci, církvi. Velcí myslitelé doby, vzdorovali náboženským pověrám, nesnášenlivosti a povyšovali rozum nade vše.
Vědomí latentních duševních schopností obyčejného člověka oživovalo úctu k jednotlivci. Liberalismus se ukázal jako jeho vysvoboditel z otroctví absolutismu; definoval primární roli státu jako garanta individuální svobody jednotlivce a jeho práva naplno využít potenciál v životě.
V této době němečtí vlastenci jako Freiherr von Stein, Ernst Moritz Arndt a Gottfried Fichte prosazovali občanskou reformu a částečně přejímali liberální hodnoty. Populistické revoluční hnutí vedlo k prusko-německému povstání proti Napoleonovi a vyhnalo Francouze.
Na rozdíl od Francie v roce 1789 se Němci, kteří nebyli konsolidováni pod centrální vládou, nevzbouřili proti královskému domu. Němečtí vlastenci prosazovali jednotu mezi svými krajany. Cílem bylo reformovat; ne svrhnout stávající řád.
Po omezené revoluci v roce 1848 se tak Německo vyvinulo v konstituční monarchii.
Nacionální socialisté si byli vědomi přínosů liberální praxe a také ji přijali jako základ pro rozvoj moderního národa který posouvá své limity skrze kultivaci jedince. Stejně tak ale trdili že liberalismus pokud zůstane bez dohledu, povede k degradaci všech proklamovaných hodnot. Hlavní ideolog Alfred Rosenberg, pověřený Hitlerem k ideovému vedení strany vysvětluje že liberalismus a jeho revoluční impuls:
se brzy zhroutil a 19. století znamenalo postupnou degeneraci nadšených myšlenek 18. století: bratrství se stalo pravidlem peněz. Lidstvo se stalo nejbrutálnějším ekonomickým imperialismem, jaký kdy svět viděl. Vzájemný respekt se stal systematickým, fyzickým otravováním celých národů opiovými válkami [...] a pak nad všemi ostatními myšlenkami zvítězila pouze jedna jediná síla: zisk!Rozpor mezi destruktivní povahou liberalismu a jeho přínosem společnosti - práva lidí na realizaci jejich plného potenciálu - byl vyřešen kompromisem který stanovil meze liberálnímu pojetí, tak aby osobní zájem nešel na úkor celé společnosti.
Hitler tedy prosazoval organickou státní formu, ve které stejně jako živý organismus i vláda organizuje společnost tak, aby každá složka vykonávala individuální funkci pro společné blaho. Žádná jednotlivá vrstva společnosti se nesmí povyšovat na úkor ostatních. Organismus prosperuje jako celek a s tím také každý jednotlivý člověk nebo třída. Tím je dosaženo společnosti která je harmonicky, zdravě a silně, sjednocená proti vnějším vlivům nebo narušení. Jak je definováno v periodiku Germanisches Leitheft v článku z roku 1942: „Každý jednotlivý element v Říši si zachovává svůj nezávislý charakter, přesto se podřizuje své roli v komunitě.“
Článek z měsíčního časopisu Der Schulungsbrief z května 1937, pojednával o naivní víře liberalismu v „přirozené dobro svobodné osobnosti“. Autor, Eberhard Kaütter, vysvětloval logiku podnikatelského života v demokraciích:
Liberalismus předpokládá, že se musí ekonomické uspořádání ponechat jednoduše na jednotlivci aktivnímu v obchodu, aby mohl nerušeně sledovat své zájmy [...] Liberálně sociální princip vychází z očekávání, že ekonomická svoboda jednotlivce v souladu se svobodnou soutěží povede k nezávisle utvářeným a spravedlivým ekonomickým podmínkám a sociálnímu řádu.Německý institut pro výzkum práce ve své ročence 1940/41 dospěl k závěru, že liberální hospodářské politiky přinášejí „zničení jakékoli spořádané společnosti“, protože obchodníci „jsou osvobozeni od všech politických a sociálních odpovědností“.
Už neexistuje posvátné morální pouto jednotlivce ke komunitě a žádné pouto člověka k člověku prostřednictvím cti nebo osobní důvěry. Neexistuje mezi nimi žádné vzájemné spojení, nebo vztah přesahující čistě materiální, sebe obohacující zájmy; to znamená získávání peněz.
Hitler to v roce 1936 zdůrazňoval když vysvětloval, že „režim musí být nezávislý na jakýchkoliv mocenských zájmech. Musí se soustředit na zájmy národa, před zájmy jednotlivce.“
Tak vznikl nacionálněsocialistický myšlenkový svět, který znamenal překonání individualismu, ne snad v tom smyslu, že oklešťuje individuální schopnosti anebo ochromuje iniciativu jednotlivce, nýbrž jen v tom smyslu, že nad individuální svobodou a nad každou iniciativou jednotlivce stojí společný zájem, že tento společný zájem je činitelem regulujícím, určujícím a brzdícím, v případě nutnosti však také rozkazujícímAby mohli být lidé zapojeni do funkčního spolupracujícího společenství, musí se jeho členové vzdát určitých osobních ambicí pro blaho druhých. Vzájemné ústupky znamenají ochotu spolupracovat. Společných cílů, jako je obrana, obchod, prosperita a zajištění výživy, lidé dosahují kompromisem pro dobro všech. Hitler věřil, že národ, který toto ignoruje, nepřežije. V projevu z dubna 1937 prohlásil:
Tento stát, stejně jako ostatní státy, vznikl na překonání zájmů čistě osobní vůle a individuálního sobectví. Demokracie bezohledně směřuje k tomu, aby do středu všeho stavěla jednotlivce. Z dlouhodobého hlediska je nemožné uniknout krizi, kterou takový konflikt vyvolá.Tuto koncepci Hitler popisoval jako „pravý socialismus“ a vysvětloval že nesloží jen abstraktnímu celku na úkor jednotlivce ale naopak že při rozpadu celku trpí právě jednotlivec:
...socialismus znamená v nejzazším a nejhlubším smyslu prosazování zájmů celku proti zájmům jednotlivce, jinými slovy nepovažuji za nutné, aby zájmy jednotlivce byly prosazovány do popředí, ale právě naopak, aby v popředí stály zájmy celku. Když budou v popředí zájmy celé společnosti, pak budou zaručeny i zájmy jednotlivce, protože s vládou egoismu to není jednotlivec kdo se zhroutí jako první, avšak zhroucení celku představuje i zničení jednotlivce.Novinář Giselher Wirsing uváděl Spojené státy - vzor kapitalistického svobodného podnikání - jako příklad toho, jak liberální ekonomická politika postupně vytváří sociální nerovnováhu s hrubými rozpory mezi nouzí a hojností: „Ani v samotné Americe už amerikanismus nešíří prosperitu a nezlepšuje životní úroveň širokých mas, ale udržuje pouze životní styl privilegované vyšší třídy.“
Náš národ nemůže dále existovat jako národ, pokud není každá jeho část zdravá. Neumím si představit budoucnost našich lidí, když na jedné straně vidím chodit dobře živené občany, zatímco na druhé bloumá vyhublé dělnictvo.Jeho výklad organicky regulovaného státu vůči důrazu liberální demokracie na individuální svobodu, přirozeně vyžadují různé vnímání role vlády. Vydání Der Schulungsbrief z června 1937 nabídlo tuto analýzu:
Protože liberalismus věří v posvátnost a neomezenou rozumovou sílu jednotlivce, popírá právo státu vládnout a jeho povinnost spravovat společnost. Pro liberalismus, není stát ničím jiným než zosobněním každého nespravedlivého použití síly. Snaží se proto autoritu státu všemožně redukovat.Die SA shrnul, že „podle liberálního vnímání nemá stát jiný úkol než jako nočního hlídače, totiž chránit život a majetek jednotlivce.“
Hitler argumentoval že nedostatek státní moci musí vést k vakuu. Pokud svou autoritu neuplatnuje stát, bude tak skrytě činit kapitál který není vázán jiným motivem než zhromaždováním majetku. (...)
Když v prosinci 1940 oslovil berlínské zbrojaře, prohlásil, že hlas veřejnosti v demokratických systémech je iluzí, že v demokratických zemích:
není lid vůbec středem zájmu. Co rozhoduje, to je výlučně jen existence těchto tvůrců demokracie, to jest existence těchto několika set gigantických kapitalistů, kteří jsou majiteli všech továren a jejich akcií a kteří tím konec konců vedou tyto národy.Alfred Rosenberg, ve svém projevu vysvětluje že liberální státy pozbývají možnosti zastupovat národní zájmy a slouží pouze jako vykonovatelé potřeb vysokého kapitálu který vždy vlivem nahromaděných prostředků získá potřebnou moc nad státem a jeho institucemi:
Liberální stát je neschopen zaručit svobodu, protože se už sám vlivem hospodářských zájemců změnil v soukromníka, nechal si tedy uloupiti moc k takovému rozhodování. Vývoj od neomezené hospodářské individuality k hospodářské tyranii, od povrchní proklamace svobody k nestvůrným kolektivistickým trustům a rdousícím koncernům musí však jednou – a to je pomsta organického života – vésti ve vývoji k dalšímu hromadění, k obrovské bídě milionů a nakonec ke zhroucení.
V polovině 19. století propukl ve světě průmyslový věk. Zkušenosti a vynálezy jako výsledek 400 let bádání se v závratném spěchu tísnily k sobě, jeden objev střídal druhý aby dokázal najít své komerční využití v nejkratším možném čase. Této příležitosti se chopila celá řada podnikavých, ale také bezohledných lidí. Industrializace a volání po zisku ovládly život a vytvořily průmyslový stát odcizený od přírody a své historie. To vše podle Alfreda Rosenberga ničilo původní charakter a identitu evropských národů.
Zlomení starých vazeb a vyhlášení absolutní ekonomické svobody jedince, umožnilo onu kapitalistickou epochu, která nyní končí strašlivou katastrofou pro národy, kde se užívání zlata stalo základem veškerého společenského, ekonomického a politického života; ono uznání zisku jako měřítka společenské platnosti, které charakterizovalo evropský život v 19. a na počátku 20. století.„Kolektivistický, bezduchý a bez osobnosti“ byl étos nové doby; jejím produktem byl člověk bez charakteru a ideálů; národy bez identity. Nacionální socialisté věřili že národ který pozbyde svou identitu zahyne a zůstane jen „beztvará masa“ neschopná jakékoliv akce. Proto prosazoval státní formu která chtěla narozdíl od kolektivistických režimů liberalismu a bolševismu kde je „beztvará masa“ průměrného člověka záměrně vyzdvihována, kultivovat národ podporou těch nejtalentovanějších jedinců silného charakteru.
Hitler navazoval na osobnosti jako byl Nietzsche kteří poukazovali na to, že geniálním jedincům není umožněno realizovat potencial jelikož bývají utopeni v moři průměrnosti. Hitler argumentoval tím že veškeré velké objevy a pokroky lidstva byly neseny v myslích geniálních jedinců a ne v myslích průměrného davu. Že géniové docházeli ke svým objevům spíše navzdory mínění většiny.
když je schopným jedincům národa – kteří jsou vždy v menšině – přisouzena hodnota rovnocenná všem ostatním, musí to vést k podrobení génia většině, k podrobení schopnosti a hodnoty jednotlivce vůči většině, proces, který se mylně nazývá vládou lidu. To není vláda lidu, ale ve skutečnosti vláda hlouposti, průměrnosti, polovičatosti, zbabělosti, slabosti a nedostatečnosti. Vláda lidu je spíše tehdy, když se lid nechá vést ve všech oblastech života svými nejschopnějšími jedinci, kteří se pro tento úkol narodili, než aby všechny oblasti života řídila většina, které jsou ze své podstaty tyto oblasti cizí.Nacionální Socialisté stavěli na předpokladu, že se talentovaní, morálně založení a čestní jedinci, ochotni sloužit svému národu, nacházejí v každé společnosti a každé sociální třídě. Z této premisy Hitler přirozeně odvozoval požadavek na rovné příležitosti pro všechny k záměrnému zvýšení sociální mobility. Jen tak mohl být podle něj uvolněn celý potenciál národa.
Idealisus, láska k vlasti, zodpovědnost a pevný charakter byly prosazované ideály vyžadované při společenském postupu. Tento nový charakter budoucí elity národa stavěli do kontrastu s blbym clovek jez hleda jen zlato. Hitler vysvětloval že:
Největší vědecké a kulturní úspěchy v dějinách lidstva nebyly nikdy světu dány z touhy po penězích. Naopak, jejich narození často znamenalo zřeknutí se pozemských radostí. Může se stát, že dnes se zlato stalo jediným vládcem života, ale jednoho dne se člověk znovu skloní před vyššími bohy. Dnes může za svou existenci mnohé vděčit pouze touze po penězích a majetku, ale není toho mnoho, jehož absence by lidstvo ochudila.
Stát, jak tvrdí ve své knize Mein Kampf, že cílem státu není – „uchovat si svůj rozhodující vliv pro existující společenskou třídu, ale úkol vybrat ze součtu národa nejschopnější jedince a přivést je k postavení a autoritě.“ To podle něj musel Národní stát považovat „za svou nejvyšší povinnost, otevřít dveře státních institucí vyššího vzdělávání jakémukoli talentu, bez ohledu na to, z jakých kruhů pocházel“.
Vysvětloval že:
Starověká Čína zde šla příkladem, dokud ještě žilo Konfuciovo učení: i nejchudší vesnický chlapec se mohl stát mandarínem.
Nacionálně socialistická vláda pověřila německé školy, aby vzdělávaly mladou generaci v tomto duchu. Der Schulungsbrief to definoval takto:
Vzdělávání dostává dvojí úkol: formovat silné osobnosti a zavázat je k národnímu myšlení. Primárním cílem ideologické výuky je vytvoření pevného, komunitně orientovaného úhlu pohledu. Budování asertivních osobností vyžaduje stabilní konkurenční výkon, výběr nejlepších a stanovení standardů úspěchu podle otázek charakteru, vůle a schopností.
Ve svém projevu v Reichstagu 30. ledna 1939 Hitler prohlásil že nejlepší ochranou před možnou revolucí je schopnost státu obsadit všechna důležitá místa a objevit skutečně schopné jedince z mas milionů lidí. Skuteční revolucionáři světového formátu byli vždy skutečnými vůdčími osobnostmi, které „arogantní, kalcifikovaná, uzavřená společenská třída“ zanedbávala nebo nepřijímala. Na jiném místě ve svém projevu Hitler prohlásil, že v Německu existují statisíce inteligentních potomků dělníků a farmářů, kteří by jednoho dne měli obsadit vedoucí pozice ve státě – spolu s „našimi dalšími vzdělanými vrstvami“, ale nikoli příslušníky cizinců, míněno Židů.
Hlavní heslo Nacionálního socializmu „blaho většiny stojí před blahem jednotlivce“ neznamenalo tedy potlačovat svobodnou vůli jednotlivce. Tím, že se režim snažil prosazovat do vedení nejcharakternější a nejschopnější elementy v celé společnosti bez ohledu na postavení, stavěl na individuální síle lidské osobnosti a kultivoval tím inteligenci národa, která je nepostradatelná pro každé úspěšné vedení státu. Der Schulungsbrief popisoval: „Pouze výkon ospravedlňuje postup“
Hitler hovořil o důležitosti nalezení takovýchto osob během projevu v Berlíně v únoru 1933:
Chceme obnovit hodnotu osobnosti jako věčnou prioritu; tj. tvůrčího génia jednotlivce. Tímto způsobem chceme přetrhat pouta s jakýmkoli zdáním apatické demokracie. Chceme jej nahradit nadčasovým vědomím, že vše velké může pramenit pouze ze síly individuální osobnosti a že vše, co má vydržet, musí být opět svěřeno schopnostem individuální osobnosti.
Nacionální socialisté popisovali svou vládu jako autoritářský stát. To byl zhruba kompromis mezi liberálním konceptem, kde administrativy existují, aby sloužily veřejnosti, a doktrínou absolutismu, která dává hlavě státu nejvyšší pravomoc přijímat politická rozhodnutí. Tento systém neumožňoval hlas většiny ve vládě, ale jeho úkolem bylo rovnoměrně podporovat blaho různých sociálních a ekonomických skupin, vytvořením spolupracující národní entity, nestranně regulovanou státem. Magazín Die SA vysvětloval, že takový druh vedení je:
v rukou samotného vůdce. Formuje a řídí svůj kabinet, který činí politická rozhodnutí. Ale také nese výhradní odpovědnost vůči národu za své činy. Rozmanité zájmy jednotlivých vrstev společnosti uvádí do harmonie a vyvažuje v souladu s obecnými zájmy lidí. Toho je dosaženo snahou zástupců, kteří pracují v rámci příslušných profesí své skupiny, ale nemají žádnou politickou autoritu. Tímto způsobem jsou eliminovány střety zájmů a třídní boje, stejně jako jednostranná kontrola jakoukoli obchodní nebo politickou mocí, která by chtěla prosazovat pouze své zájmy.
národně státní myšlenka nacionálněsocialistického ražení vyhlásila poprvé uvědoměle sociální svobodu celého národa, bez ohledu na spojitosti se zvláštními hospodářskými nebo proletářskými zájmy, aby pak v rámci této obnovené přirozenosti zajistila svobodu jednotlivce před jakýmkoliv vykořisťováním. Taková zásada, prováděná v životě národů několik desetiletí, přinese méně libovůle, více osobní bezpečnosti a v souhrnu více svobody pro život jednotlivce než jen zdánlivý a tak krátkodobý individualismus liberální doby.Nacionální socialismus přijal liberální praxi vytváření příležitostí k postupu pro talentované osoby ve společnosti. Zpochybňoval však právo a schopnost populace vybírat si vůdce. Demokracie umožňuje voličům volit si své zástupce, kde parlamentní systém slouží jako ochrana před tyranií a tím tedy upřednostňuje umírněné a konformní jedince. Na osoby, které jsou zvyklé na nezávislou iniciativu a kreativní řešení problémů, pohlíží s nedůvěrou. Hitler tvrdil, že tato praxe „maří svobodu jednání, tvůrčí možnosti a spoutává jakýkoli talent, potřebný pro vedení.“
Hitler kritizoval demokratický systém, protože odmítal tezi, že obecné dobro se automaticky vyvinulo z konfliktu mezi různými zájmy. Společné zájmy musel podle jeho názoru hájit stát proti partikulárním zájmům jednotlivých skupin. To však bylo možné pouze pro silný stát organizovaný dle vůdcovského principu, v jehož čele stáli muži, kteří měli přehled o tom, co je správné a nutné pro obecné dobro.
Ve svých projevech odsuzoval třídní a stranickou politiku, která vždy hájila pouze specifické zájmy třídy nebo strany, a byla proto škodlivá pro národní společenství.
Jedním z důvodů, proč Hitler kritizoval tento druh politiky, bylo jeho přesvědčení, že v pluralitní demokracii dominují krátkodobé zájmy nad dlouhodobými a že různé strany a zájmové skupiny nejsou schopny tyto dlouhodobé úkoly budoucnosti uznat nebo je převzít.
Kritizoval že existuje „tak málo lidí, kteří mají oko pro celek“. Všichni podle něj reprezentovali zájmové kliky; všichni interpretovali věci podle svých aktuálních výhod a šancí na zisk.
Pokud jde o parlamentní systém vlády, Die SA jej odsoudil takto:
Požadavek lidu na účast ve vládě byl ospravedlnitelný a srozumitelný v nové době, kdy politika již nebyla čistě záležitostí vládnoucích dynastií. Brzy se však ukázal škodlivý vliv a slabost parlamentní formy vlády [...] Účast lidí existuje pouze na papíře. Ve skutečnosti jsou kariérní politici pravidelně voleni do parlamentu prostřednictvím různých stran, které založili. Z této činnosti si udělali nové zaměstnání. Nesoustředí se na blaho lidí a státu, ale na své osobní zájmy nebo na určité finanční kruhy, stojící za nimi.Adolf Hitler později popisoval, jak vnímal život slušných a čestných lidí, žijících v rámci zkorumpovaného demokratického systému, postrádajícího jakýchkoliv vyšších hodnot:
Bylo to peklo pro všechny slušné lidi, pro všechny slušné, tvořivé lidi a především pro všechny lidi čestné a upřímné. A pánem v tomto státě byla tehdy ona mezinárodní finanční klika, finanční plutokracie, která ještě dnes vládne většině národů a která i nyní opět bojuje o to, aby si svůj režim udržela.Hitler tvrdil že na rozdíl od nacionálně socialistického režimu, kde jsou vůdčí osobnosti vybírány na základě talentu a pevného charakteru; demokratické vlády, ve kterých existuje téměř bezbřehá ekonomická svoboda, nahrávají těm nejsobečtějším elementům bez jakýchkoliv morálních zásad; ti po určité době vždy v rámci své touhy zvětšovat a ochraňovat svůj majetek a vliv, vytvoří třídu lidí, která se stane nezávislou na státní autoritě (která by měla být podle liberálního pojetí téměř neznatelná) a skrze iluzi demokratického vedení poté fakticky řídí celý stát. Ve svém projevu k berlínským zbrojařům v prosinci 1940, Hitler prohlašoval:
Jako Führer nebo vůdce národa si Hitler vyhrazoval právo podniknout jakoukoli akci, kterou považoval za vhodnou. Během válečného projevu řekl vojenskému personálu: „Když uznám koncept za správný, mám nejen povinnost sdělit to svým spoluobčanům, ale navíc povinnost odstranit protichůdné výklady“
To se projevovalo tím, že Hitler během svých nesčetných vystoupení a promluvách k národu, nevysvětloval pouze důvody vedoucí k nějakému rozhodnutí, které učinil ale také vysvětlil proč by podle něj byl opačný či konkurenční návrh nesprávný.
Za nacionálního socialismu měla hlava státu nejvyšší moc. To bylo chápáno tak, že nesmí existovat žádná sebe-zvýhodňovací moc, která by řídila veřejné záležitosti, a že „spolu s nejvyšší, neomezenou autoritou nese vůdce konečnou a nejtěžší odpovědnost“
Tento systém se liší od diktatury v tom, že jmenovaný vůdce přijímá odpovědnost před lidmi a je podporován důvěrou národa [...] Jeho činy zajišťují, že vedení státu je v souladu s celkovými zájmy národa a jeho názorů. Podstatou tohoto systému je překonání stranických rozdílů, vytvoření skutečného národního společenství a nepřekonatelná velikost vedení jako předpokladů. Vůdce autoritářského státu zosobňuje zásadu Friedricha Velikého: Jsem prvním služebníkem státu.Dr. Joseph Goebbels, zodpovědný za propagandu v Hitlerově kabinetu, postavil do kontrastu demokracii s autoritářským státem v projevu k zahraničním novinářům v Ženevě v září 1933:
Lidé a vláda v Německu jsou jedno. Vůle lidu je vůle vlády a naopak. Moderní forma státu v Německu je vytříbeným typem demokracie, který se řídí autoritářskými principy, prostřednictvím moci lidového mandátu. Neexistuje žádná možnost, že by prostřednictvím parlamentních výkyvů mohla být vůle lidí nějakým způsobem smetena stranou nebo by mohla být uvedena do života neproduktivním způsobem [...] Princip demokracie je zcela nepochopen, pokud z ní člověk usoudí, že si lidé chtějí vládnout sami. Nemohou to dělat a ani nechtějí. Jejich jediným přáním je, aby režim vládl dobře.
Balada složená na úsvitu liberálního věku, vyprávějící o čarodějově učni, který uvolňoval mimořádné síly, kterým nerozuměl a nebyl je schopen ovládat, prokázala své alegorické proroctví.
Nacionální socialisté věřili, že oslavování svobody jednotlivce v liberálně-demokratickém smyslu „rozbourá zdravý sociální řád a povede k destrukci“
Hitler využil a stimuloval síly lidské kreativity, oživené osvícenstvím; dával jim formu, účel a směr; něco, čím průkopníci liberalismu a demokracie vždy opovrhovali.