Genezí ozbrojených konfliktů mezi národy bývá často obchodní rivalita. Ti, kteří těží z těchto koloniálních dobrodružství, je veřejně popisují jako obranné války nebo vedené z altruistických důvodů. Bývalý americký prezident William Taft přiznal, že moderní diplomacie je „v zásadě komerční“, ale maskovaná „idealistickými pocity humanismu a morálních závazků“.[?]
Hitler v zemi s vyčerpanými zlatými rezervami musel vytvořit novátorský peněžní systém, který by národní ekonomiku postavil na nohy. Kapitál tedy představoval lidskou produktivitu; ze samotné práce se staly peníze. Měna již nebyla komoditou, se kterou by se mělo spekulovat, půjčovat ji s vysokým úrokem nebo pomocí ní manipulovat s ekonomickým životem, ale pouze prostředek k usnadnění transakcí.
Hitler tím zasadil do praktického a politického rámce myšlenky, které se v německé společnosti vyvíjely už dlouhou dobu. Vytvořil si tím však velice mocné nepřátele, kteří po druhé světové válce začali psát svou historii.
Korporativismus
Levicový narativ spočívá v tom, že fašismus a nacismus byly „poslední stádia kapitalismu“.[?] Ortodoxní marxistická kritika ve skutečnosti nejde nad rámec toho. V posledních desetiletích došlo sice na akademické půdě k vážnému pokusu o vysvětlení těchto ideologií, avšak to se nevztahuje na širší veřejné chápání, které je výsledkem spíše poválečné propagandy než skutečného objektivního pokusu o hlubší pochopení tohoto směru. Objasnění nepřispívá ani obecné zmatení pojmu „korporativismus“ který se mylně vykládá jako „vláda korporací“ a nebo jako spolupráce státu a podniků ve prospěch vysokého kapitálu. Opak je však pravdou. Ve své době se jednalo o formu reprezentace zájmů, založenou na spolupráci jednotlivých společenských vrstev či skupin pro dosažení národního blaha.[?] [?] Žádná společenská vrstva nebyla zvýhodňována, každá měla své místo a úkol; proto bylo jedním z úkolů státu, zajistit aby nebyly pracovní třídy vykořisťovány vysokým kapitálem.[?] [?] Vláda korporací jakožto vláda podniků by nevyhnutelně musela znamenat vládu mezinárodního kapitálu, což je opak toho o co Fašismus i Nacionální Socialismus usilovali.[?] [?] [?] [?] [?] [?] [?] [?]
Mezi německými nacionálními socialisty byla od začátku prominentní opozice vůči mezinárodnímu kapitálu. Nacionální socialisté, ještě před přijetím tohoto jména, v malé skupině německé dělnické strany, viděli kapitál jako skutečně proti-nacionální. Nejstarší stranický program z roku 1919 uváděl, že strana bojuje „proti lichvě [...] proti všem, kteří dosahují vysokých zisků bez jakékoli duševní nebo fyzické práce [...] proti parazitům, kteří nás ovládají a vládnou svými penězi“. Je pozoruhodné, že ani tehdy strana neobhajovala socializaci průmyslu, ale sdílení zisku a jednotu mezi všemi třídami jinými, než těmi „parazitickými“.[?] Jak zdůraznil konzervativní mluvčí Oswald Spengler, marxismus si nepřeje překonat kapitál ale vyvlastnit ho. Duch levice je tak pořád kapitalistický, protože stále zůstává zaměřen na peníze.[?] Myšlenka podřízenosti peněz vůči státní politice byla v Německu chápána i mezi podnikatelskou elitou a velkou částí nižší třídy; zcela odlišné od konceptu ekonomiky chápané v demokratických zemích, kde ekonomika dominuje státní politice.
Německo za vlády nacionálního socializmu tedy přistoupilo k reorganizaci práce a ekonomiky pomocí korporativistické rekonstrukce podniků. Reforma měla za svůj virtuální model středověké organické a cechovní struktury, které různí představitelé nacionálního socialismu přehodnotili a přijali jako předchůdce a základ zlaté střední cesty oproti dvěma extrémům reprezentovaných na jedné straně degenerovaným liberálním kapitalismem a na straně druhé destruktivním marxismem. Duchem reformy bylo posunout se za třídu a třídní boj v každém podniku do té míry, aby byla rozvíjena solidarita mezi všemi zůčasněnými, (vedení, zaměstnanci), které spojovaly vztahy vzájemné věrnosti a společný cíl národní prosperity.
K zažehnání případných neshod a toho, co by mohlo ovlivnit zájmy i na celostátní úrovni, byli stranou jmenováni „pracovní pověřenci“. Zvažovala se dokonce i možnost odvolání k Soudu pro sociální čest. Podle ustanovení zákona ze dne 20. ledna 1934 „podnikatel jako vedoucí podniku a zaměstnanci a dělníci jako jeho družina mají pracovat na dosažení cílů podniku pro společný prospěch národa a státu.“[?] Jak uvedl britský fašistický politik Oswald Mosley: [?] Nacionální Socialismus tedy představoval syntézu obou, prosperity mělo být dosaženo spoluprací napříč všemi sociálními třídami, ne třídním bojem jehož následky oslabují celý národ. V podstatě šlo o využití všech dostupných prostředků k dosažení národní prosperity včetně prostředků plynoucích z vysokého kapitálu. [?]
Soukromé hospodářství se proto ve Třetí říši rozvíjelo s velkou svobodou. Velké průmyslové komplexy byly zachovány, proto posílily a oživily onen smysl pro solidaritu různých elementů, které je z velké části již dříve charakterizovaly. Vláda nepřistoupila k převzetí podniků jménem státu, národa nebo společnosti. Jak uvedl německý ministr hospodářství Walter Funk:
[?] Postavení dělníka a rolníka se proto zlepšilo do takové nevídané míry že se dá o sociálních reformách a zákonech na ochranu dělnictva a rolnictva Třetí říše bez nadsázky hovořit jako o sociální renesanci.
Sven Hedin, švédský cestopisec a objevitel, popisuje svoje dojmy ohledně sociální politiky Německa během své návštěvy v roce 1937:
[?] Ve skutečnosti se jednalo o národní frontu, kde každý stál na svém místě a měl plodnou avšak odpovědnou svobodu ve své osobní iniciativě. Tato ideová východiska se brzy stala předmětem proti-Hitlerovské propagandy která byla již ve 20. letech produkována hlavně přívrženci marxismu v rámci politických bojů o moc.
Marxistická interpretace Třetí říše, jako nástroje monopolního kapitálu, byla přijata a upravena jejich protipólem, libertariány, zvláště za pomoci knihy Stanfordského výzkumného specialisty Dr. Antony Suttona. Sutton navázal na svou knihu Wall Street a bolševická revoluce[?] kde podrobně popsal jednání mezi americkými a jinými obchodními zájmy a bolševickým režimem. Tuto knihu následoval titul Wall Street a Vzestup Hitlera.[?]
[?] [?] Jak se však ukázalo, nikdo takový jako Sydney Warburg nikdy neexistoval a kniha Fritze Tissena byla ve skutečnosti napsána maďarem židovského původu Emery Revesem, který byl vyslán z Velké Británie do USA, aby se tam podílel na budování proti-německé válečné propagandy a za své zásluhy byl v roce 1940 naturalizován jako britský občan.[?]
Ve skutečnosti tak Sutton čerpá jak z informací šířených v rámci válečného propagandistického úsilí německými nepřáteli, tak ze starých očerňovacích kampaní, které byly proti Hitlerovi a NSDAP vedeny jejich politickými rivaly (převážně německými komunisty) již ve dvacátých letech.
Sutton také opakuje mýtus o Fordově podpoře NSDAP, který byl v oběhu od 20. let minulého století. Už v roce 1922 „The New York Times“ uvedl, že Ford financuje NSDAP, a „Berliner Tageblatt“ vyzval amerického velvyslance, aby vyšetřil Fordovo údajné zasahování do německých záležitostí.[?] Ukázalo se, že celý tento článek nebyl ničím jiným, než nejasnou formou spekulací a šíření pověstí, vytváření něčeho z ničeho, ale stále užitečný pro ty, kterým politicky vyhovoval mýtus o Hitlerově napojení na vysoké finance.[?]
Je ovšem mnohem důležitější podívat se na to, co Třetí říše na poli domácí i mezinárodní finanční politiky skutečně dělala než na to, co o ní tvrdí její ideologicko-ekonomičtí nepřátelé.
Hitler během svého působení uvedl do praxe tradici německé ekonomické školy, kterou dělnická strana Antona Drexlera a Karla Harrera začlenila již od jejího založení v roce 1919. Není těžké pochopit, proč byl Hitler i NSDAP terčem nekonečných komunistických útoků a nařčení, že pouze prezentují zájmy vysokého kapitálu; Hitler ani jeho strana totiž nikdy neprosazovali znárodňování majetku, kolektivizace a vyčleňování majetné třídy ze společnosti. Právě naopak, jádro programu spočívalo ve sjednocení celého národa do prosperující komunity, kde by mělo jak dělnictvo, buržoazie i aristokracie své místo a to při zachování jejich individuální povahy. Cílem bylo vytvořit spolupracující národní entitu, nestranně regulovanou státem. Hitler napsal v roce 1924 v Mein Kampf, že stát musí zajistit to, že[?] a tvrdila mimo jiné že
[?] Tyto úvahy jeho a ostatní vedly k závěru, že je nutná „postupná reorganizace a konečný zánik úrokového otroctví a celého systému úrokové ekonomiky“ a dodává „V těchto neklidných časech taková myšlenka zaujala mnoho lidí.“[?]
Cíl zlomit úrokové otroctví se tak stal jedním ze základních programových bodů NSDAP:
Hitlerova kritika politické ekonomie pro něj byla především prostředkem, jak relativizovat všechny zdánlivě ustálené a obecně přijímané pravdy, a tím ideologicky vytvořit podmínky pro revoluci ekonomiky, kterou zamýšlel. Hitler pochopil, že bude schopen restrukturalizovat existující ekonomický řád pouze tehdy, pokud se nejprve v zásadě zprostí jakékoli kritiky ze strany politické ekonomie a obecně zpochybní její učení. Jedním z těchto učení – které Hitler odmítl – byla nutnost nadále podkládat měnu zlatem.
Hitlerova kritika politické ekonomie je v podstatě namířena proti dogmatizaci určitých vůdčích principů a proti nevhodnému (podle jeho názoru) přenášení starých metod na nové problémy a otázky. Podle Hitlerova názoru nové problémy rychle se měnící moderní průmyslové společnosti vyžadují především nová a někdy dokonce neortodoxní řešení. Obvinil politickou ekonomii z přenesení určitých řešení, která mohla být v dřívější době správná a vhodná, do kvalitativně nových problémů a situací. V projevu o národně socialistické hospodářské politice ke stavebním dělníkům v Berchtesgadenu Hitler 20. května 1937 řekl:
Nové Německo
Hitler tedy nezůstal jen u slibů a začal převádět program NSDAP do politické praxe. Některé body, zvláště ty ekonomické, nebylo možné okamžitě realizovat v takové podobě, v jaké byly deklarovány v programu. Zodpovědný asi za 80 milionů Němců a jejich životní vyhlídky, musel přistoupit ke konzervativnějšímu a také pozvolnějšímu naplnění slibovaných změn.Základ ekonomické praxe Třetí říše byl však neměnný a opíral se o hlavní myšlenku že nikoli kapitál, nýbrž práce je zdrojem hodnot. Kapitál měl tyto hodnoty pouze reprezentovat. Nacionálně socialističtí ekonomové tvrdili, že „národní hospodářství může existovat bez kapitálu ale žádné hospodářství bez práce.“ a proto je tedy „Tvořivý člověk vždy zdrojem hodnot.“[?] Za přetvoření takové ideologie do proveditelné praxe byl zodpovědný také Hjalmar Schacht. Tento bankéř, zastávající liberální postoje, byl podle některých teorií nasazen k nacionálním socialsitům, aby se pokusil zvrátit jejich příliš radikální stanoviska vůči mezinárodnímu kapitalismu a zároveň měl sloužit jako pojistka aby se Hitlerův režim nevymknul ze řetězů. K tomu, aby takouvou úlohu mohl Schacht plnit, musel být napřed pro NSDAP užitečný. Proto byl nucen pracovat v rámci nacionálně socialsitických ekonomických zásad, což nakonec paradoxně pomohlo docílit slibovaného prolomení vlivu spekulativního kapitálu v Německu.
Německý ekonomický vzestup ve třicátých letech, z nejslabší ekonomiky v Evropě, na ekonomickou velmoc jen během několika let, spolu s vyřešením nezaměstnanosti a to vše během světové hospodářské krize, je mnohými považováno za důkaz správnosti nacionálně socialistické ekonomické teorie.
Narovnání sociálních poměrů a odstranění společenských bariér, které rozdělovaly národ, umožnilo Německu dosáhnout sjednocení a plného využití potenciálu, který - jak Hitler věřil - se opíral o pracovitost a vynalézavost německého lidu.[?] 
[?] Spolu s pracovními a pokladničními poukazy tvořily MEFO směnky hlavní nástroj, jehož cílem bylo osvobodit německý pracovní potenciál z omezujícího vlivu nedostatečných kapitálových prostředků, aniž by bylo nutné zadlužovat se u nadnárodních bankovních institucí.[?]
Velmi zjednodušeně řečeno to umožnilo Německu pracovat, vytvářet hodnoty a neohlížet se na výši nákladů. Jakékoliv zahraniční zadlužování nebylo v souhladu sautarkickou ekonomickou praxí, kterou Německo přijalo jako základní předpoklad národní nezávislosti.[?] V letech 1934 až 1938 bylo postupně vydáváno 3,000,000 MEFO směnek ročně.[?] Jakmile však bylo dosaženo plné zaměstnanosti, chtěl se Schacht vrátit k ortodoxnímu způsobu financování. Schacht, ve skutečnosti proponentem liberální ekonomie, nebyl vůbec nadšen z tohoto kacířského způsobu autarkické monetární politiky praktikované Německem. Podle svých slov ho vytvořil jen jako záchranný nástroj pro obnovu německé ekonomiky, od kterého by mělo být upuštěno hned, jak by to bylo možné. Varoval, že by se nekryté peníze, jako byly MEFO coby nástroj směnného obchodu, neměly stát normou pro celý svět, navzdory jejich úspěchům v Německu.[?] Hitler s tím však nesouhlasil a rozhodl, že MEFO musí pokračovat. Bylo rozhodnuto, že Schacht bude nadále prezidentem Reichsbank až do roku 1939 s ujištěním, že emise MEFO bude pokračovat dál, dokud nebude dosaženo 12,000,000 směnek v oběhu.[?]
Ačkoli byl Schacht nucen používat nástroje ekonomického nacionalismu k podpoře obnovy německé ekonomiky, odmítl autarkii jako nepraktickou a snažil se Německo znovu začlenitdo globálního ekonomického systému.[?]
Dr. Goebbels, ministr propagandy a lidové osvěty si 3. května 1936 poznamenal do svého deníku:
Státní zakázky byly financovány směnkami společnosti MEFO (Metallurgische Forschungsgesellschaft, m.b.H.).[?] To byla fiktivní společnost založená nacistickým vedením, jejíž dluhopisy byly garantovány státem. MEFO tedy mohlo obíhat jako forma státních peněz.[?] MEFO bylo uvolňováno do oběhu na pokrytí nákladů a placení faktur za vyrobené zboží. Vydané množtví bylo úměrné ekvivalentní hodnotě vyrobených produktů. Inflace proto nebyla problémem, jelikož nikdy neexistovala nerovnováha mezi příliš mnoha penězi v poměru k vyrobenému zboží.
Čerpatel mohl kdykoli předložit své MEFO směnky u kterékoli německé banky a tyto banky zase mohly MEFO směnit v Říšské bance kdykoli během posledních tří měsíců od jejich nejbližšího data splatnosti. Tato tří měsíční splatnost byla opakovaně prodlužována, takže jen málokdy docházelo k jejich vykoupení a stažení z oběhu a to přestože je bylo možné směnit za hotovost.[?] Splatnost byla prodlužována až po dobu pěti let.[?] Pro další nalákání investorů vykazovaly MEFO směnky roční úrokovou sazbu kolem 4%, to bylo na úrovni státu vyrovnáváno daňovým přínosem a/nebo rozumnou finanční politikou.
Systém MEFO se nadále používal až do 1. dubna 1938, do dosažení 12 miliard říšských marek v MEFO směnekách.[?] Výše MEFO směnek v oběhu byla chráněným státním tajemstvím.[?]
Způsob kterým Třetí říše „převezla“ celý globální ekonomický svět byl natolik pobuřující a zároveň matoucí pro nepřátele nového Německa, že Schacht musel u soudu celou koncepci vysvětlovat nadvakrát a když byl poté požádán o další vysvětlení, odmítl. Sovětský soudce v Norimberku Iona Nikitchenko který předsedal v mnoha Stalinových monstrprocesech během Velké čistky, jejíž oběti se odhadujou až na 1,2 milionů[?] [?] [?] , se během Norimberského procesu cítil kvůli hanebnému spůsobu financování MEFO morálně natolik pobouřen že jej ve své řeči označil za „podvodný podnik v národním měřítku, který nemá obdoby“.[?]
Reichsbank
[?] Vláda získala plnou právní kontrolu nad Říšskou bankou tím, že se dovolávala „vůdcovského principu“, podle kterého říšský prezident (po 1. srpnu shodné s říšským kancléřem) dostal pravomoc jmenovat prezidenta Říšské banky.[?] Další změny byly provedeny s cílem vytvořit právní základ pro obrovskou expanzi veřejného kreditu, který Říšská banka poskytovala veřejnému sektoru ke znovu-vybudování německé ekonomiky.
Síla Říšské banky ovlivňovat expanzi a kontrakci úvěrů byla zefektivněna tím, že jí bylo uděleno privilegium prosazovat politiku volného trhu, což je změna provedená „s ohledem na potřeby převládajících nových všeobecných podmínek“.[?]
Zákon o Reichsbank byl revidován znovu, v roce 1937. 10. února byla ustanovena úplná suverenita Říše nad Říšskou bankou což učinilo prezidenta a správní radu Říšské banky odpovědnými říšskému kancléři.[?] [?] Protože vláda vykonávala to, co se rovnalo úplné moci nad Říšskou bankou již od začátku, praktický význam těchto změn byl malý. Jsou však příkladem snahy o formální „legálnost“.
Zrušení tzv. automatického spojení mezi německou měnou a měnami zbytku světa odstranilo řadu reálných i abstraktních bariér úvěrové expanze a umožnilo změnu cílů úvěrové politiky. To je implicitně obsaženo v prohlášeních Dr. Schachta, prezidenta Říšské banky, a samotného Hitlera. Před výroční akcionářskou schůzí Říšské banky dne 9. března 1934 Schcht prohlásil že výše vytvořeného kreditu není problémem tak dlouho dokud je zajištěna bonita dlužníka a jeho schopnost „efektivně využít vypůjčené prostředky“.[?] Protože hlavním dlužníkem a věřitelem zároveň, byla Říše samotná, která zajišťovala „efektivní využítí vypůjčených prostředků“, prakticky neexistoval finanční limit na vytváření nového kreditu. Jediným limitem se tak stala schopnost Německa vytvářet reálné produkty.
Hitlerovo prohlášení, které následovalo o tři roky později, když se ekonomika výrazně přiblížila plné zaměstnanosti, vysvětlovalo, že jediným měřítkem německé úvěrové politiky je vztah mezi objemem kreditu a potenciálním objemem zboží a služeb, které mají být vyrobeny. V prosincovém projevu 1937 Hitler prohlásil: „Záchrana našich lidí není finančním problémem, ale pouze problémem, jak využít naši lidskou sílu a naše přírodní zdroje“.[?]
Profesor Arthur Pillans Laurie, skotský chemik a průkopník vědecké analýzy obrazů na adresu německého finančního experimentu uvedl:
[?] Například zákon o úvěrovém fondu z prosince 1934 limitoval výplaty dividend ve výši 6% z rezerv a zdanňoval vzniklý přebytek.[?] [?] Zatímco nerozdělený zisk soukromých společností činil 170 milionů RM v roce 1933, v roce 1938 se zvýšil na 3,420 milionů. Z těchto rezerv bylo přes 62% reinvestováno zpět do národní ekonomiky a velký díl použit na sociálně konstruktivní účely.[?]
Do roku 1936 mohla také vláda ovlivnit, kde bude kapitál reinvestován. Jedním ze způsobů bylo skrze přidělování a regulaci surovin. Německo bylo čistým dovozcem surových materiálů a proto vedení považovalo za důležité přerozdělit nedostatkové dodávky surovin prostřednictvím dozorčích rad.[?] Toto přerozdělování sice ztěžovalo společnostem schopnost získávat potřebné množství surovin k financování svých vlastních projektů, avšak vláda tak mohla uvolnit více surovin na projekty které považovala za důležité pro dosažení národních zájmů.[?] Pro společnosti se tak v mnoha případech stalo ziskovým sledovat národní cíle. V důsledku toho soukromé investice do strategicky důležitého průmyslu vzrostly do roku 1937 více než sedminásobně. [?]
Vedlejším efektem zvýšených soukromých reinvestic bylo také to, že velké investiční banky ztratily značné množství svých příjmů protože podniky a společnosti již nepotřebovaly bankovní úvěry k financování nových projektů.[?] [?] V důsledku toho se společnosti staly více závislými na Říši než na bankovním sektoru, protože Říše kontrolovala dovoz surovin, které výroba vyžadovala. Státní kapitálové kontroly omezovaly činnost bank které se tak v podstatě staly depozitáři pro MEFO směnky jejichž objem také kontrolovala říše.[?]
V přímém kontrastu s Federálním Rezervním Systémem USA jakožto privátně vlastněného kartelu, sloužícího k manipulaci s ekonomickým životem, majícího na svědomí mnoho ekonomických krizí a nekonečný pádu hodnoty dolaru, se Říšská banka stala nástrojem k zajištění plynulého oběhu měny a její stability. Tím bylo docíleno svobody na poli produkce, která se v Německu vystupňovala do nevídaných rozměrů.
Sven Hedin, cestopisec, topograf, geograf a objevitel, popisuje dojmy z návštěvy nového Německa v roce 1937:
To první spatřoval Hitler v živoucí síle německého národa, v jeho pracovitosti, kreativitě a tvůrčích schopnostech. [?] Druhý bod, neboli plánování a organizaci této práce obstarala strana; to znamená, skupina zodpovědných lidí s tvůrčím přístupem k věci; Hitler totiž věřil, že úkolem každé vlády je prosazovat do vedení státu zodpovědné, talentované jedince kteří budou mít idealistický postoj k národu a proto u nich bude národ, se kterým jsou pokrevně spojeni, vždy na prvním místě. Tato organizační činnost zahrnovala i distribuci peněz v podobě MEFO směnek či pokladničních poukazů, které se tím staly přímým výsledkem práce samotné. Hodnota předpokládaných nákladů byla předfinancována, uvolněním pracovních poukazů do oběhu což zaručovalo, že práce a plánování nebyly omezovány samotnou výší nákladů. Jinými slovy přestala být práce závislá na kapitálu ale naopak kapitál začal práci reprezentovat. To byl jeden z hlavních důvodů zázračného odstranění nezaměstnanosti. Peníze v nacistickém Německu nebyly založeny na zlatě, ale na schopnosti německého lidu produkovat reálné hodnoty.
V projevu v Reichstagu dne 30. ledna 1939 Hitler zesměšnil učení tehdejších finančních věd:
Hjalmar Schacht, architekt tohoto směnného systému, ve své knize popisuje okolnosti vzniku:[?] Jednalo se o výměnný systém, který ušetřil obchodí partnery nutnosti financovat své nákupy půjčováním si od zahraničních bank - úleva pro země, které již byly zadluženy během celosvětové deprese.[?] Hitler sám popisoval oboustarnnou výhodnost a poctivost tohoto nového systému na obchodu mezi Říší a balkánem:
Sám Schacht naznačoval, jaké problémy může tato nová finanční praxe praktikovaná Německem vytvářet:
Quislinga v USA v případě německého vítězství.[?]
K tomu je zapotřebí dodat památná slova Leona Degrelle, belgického politika, který během druhé světové války sloužil v řadách Waffen SS:
Biograf uvádí toto:
[?]
[?] Cílem opatření snížit závislost Německa na zahraničním obchodu, bylo „zajistit německu politickou a ekonomickou svobodu.“[?]
Uzavírání ekonomických a obchodních smluv se zástupci vysokého kapitálu tedy nebyl problém. Hitler nikdy netvrdil, že chce „rozdrtit kapitalismus“ a znárodnit nebo dokonce vyvlastnit průmysl. Jakýkoliv obchod či smlouvy však byly vždy v rámci nepřekonatelného pravidla, a to sice že „Obecné blaho stojí nad blahem jednotlivce“.[?] Tudíž žádná dohoda nikdy nemohla jít proti státním zájmům Německa což podle Hitlerova světonázoru znamenalo že nemohla jít proti zájmům německého lidu. Adolf Hitler jednou pronesl že: „Základem všeho je národ. Všechno ostatní je jenom prostředkem k cíli.“[?] Stát byl tedy jen prostředkem k cíli zajištění životních potřeb daného národa.
Tento nový „podivný“ idealismus, který Němci zavedli do jinak pragmatických oblastí řízení státu, jako byl třeba mezinárodní obchod, narážel na naprosté nepochopení etablovaných politických a finančních kruhů ostatních pluto-demokratických zemí. Hitler sám zdůrazňoval, že v demokratických zemích nejde primárně o blaho lidu ale o blaho malé skupinky vlivných kapitalistů, ovládajících státní politiku skrze svůj kapitál.[?]
Stejně tak posuzoval i politické zřízení Sovětského svazu, ve kterém navzdory obrovskému množství přírodních zdrojů a potenciálu ruského lidu, nebylo nikdy dosaženo slibovaného ráje pro pracující lid. Naopak v kontrastu s tímto nikdy nenaplněným slibem, se sovětskému vedení ani nepodařilo odvrátit hrozivéhladomory, které si vyžádaly životy milionů Rusů. Hitler tuto situaci popisuje v rozhovoru se svými přáteli když říká:
Takové myšlenky se často setkávají s názorem, že něčeho takového není možné dosáhnout bez pomoci zvenčí, že se Německo na své cestě k prosperitě a obnově muselo alespoň obrovsky zadlužit když už ne rovnou zaprodat. Převážně a paradoxně komunisté, ale i jiní exponenti tohoto druhu myšlení, nedokážou (nebo nechtějí) pochopit, že by bylo něčeho takového možné dosáhnout v rámci centrálně řízené kapitalistické ekonomiky.
Odmítají přijmout fakt, že by lidská prosperita mohla pocházet i z jiných zdrojů, než ze spekulativního finančního kapitálu, že lidská práce a píle jsou primárním zdrojem hodnot. Adolf Hitler to nesčetněkrát opakoval během svých proslovů. V proslovu k dělníkům zbrojovky Borsikwerk 10. prosince 1940 vysvětloval:
[?] To byla naprosto nedostatečná částka na vedení dlouholeté války. Do roku 1939 nedocházelo k žádnému hromadění surovin a materiálů, potřebných k vedení války ani k transformaci německé ekonomiky na ekonomiku válečnou, která vyžaduje zcela jiný přístup.
Německé zásoby byly tedy pro vedení intenzivní a vleklé války naprosto nedostatečné.[?] Aby toho nebylo málo, německé výboje jen málo zlepšily jeho energetickou bilanci. Jeho nové impérium v Evropě bylo bezcenné bez nových dodávek ropy, uhlí a potravin, které by nahradily zámořský dovoz odříznutý britskou blokádou.[?]
Německé plány před druhou světovou válkou nikdy nezahrnovaly, jak budou zásobovat svá okupovaná území energií – což je vzhledem k rozsahu jejich údajným světovládným ambicím zvláštní opomenutí. Systém, který vyvinuli, se zabýval pouze zásobováním Třetí říše a byl zcela nedostatečný pro zásobování zbytku Evropy. [?]
Jedním z problémů ilustrující energetickou nepřipravenost Německa na válečný konflikt byl například nedostatek hnojiv potřebných k udržení potravinové produkce, protože pro výrobu munice byly vyžadovány syntetické dusičnany. Nedostatek koní, potřebných pro vojenské účely, také snížil produkci, takže se Němci v roce 1941 obávali, že budou muset zavést přídělový systém, což by mělo nepřijemné politické důsledky kterým se Hitler chtěl za každou cenu vyhnout.[?]
Německo mělo zásadní broblémy i s dodávkami pohoných hmot, stěží dokázalo pohánět svou armádu a to i s dovozem z Rumunska a Sovětského svazu. Po červnu 1940 navíc získalo spojence a závislosti, které dále zatěžovaly německé dodávky ropy a zároveň ztratilo přístup k hlavním evropským dodavatelům.[?] Německo mělo jen za rok 1941 deficit 1,6 milionů tun.[?] Admirál Erich Raeder si nenechal ujít příležitost postěžovat si Hitlerovi, že nic z toho by nebylo nutné, kdyby ministerstvo hospodářství nebrzdilo jeho úsilí zajistit si před válkou větší množství ropy z Mexika.[?]
Třetí říše mohla jen stěží dovolit, aby její nově získané území hladovělo kvůli nedostatku paliva. Bez paliva by Německo nemohlo doufat, že využije evropské průmyslové a zemědělské zdroje k porážce Británie a později také Sovětského svazu.
Už v roce 1948 před vypuknutím sudetské krize se Hitler obával propuknutí evropského válečného konfliktu; Úřad obranného hospodářství odhadoval, že tehdejší výroba a zásoby benzinu a nafty by ve válce vydržely pouze tři měsíce.[?]
[?] Převážná část její úderné síly pocházela z nejezdeckých pěších divizí, které se stejně jako jejich předchůdci z dob Viléma II spoléhaly na koňský transport bojových zásob.[?] Vybudování armády kolem spalovacího motoru bylo v roce 1939 nereálné, protože Německu zkrátka chyběla potřebná ropa i kaučuk.[?] Tankové divize v polském tažení proto z naprosté většiny sestávaly ze starých tanků typu Panzer I, které byly původně určeny jen jako provizorní stroje pro výcvik německých tankových posádek v roce 1932.[?] Německá armáda mohla tyto problémy kompenzovat jen díky bleskové strategii blitzkriegu a omezeným prostorům střední a východní Evropy, kde její nepřátelé nedokázali výrazněji obejít podpůrné pěší divize, a ničit tak jejich zásobovací kolony.
Útok do sovětského svazu byl zase veden pomocí strojů které nebyly vůbec vybaveny na zimní počasí, skutečnost kterou Hitler dlouho kritizoval ale byl ignorován ze strany vedení armády která to nepovažovala za nutné.[?]
Jak při Norimberském procesu podotknul Joachim von Ribbentrop: „Agresivní válku bychom připravili nezměrně lépe, kdybychom ji skutečně zamýšleli.“[?]
Příprava na válku
Obecně se dá říct, že s rokem 1937 a znárodněním německé centrální banky, Raichsbank, se druhá světová válka stala skutečně nevyhnutelnou. Nešlo totiž již jen o normální obchodní rivalitu - což byl konec konců i důvod vypuknutí první světové války - ale šlo o zpochybnění celého dosavadního ekonomického modelu, založeného na výrobě nekonečného dluhu. Ekonomický systém, který prosazovalo Německo, byl založen na národní produktivitě, neboli „ekonomickém nacionalismu“, jak ho později pojmenoval jeho velký odpůrce, newyorský bankéř Thomas W. Lamont.
Podle myšlenek nacionálního socializmu znamenal „ekonomický nacionalizmus“ to, že pracující národ bude vytvářet ekonomickou aktivitu produkující reálné hodnoty, čímž si bude sám rozhodovat o svém osudu a nebude pouhým služebníkem globálního kapitálu a těch kteří mu vládnou.
Adolf Hitler to popisoval jako souboj dvou světů; na jedné straně stál podle něj svět národů které si chtějí samy svobodně spravovat své záležitosti a na straně druhé svět finančních dynastií.[?] Podle něj ten druhý svět spatřoval hrozbu v tom nacionálně socialistickém, jelikož by se ostatní národy mohly chopit tohoto příkladu, které Německo představovalo a začít pro sebe vyžadovat stejná práva, čímž by hrozilo, že dojde ke zhroucení „světové kapitalistické budovy“.
Alfred Rosenberg, přední ideolog strany vysvětloval, jak podle něj vysoký kapitál vykořisťuje ostatní národy, a to pod záminkou „svobody“, která se stala vývozním artiklem mocností, jež s její pomocí ohlupují ostatní národy, které se potom stanou snáze poddajné a víceméně dobrovolně přistoupí na své vlastní vykořisťování:
Ve svém projevu k 20. výročí založení NSDAP, popisuje Adolf Hitler rozhořčení nad chováním mezinárodní finanční elity, která se snaží ostatním národům diktovat svou vůli:
Spojené státy, sídlo Federálního rezervního fondu coby jedné z nejmocnějších finančních institucí světa hrály s německem svou nerovnou hru již od počátku. Proti-německá propaganda se zde začala rozjíždět velice brzy.
Prezident Roosevelt diskutoval o zahraničních záležitostech před publikem v Chicagu v říjnu 1937. Posluchačům řekl: „Současná vláda teroru a mezinárodního bezpráví začala před několika lety“ Mluvil o Německu a Itálii. Agresivní národy údajně „zbrojily a zbrojily [...] Jejich národní rozpočty se utrácí přímo na zbrojení. Ve většině případů se pohybují od 30 do 50 procent.“ Navrhl, aby byly tyto nemocné země umístěny do karantény, jinými slovy ekonomicky bojkotovány.
Po zveřejnění projevu informovalo říšské ministerstvo války německé vojenské velitele: „Rooseveltova slova lze považovat za formální americké rozhodnutí, připojit se k přední části demokracií proti fašistickým státům, opuštění politiky izolace.“[?] Říšský tisk popsal Rooseveltovy projevy jako „předehra k obrovskému zbrojení plánovaného na blízkou budoucnost“.[?]
Za zmínku stojí i to, že masivnímu zbrojení Sovětského svazu probíhajícího po dobu více jak dvaceti let, nebyla ze strany západních spojenců věnována skoro žádná pozornost.
Průzkum novinových titulků také naznačuje, kdo nejvíce loboval za válku USA proti Německu a to již od roku 1937. Kromě prezidenta Franklina D. Roosevelta, který na jedné straně veřejně proklamoval, že se USA do jiné evropské války už nezapojí, na základě čehož vyhrál prezidentské volby, zatímco na straně druhé tajně připravoval armádní zbrojení. Dva jednotlivci, kteří ve válce vystupovali nejvýrazněji, byli prezidentský důvěrník a židovský finančník z Wall Street Bernard M. Baruch a guvernér New Yorku Herbert H. Lehman z Lehman Brothers, rovněž židovského původu.
[?] Lidé jako plukovník Charles Lindbergh, který poukazoval na to, že taková poplašná tvrzení jsou naprostý nesmysl, byli pranýřováni jako „pro nacističtí“.
Ve Spojených státech nyní převládá pocit poznamenaný rostoucí nenávistí k fašismu a především ke kancléři Hitlerovi a všemu, co souvisí s nacionálním socialismem. Propaganda je většinou v rukou Židů, kteří ovládají téměř 100% rozhlasu, filmu, denního a periodického tisku. I když je tato propaganda extrémně hrubá a prezentuje Německo co nejčerněji – především se využívá náboženské pronásledování a koncentrační tábory – přesto je tato propaganda extrémně účinná, protože veřejnost je zde naprosto nevědomá a o situaci v Evropě nic neví.
V současnosti většina Američanů považuje kancléře Hitlera a nacionální socialismus za největší zlo a největší nebezpečí ohrožující svět. Zdejší situace poskytuje výbornou platformu pro řečníky všeho druhu, pro emigranty z Německa a Československa, kteří mnoha slovy a nejrůznějšími pomluvami burácet veřejnost. Chválí americkou svobodu, kterou staví do kontrastu s totalitními státy.
Je zajímavé, že v této mimořádně dobře naplánované kampani, která je vedena především proti nacionálnímu socialismu, je Sovětské Rusko téměř úplně vyloučeno. Sovětské Rusko, pokud je vůbec zmíněno, je líčeno přátelsky a věci jsou prezentovány tak, že by se zdálo, že Sovětský svaz spolupracuje s blokem demokratických států. Díky chytré propagandě jsou sympatie americké veřejnosti zcela na straně Rudého Španělska.
Tato propaganda, tato válečná psychóza je uměle vytvářena. Americkému lidu se říká, že mír v Evropě visí jen na vlásku a že válka je nevyhnutelná. Americkému lidu je zároveň jednoznačně řečeno, že v případě světové války se Amerika musí také aktivně zapojit, aby ve světě bránila hesla svobody a demokracie. Prezident Roosevelt byl první, kdo vyjádřil nenávist vůči fašismu. Tím sloužil dvojímu účelu; nejprve chtěl odvrátit pozornost amerického lidu od obtížných a spletitých domácích problémů, zejména od problému boje mezi kapitálem a prací. Za druhé, vytvořením válečné psychózy a šířením fám o nebezpečích ohrožujících Evropu chtěl přimět americký lid, aby přijal obrovský zbrojní program, který daleko přesahuje obranné požadavky Spojených států.
[?]
Dr. Goebbels se také zmiňuje o těchto tajných dokumentech. 30. března 1940 kdy byly tyto informace uveřejněny si zapsuje do svého deníku:
Jak Němci moc dobře chápali, vláda USA a korporátní Amerika sledovaly stejné cíle. Podle německého novináře, autora a experta na zahraniční politiku Giselhera Wirsinga
Ve svém projevu o stavu Unie na kongresu 6. ledna 1941, nastínil Roosevelt svůj plán finanční a materiální pomoci zemím, které byly se státy Osy ve válce. Mezinárodní právo již tenkrát stanovilo, že pro neutrální vládu je válečným aktem dodávat zbraně, munici a válečné vybavení druhé straně. Roosevelt však námitky ohledně porušování mezinárodního práva smetl ze stolu s prohlášením že: „Taková pomoc není válečným aktem, i kdyby to nějaký diktátor jednostranně prohlašoval!“[?]
Navzdory námitkám ohledně porušování mezinárodního práva, deklarující takovýto počin jako válečný akt, byl 11. března 1941 podepsán Zákon o půjčce a pronájmu. Účelem bylo zahájení dodávek americké vojenské techniky jak do Británie, tak do Sovětského svazu, což samozřejmě mělo za cíl posílit a vojensky podpořit země, které byly s Německem ve válce.
Nyní bylo zapotřebí, aby se neoficiální válečný stav, který vůči Německu existoval, posunul do fáze oficiální války. Amerika ovšem nikdy nevstupuje do války jako agresor ale vždy jako oběť nebo zachránce, který přispěchá na pomoc. To představovalo výzvu pro americkou válečnou propagandu.
První válečné setkání mezi Rooseveltem a Churchillem začalo 9. srpna 1941 na konferenci v argentinském přístavu v Newfoundlandu. Hlavním výsledkem této konference bylo podepsání Atlantské charty které se uskutečnilo 14. srpna 1941. Roosevelt během této konference zopakoval Churchillovi svůj postoj ohledně nevyhlášené války:
[?] V ironickém duchu pokračoval:
Dalším Rooseveltovým krokem k vyprovokování války s Německem bylo 25. srpna 1941, vydání tajných rozkazů atlantské flotile, zaútočit a zničit německé a italské „nepřátelské síly“. Tyto tajné rozkazy vyústily 4. září 1941 v incident mezi americkým torpédoborcem Greer a jednou z německých ponorek.[?] Roosevelt 11. září 1941 lhal americké veřejnosti když tvrdil, že německá ponorka vystřelila jako první.[?]
Skutečností je, že Greer sledoval německou ponorku přes tři hodiny a vysílal její polohu ve prospěch všech britských letadel a torpédoborců, které by mohly být v blízkosti. Německá ponorka vystřelila na Greer až poté, co britské letadlo shodilo čtyři hlubinné pumy, které minuly cíl. Roosevelt nakonec přiznal, že bez konzultace s Kongresem nebo získání kongresové sankce nařídil kampaň odstřelovat plavidla Osy bez varování.[?]
Britský vojenský historik J. F. C. Fuller popisuje agresivní politiku USA vůči Německu ve snaze vyvolat konflikt za každou cenu:
[?] Zde je ukázka takového počínání v podobě článku oslovující Americké černošské obyvatelstvo:
My Američané jsme si přirozeně přáli zůstat mimo tuto válku - nepodniknout žádné kroky, které by k ní mohly vést. Ale - Nyní víme, že kolaps hrdinských Francouzů a zoufalá situace Britů přináší válku a světovou revoluci - Hitlerův symbol rasové, politické a ekonomické revoluce - blíže k USA - k naší zemi, našim institucím, našim domovům, naději na mír a rozvoj. Hitler útočí se vší hrozivou ničivou silou, kterou disponuje. Je to zoufalý hazard a v sázce není nic menšího, než existence celé lidské rasy. Pokud Hitler v Evropě zvítězí - pokud bude síla britské a francouzské armády a námořnictva navždy zlomena - Spojené státy se ocitnou osamoceně v barbarském světě - ve světě ovládaném nacisty, se „sférami vlivu“, náležících jejich totalitním spojencům. Svět bude uvržen do trvalé válečné vřavy. Naše země bude muset neustále zbrojit, aby byla zachována i třeba jen iluze bezpečnosti. Nebudeme mít čas na žádné jiné záležitosti, žádný jiný životní cíl, než na primitivní sebeobranu. Naše existence bude redukována na stanné právo - nebo na zákon džungle.
[...]
Při podpoře demokracie v této hodině krajní nouze ji černoch podporuje, protože věří, že je to jeho jediná naděje; protože je jeho výhodou to podporovat; protože mu to samo o sobě poskytuje příslib lepšího života. To je víra, která ho pomohla osvobodit - víra v demokratické principy, které ho osvobodily z otroctví.
[...]
Vítězství nacismu bude mít za následek nejen ekonomické znehodnocení černocha - ale zničení všech jeho nadějí na plné přijetí do americké společnosti jako lidské bytosti bez okovů.
[...]
Je pravda, že obyčejný člověk, i když je černošským plodinářem v Gruzii nebo nádeníkem v Mississippi, nebo nekvalifikovaným dělníkem v americkém kapitalistickém průmyslu, má mnohem větší svobodu ve veřejném vyjadřování názorů, ve volném pohybu, ve volbě svého náboženství, ve společenském organizování se a ve volbě zaměstnání, než kdokoli v nacistickém Německu, kromě členů vládnoucíkasty.
[?]
Většina americké veřejnosti nebyla příznivě nakloněna tomu aby se americká materiální pomoc neboli Zákon o půjčce a pronájmu vztahovala i na Sovětský svaz. Zatímco Roosevelt sám, stejně jako Churchill, vyjádřovali silnou podporu sovětskému svazu, jeho zaujatost nebyla ve Washingtonu všeobecně sdílena. Převládajícím názorem bylo „nechat Stalina a Hitlera vypořádat se mezi sebou.“[?]
Generál Robert E. Wood jménem hnutí America First vydal veřejné prohlášení, v němž prohlásil, že „vstup komunistického Ruska do války by měl určitě jednou provždy vyřešit otázku intervence“. Vzhledem k tomu, že „nemilosrdné síly diktatury a agrese jsou nyní na obou stranách“ evropské války, pokračoval, „válečná strana může jen stěží žádat lid Ameriky, aby se chopil zbraní pod rudou Stalinovou vlajkou“.
Podle Gallupova průzkumu v červenci 1941 byla jasná většina proti rozšíření vojenské pomoci SSSR. Ještě v říjnu 1941 jiný průzkum ukázal, že pouze 8,5% Američanů vyjádřilo své preference pro Stalinovu vládu před Hitlerovou.[?] Veřejné mínění samozřejmě neurčovalo politiku Spojených států. To jediné na čem vrcholně kapitalistickému vedení USA záleželo bylo poskytnout komunistickému Sovětskému svazu tolik prostředků kolikl bylo zapotřebí k definitivní porážce Hitlera.[?]
23. června zadal prezidentův nejbližší poradce Harry Hopkins studii souvisejících právních otázek, které se měly vypořádat s opozičními návrhy žádajícímy omezit pravomoc Bílého domu při určování zemí způsobilých pro poskytování americké pomoci. Vše co by se pokusilo právně zamezit poskytování materiální pomoci SSSR bylo vyhodnoceno jako nelegitmní, neoprávněné a bezpředmětné na podkladě speciální klauzule že prezident jedná „v dobré víře“.[?]
Prezident pověřil svého kolegu z Grotonu/Harvardu, náměstka státního tajemníka Sumnera Wellese, aby 24. června informoval New York Times, že ať mají Američané jakékoli námitky proti „zásadám a doktrínám komunistické diktatury“, tak to byl „Hitlerismus a jeho hrozba světovlády“, což prý bylo „hlavním problémem celého světa. Hitlerovy armády jsou dnes hlavním nebezpečím pro Ameriku.“[?] Co naplat že Stalin napadl Polsko, Finsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, a Rumunsko.
Hopkins sepsal návrh projevu, který měl Roosevelt přednést Kongresu:[?] Vskutku jdjjdjd vzhledem k tomu že to byl Sovětský svaz, který byl prvním výslovně ateistickým režimem a Rudá armáda byla jediná, v níž byli vojáci denně vystavováni ateistické agitaci.
Senátor Robert M. La Follette Jr. z Wisconsinu varoval, že
Herry Hopkins byl tedy vyslan do USSR jako speciální delegace bla blah.
Při setkání s Americkým vojenským atašé USA, plukovníkem Ivanem Yeatonem vysvětloval že
„Sověti mají lidskou sílu a my máme peníze a nástroje na zničení Hitlerových armád.“ Chtěl, aby Yeaton pochopil, že zaprvé, „Rusům musí být poskytnuta veškerá možná vojenská a ekonomická pomoc“ a zadruhé, že „půjčka nesmí být nikdy použita jako vyjednávací prostředek“. Hesla byla bezpodmínečná pomoc, bez jakýchkoliv otázek a bez požadavků protihodnoty. Spojené státy by také neočekávaly, že by byly půjčky kdy splaceny.[?]
Stalin přistoupil k požadavkům druhého stupně. Ty zahrnovaly „stíhačky, stíhací letadla a bombardéry středního doletu schopné letět od 600 do 1100 kilometrů“. Nejdůležitější byla stíhací letadla: Stalin jich co nejdříve potřeboval dva tisíce. Hopkins poznamenal, že 200 Curtissů P-40 Tomahawk již bylo na cestě do Ruska, včetně 140 odeslaných z Anglie (tj. přeřazených ze zásilky pro nešťastného Churchilla) a dalších 60 přímo ze Spojených států. Když Stalin informoal, že jeho preferovanou dodací trasou je severní moře do Murmansku a Archangelska, Hopkins odpověděl, že Spojené státy rády „zorganizují konvoje“ do sovětské Arktidy.
Později Stalin přiznal, že si nemyslí, že by Británie a SSSR mohly porazit Německo samy. Stalin chtěl, aby Hopkins orodoval u Roosevelta, za vstup Spojených států do války, což, jak tvrdil, byla „jediná věc, která mohla porazit Hitlera“[?] [?]
Zákon o půjčce a pronájmu měl obzvláště zásadní význam pro Sovětský svaz, který by bez americké technické a finanční podpory nebyl schopen vyvinout dostatečnou vojenskou iniciativu a válku s Německem by pravděpodobně prohrál.
Josif Stalin během teheránské konference v roce 1943 veřejně uznal důležitost amerického úsilí když prohlásil: „Spojené státy americké jsou zemí strojů. Bez těchto strojů by jsme nikdy nemohli válku vyhrát.“[?] [?]
V důvěrném rozhovoru s válečným zpravodajem Konstantinem Simonovem, je citován sovětský maršál Georgij Žukov:
[?] [?] [?]
Dále pak 2,4 milionu barelů amerického paliva a vysokooktanového leteckého benzinu dodaného do listopadu 1941, bez kterého by mnoho tanků a letadel Rudé armády zůstalo uzemněno.[?] Dále bylo dodáno 5,000 polních telefonů a 20,000 kilometrů telefonního drátu, 11 milionů liber ostnatého drátu, půl tuny toluenu na výrobu TNT, kulomety a munice, granáty, náboje, zápalnice a 1,500 tun kůže na boty – nepočítaje hliník, ocel, nikl a další kritické materiály potřebné pro sovětský válečný průmysl; všechny do Murmansku a Archangelu dorazily v množství měřeném v tisících tun.[?] [?] Poskytnuté zbrojní zboží tvořilo 53% celé domácí spotřeby USA.[?]
Stalinovy požadavky na doručení 2.5 milionů amerických ložiskových kuliček z nerezové oceli pro Rudou armádu, byly dokonce tak velké že způsobily vážný nedostatek pro samotné Spojené státy v prvním roce jejich válečného nasazení.[?]
Sovětský svaz přišel během prvních měsíců německé ofenzivy o kritické množství nerostné produkce. Německé dobytí Záporoží a Tichvinu vážně podkopalo sovětskou výrobu hliníku a tím i kapacitu na výrobu moderních tanků T-34 a KV, nemluvě o sovětských válečných letounech a leteckých motorech. Ztráta kapacity tavení hliníku představovala smrtelnou hrozbu pro sovětský válečný průmysl. Sám Stalin to opakovaně přiznal v roce 1941 a požadoval, aby mu Washington a Londýn dodaly rafinovaný hliník (jeho základní poptávka činila 5,000 tun najednou a poté 2,500 tun každý měsíc), jinak byla podle něj válka prohraná. „Dejte nám hliník,“ informoval Stalin Harryho Hopkinsna 30. července 1941 „a můžeme bojovat další tři nebo čtyři roky.“[?]
18. července Stalin poděkoval Rooseveltovi za 115 amerických tanků, které Rudá armáda obdržela právě v čas stupňujících se bojů u Stalingradu, avšak s poznámkou, že by dal přednost dieselově poháněným motorům. Benzínové nádrže, vysvětloval Stalin, „se příliš snadno vznítí při zásahu nepřátelskou střelbou“. Roosevelt reagoval okamžitě; hned o pět dní později odpověděl, že američtí inženýři na problému již pracují. O měsíc později mohl Roosevelt informovat Stalina, že „přes 1000 tanků určených pro SSSR opustí v srpnu Spojené státy“ – tanky které byly nyní přvedeny na dieselový pohon přesně podle Stalinova přání.[?]
[?]
Ještě před začátkem třetího protokolárního období v červenci 1943 si Stalin vyžádal „průmyslové vybavení“ v hodnotě 500 milionů dolarů – částku srovnatelnou s dnešními 50 miliardami, sestávající ze všeho, od obráběcích strojů, elektrických pecí, motorů, jeřábů a kladkostrojů až po celé ropné rafinérie, závody na výrobu pneumatik a válcovny hliníku a oceli.[?]
Jednou z typických ukázek ohromnosti celé akce byla továrna na pneumatiky, která byla celá vyzvednuta ze zařízení River Rouge společnosti Ford a převezena do SSSR.[?]
Další z pozoruhodných sovětských rekvizic byla konstrukce tří elektráren Westinghouse s tisíci kilowattovými parními turbínami, zadané v říjnu 1942. Tato objednávka byla schválena americkým ministerstvem financí – tedy Henrym Morgenthauem. Ministerstvo financí doslova nařídilo korporaci Westinghouse převést k ruskému použití tři elektrárny s parní turbínou o výkonu 1000 kW, původně objednané pro společnost Universal Trading Corporation.[?]
Zákon o půjčce a pronájmua se Stalinem se rozšířil i na přísně tajné vojenské prostředky USA. V září 1941 absolvoval sovětský inspekční tým prohlídku americké letecké základny v Riverside v Kalifornii.
Tímto způsobem Stalinovi agenti, na pozvání a za bílého dne, získali informace o nejmodernějším americkém zaměřovacím systému Norden, nejpřísněji střeženém tajemství amerického arzenálu.[?]
Případ zaměřovače Norden poskytuje fascinující ilustraci dvojího metru Rooseveltovy administrativy. Přes všechno vychvalované partnerství mezi Rooseveltem a Churchillem, sdílely Spojené státy tuto citlivou technologii s Anglií až poté, co jim byl poskytnut reciproční přístup k tajemství britského sonarového sledovacího systému. Stejně tak každá jednotlivá položka dovezená ze Spojených států do Británie musela být zaplacena v plné výši i s úroky. Naproti tomu Stalin neplatil za zboží skoro nic, kromě několika symbolických zásilek zlatých prutů odeslaných do Spojených států jako gesto dobré vůle počátkem roku 1942 – zásilek, které byly přerušeny poté, co byl v Arktidě 2. května 1942, křižník HMS Edinburgh přepravující 465 zlatých prutů potopen Němci.[?] [?]
Lenin kdysi prorokoval, že po revoluci kapitalisté rádi prodají komunistům provaz, na kterým je sami komunisté oběsí. Ani Lenin by si však nedokázal představit, že by američtí kapitalisté poskytli takový provaz zdarma – a ne ledajaký. V říjnu 1941 Rooseveltova administrativa souhlasila s tím, že dodá Stalinovi „453 tun manilského konopného lana“ takového druhu, jaký zoufale potřebovala samotná americká tichomořská flotila, spolu s 2,250 tunami surového manilského konopí – vše odkloněno z Filipín, které se už tak začaly pro USA stávat válečnou zónou.[?] Další příklad politiky US která raději upřednostnila válečné požadavky Sovětského svazu před zabezpečením vlastních strategických potřeb.
Ohromné množství materiální pomoci pro SSSR bylo odesláno ze západní polokoule, z čehož 94% pocházelo z USA. Odhaduje se, že americké dodávky do SSSR jen přes perský koridor, byly podle standardů americké armády dostatečné k udržení šedesáti bojových divizí.[?] [?]
Přestože nejdůležitější předměty byly letecky přepravovány na Sibiř, největší objem materiálu vojenské pomoci byl stále posílán do sovětského Ruska po moři. Do léta 1943 bylo vyřešeno mnoho logistických problémů na íránské trase, a to díky velkým americko-britským investicím do bagrování přístavů, budování nových doků a moderního vybavení pro nakládání, údržby silnic, prodlužování a zdvojování železničních tratí a výstavby montážních závodů nákladních automobilů v íránském Umm Qasr a v Andimešku, severně od Bandar-Shahpur. Tyto montážní závody umožňovaly přepravu nákladních automobilů z přístavů východního pobřeží USA do Perského zálivu ve zcela „rozloženém“ stavu (CKD), což zvýšilo počet naložených kusů na každou obchodní loď z 670 na 1,640. To vše díky důmyslné metodě CKD a zpětné montáži na místě. Díky vynalézavosti amerických a britských inženýrů a řidičů v Íránu byly Spojené státy schopny během třetího protokolárního období uspokojit Stalinovu poptávku po deseti tisících nákladních vozidlech měsíčně, díky čemuž celkový počet amerických nákladních aut přepravených do SSSR v letech 1943 a 1944 dosáhl úžasných tří set tisíc.[?]
[?] V souladu s Anglo-sovětskou dohodou o vojenských zásobách z 27. června 1942 byla vojenská pomoc zaslaná z Británie do Sovětského svazu během války také zcela zdarma.[?] [?]
Málo známou skutečností je to že nejvyšší představitelé Spojených státyů začali projednávat a nakonec schválili materiální pomoc do Sovětského zvazu ještě v době kdy byl oficiálně spojencem Německa. Zakázky na dovoz zadané sovětskou nákupní agenturou Amtorg, včetně leteckých motorů, nákladních automobilů, zařízení na vrtání ropných vrtů, elektrických pecí a obráběcích strojů, byly odeslány do sovětských arktických přístavů. Později byl v tichosti ustanoven styčný výbor pro koordinaci budoucích sovětských požadavků mezi SSSR a Bílým domem.[?] [?]
Dr. Goebbels si 28. ledna 1942 poznamenává do svého deníku: „Na Londýnské burze je vystavena Stalinova busta. Tam také patří! Je tak veřejně symbolizována souhra bolševismu a vrcholného kapitalismu.“[?]
Stejně kriticky na tom byl Sovětský svaz ze svými potravinovými zdroji. Německá invaze stála SSSR obrovské množství jeho zemědělské základny; během počáteční ofenzívy v letech 1941–42 klesla celková osevní plocha SSSR o 41,9%, počet kolchozních a státních farem o 40%.[?]
Dr. Goebbels si 25. května 1943 poznamenává do svého deníku:[?]
S cílem nahradit ztracenou zemědělskou produkci v důsledku německé okupace Ukrajiny a černozemské oblasti jižního Ruska informoval Stalin 7. října Roosevelta, že „je nezbytné zajistit dodávku 2 milionů tun obilí (pšenice) do 12 měsíců, jakož i tuků, koncentrovaných potravin a masových konzerv“. Roosevelt ochotně vyhověl a Hopkins nechal vyčlenit prakticky celý vozový park na západě Spojených států jenom pro Stalina. V listopadu 1942 přepravili úžasných 112,000 tun potravin ze Seattlu, Portlandu a San Francisca do sovětských přístavů dálného východu. Jenom během druhého protokolárního období, platného do 30. června 1943, Spojené státy dodaly Stalinovým armádám 997,783 tun potravin, včetně obilí, konzerv, uzeného masa, uzenin, tuků, rostlinného oleje, konzervovaného a sušeného mléka, dehydrovaného sýra, vajec, zeleniny, ovoce, soli, cukru, kávy, čaje a vitamíů.[?]
[?]
Nedostatek másla a jiného spotřebního zboží se v USA setkalo z rozhořčením. Hopkins však přišel s vysvětlením že si Rudá armáda, speciálně vyžádala máslo „ke konzumaci ve vojenských nemocnicích pro zotavující se zraněné vojáky“. Jak přesně pojídání másla pomohlo zraněným Rusům k rekonvalescenci, nebylo vysvětleno.[?]
Na jaře roku 1943 povolila vláda - tajně, bez informování veřejnosti - ruským rybářským plavidlům lovit kraby ze severní Kalifornie až k aljašskému pobřeží spolu s rekvizicí rybářských sítí pro ruské užití - vše na náklady daňových poplatníků USA. Zanedlouho si rybáři z Oregonu a Washingtonu stěžovali, že jsou jejich vody plundrovány a oni přicházejí o své živobytí. Jejich stížnosti byly natolik hlasité že je zaznamenal i Kongres avšak Hopkins zasáhl a američtí rybáři se nakonec museli spokojit s vysvětlením že „krabí maso bylo shledáno jako zvláště užitečné při péči o zraněné [sovětské] vojáky během rekonvalescence“.[?]
Tou dobou se spojenci připravovali na operaci Torch což byla kompromisní operace ve snaze vyhovět Stalinovým požadavkům na příméo zapojení američanů do války. Operace která splnila britský cíl zajistit vítězství v severní Africe zároveň umožnila americkým ozbrojeným silám zapojit se v omezeném měřítku do boje proti Německu.[?] To ovšem vyžadovalo, aby Churchill v příštím arktickém konvoji stáhl dodávku 154 amerických stíhaček, které Británie slíbila Stalinovi, a nahradil je 280 nákladními vozy. Bohužel to byly stíhačky typu Bell P-39 Airacobra; letadlo které sověti přezdívali Kobruška a se kterým nyní chtěla létat většina ruských stíhacích pilotů díky jeho účinnosti při bojích v nízkých výškách. Když se to Stalin dozvěděl, vybuchl a 20. září vzkázal Churchillovi, že: „považuji anglické chování v otázce Airacobry za nesmírně drzé. Angličané neměli právo odklonit náklad bez našeho souhlasu.“ Stalin byl nyní zřejmě přesvědčen že má právo na každou Kobrušku, která sjela z montážních linek USA v Buffalu.[?]
„Musím vás informovat,“ stěžoval si dále 3. října Churchillovi, „že situace v oblasti Stalingradu se od začátku září zhoršila. Němci si dokázali zajistit převahu v poměru 2:1.“ Sovětská armáda nemá „dostatek bojovníků na ochranu našich sil“, pokračoval v přímé narážce na Churchillovo „drzé“ odklonění 154 Kobrušek, a podrobil ho školení, že „i ty nejstatečnější jednotky jsou bezmocné, pokud jim chybí vzdušná podpora“. Pokud Airacobras nebyly k dispozici, požadoval Stalin, aby mu byly co nejdříve dodány britské Spitfiry. K odražení německé ofenzivy u Stalingradu a na severním Kavkaze, požadoval Stalin 800 stíhacích letadel měsíčně – pět set amerických a tři sta britských.[?]
Snad nejvíce šokující ze všech sovětských rekvizic byla však ta, podána 1. února 1943. Jednalo se o zásilku obohaceného uranu, což pomohlo nastartovat sovětský atomový program. Do konce války poslaly Spojené státy Stalinovi nejméně ve třech známých splátkách tři čtvrtě tuny uranu 235, 1,100 gramů oxidu deuteria (těžká voda), 378 tun kovového kadmia (používaného ke kontrole intenzity neutronového toku), 11 tun thoria a skoro 600 tun rafinovaných hliníkových tyčí používaných k přeměně uranu na plutonium. Podle leteckého styčného důstojníka, majora George Racey Jordana, mu Harry Hopkins osobně zatelefonoval v dubnu 1943, když se pro Stalina připravoval první z těchto citlivých nákladů, a požádal ho, aby urychlil „velmi speciální“ zásilku do Sovětského svazu. „Chci aby to šlo mimo záznam“ řekl Hopkins Jordanovi. „Nedělejte kolem toho příliš hluku, ale pošlete to rychle a v tichosti“.[?] [?]
Zásilky neobsahovaly jen materiál potřebný v atomovém průmyslu ale i tisíce přísně tajných amerických patentů a plánů mezi nimiž některé nesly označení „Manhattan Engineering District“.[?]
V souvislosti s tím je zapotřebí podotknout že sovětský svaz coby přední představitel nového spravedlivého státu slibující ráj dělníkům, nebyl zrovna upřímný se svou propagandou o „rozdrcení kapitalismu“ v rámci boje proti vykořisťování dělnictva:
Ekonomická spolupráce mezi západními kapitalistickými systémy a Sovětským svazem nebyla jen záležitostí válečné agendy. Ve skutečnosti probíhaly mezi Sovětským režimem a západními kapitalisty pohyby obrovského množství peněz, materiálu a vybavení určených k započetí mohutné industrializace Sovětského svazu. Byly zakládány „smlouvy o společném podnikání“ s významnými americkými a evropskými soukromými podniky.[?] Ty dodávaly Sovětskému svazu materiály, plány, nápady a odborníky čítající desítky tisíc vědců, inženýrů a odborníků, kteří pod státním dohledem pomáhali při vývoji základů průmyslu sovětské ekonomiky od konce 20. do 30. let 20. století.[?]
Po upevnění Stalinovy moci byla založena první obchodní společnost sovětského svazu s obchodním zastoupením v Spojených státech: Amtorg Trading Corporation (zkratka pro Amerikanskaya Torgovlya, rusky: Амторг) sloučením Allied American Corporation Armanda Hammera (Alamerico) s Products Exchange Corporation (Prodexco) a Arcos-America Inc. (americká pobočka All Russian Co-operative Society, ARCOS, známá také jako „Russia House“ nebo „Sovětský dům“ ve Velké Británii).[?] [?] Hlavním finančním poradcem a bankéřem Amtorgu byla Chase National Bank J.P. Morgana[?]
Amtorg byl pro SSSR zvláště užitečný při vyjednávání kontraktů s významnými americkými společnostmi, jako Ford Motor Company, Standard Oil, General Electric, International Harvester, Albert Kahn, Hugh L. Cooper, Arthur G. McKee (fr.), Freyn Engineering, DuPont de Nemours, Radio Corporation of America a více než sto dalších společností během prvního pětiletého plánu SSSR[?]
[?] [?] Největší industriální město na světě, Magnitogorsk, bylo kompletně navrženo společností Arthur G. McKee and Company of Cleveland, na základě prototypu továrny US Steel v Indianě. Podobným způsobem dohlíželi američtí experti z MacDonald Engineering Company of Chicago na stavbu čtyř největších světových cementáren; jedné v Kerchu u Černého moře, dvou u Moskvy a další na východ od pohoří Uralu.[?]
Gigantická nová vodní elektrárna na řece Dněpr byla navržena a postavena firmou Hugh L. Cooper se sídlem v New Yorku.[?]
Dokonce i citlivý sovětský průmysl, jako těžba zlata, mědi, olova, zinku a hliníku, byla závislá na americkém „know-how“ a do roku 1933 pracovalo na ruské výrobě neželezných kovů dvě stě amerických inženýrů.[?]
Sovětský průmysl těžby bauxitu a tavení hliníku, rozhodující pro konstrukci tanků a bojových letadel, byl navržen od nuly americkým expertem Frankem E. Dickiem, najatým z korporace Alcoa v roce 1930.[?]
Společnosti jako Standard Oil a General Electric dodaly v letech 1922 až 1925 strojní zařízení v hodnotě 37 milionů dolarů. Společnost Junkers Aircraft doslova vytvořila sovětskou leteckou sílu.[?] Tyto podniky nedodávaly jen materiální vybavení ale také americké „know-how“.[?] [?] K usnadnění těchto finančních transakcí mezi Sovětským svazem a západními kapitalisty, byla hned po nástupu Stalina k moci, založena první soukromá mezinárodní banka v Sovětském svazu.[?] [?]
Dokonce i onen všudypřítomný duch stalinistického centrálního plánování, státem řízené, kolektivní farmy nebo-li kolchozy, byly modelovány podle americké kapitalistického vzoru. Byla to rodinná farma Thomase D. Campbella zvaného „král pšenice“ z Montany, který vlastnil rozlehlý statek o rozloze 95,000 akrů. Campbell navštívil sovětské Rusko na Stalinovo pozvání v roce 1928 a 1930, aby učil sovětské kolektivy nejnovějším technikám mechanizované produkce pšenice.[?]
Množství západních odborníku formujících Stalinovu industrializaci bylo tak ohromné, že měli i své vlastní noviny psané v angličtině: Moscow News, jejichž články a reklamy se zaměřovaly na „americké inženýry, specialisty a horníky pracující v SSSR“.[?]
Oficiálním důvodem této spolupráce bylo že Sovětský svaz ve srovnání se západními zeměmi ekonomicky zaostává a že socialistická společnost potřebuje průmysl, aby mohla čelit výzvám, které představují vnitřní i vnější nepřátelé komunismu.[?]
Není divu, že sovětská kronika prvního pětiletého plánu, „Za industrializatsiiu“, byla nucena v roce 1933 (v pasáži, která byla později vymazána z oficiálních záznamů) přiznat, že šlo o „kombinaci amerického obchodu a vědy s bolševickou moudrostí“ která „vytvořila tyto průmyslové giganty během tří nebo čtyř let“[?]
Z pohledu Německa se však jednalo o postupné budování nové vojenské síly sovětského svazu pod taktovkou západních kapitalistických mocností. To za účelem geopolitického sevření Německa mezi dvěma vojenskými bloky v případě dalšího německého ekonomického rozmachu.
Britští představitelé si bolestně uvědomovali komparativní trajektorie ekonomické síly Británie a Německa. Británie měla klesající tendenci, zatímco Německo mělo tendenci vzestupnou. To nevěstilo nic dobrého pro budoucnost Británie. Britové věřili, že je nutné zakročit proti Německu, dokud jsou na to ještě dost silní. Winston Churchill po první světové válce jasně prohlásil:[?] [?] Ještě později, v roce 1938 poznamenal: „To po čem toužíme je úplná destrukce německé ekonomiky.“[?] Mimo to, Velká Británie vždy považovala Sovětský svaz za svého nejlepšího spojence co se týče udržení rovnováhy sil v Evropě; Sovětský svaz jakožto zdroj velkého nerostného bohatství představoval pro Británii cenného obchodního partnera. Naproti tomu industriálně vyspělé Německo coby exportní země známá výrobou vysoce kvalitních produktů, byla pro Británii nevítaným obchodním rivalem.
To z čeho měli angličané vždy největší strach byla Bismarckova koncepce sjednoceného Německa; ta představovala potenciální německou hegemonii v Evropě a zásadní ekonomickou konkurenci. Naneštěstí se Německo konsolidovalo jako národní stát příliš pozdě a narušilo tak dlouho zavedenou rovnováhu sil v Evropě. Již zavedené velmoci, Británie, Francie a Rusko, se spojily už v roce 1914, aby zničily tohoto nového rivala. Když Německo povstalo z popela první světové války, aby se opět stalo velmocí, zavedené světové mocnosti nebyly ochotny tolerovat jakéhokoli nového konkurenta, zvláště pak jednalo-li se o industriálně vyspělé a ekonomicky soběstačné Německo.
[?] Londýnské námluvy vůči Kremlu vedly Stalina k uvolnění podvratné propagandy Kominterny v britských koloniích. Britské ministerstvo zahraničí z toho vyvodilo závěr že by britské imperiální zájmy byly nejlépe zajištěny spoluprací se Stalinem.[?] Německý diplomat Ribbentrop lamentoval že se: „Nikdo v Anglii o komunistické nebezpečí vůbec nezajímá“[?]
Vyzbrojování a industrializace Sovětského svazu za pomoci západních kapitalistických mocností měla svůj smysl; ve druhé světové válce to de-facto vedlo k porážce Německa které nebylo schopné čelit nepříteli na dvou frontách zároveň.[?] Hitler vysvětloval že toto sebevědomí pramenilo ze skutečnosti tajného spojenectví mezi sovětským svazem a Velkou Británii které by stačilo vyčkat pouze do doby než by Sovětský svaz zahájil svůj útok na východní Evropu. Sovětský svaz tedy plnil svůj účel dokonale, ohromná industrializace a následné zbrojení podporované ze strany západních kapitalistů působilo jako pojistka proti opětovnému německému vzestupu po první světové válce. To se ovšem podepsalo na hrozivých životních podmínkách rusů žijících v této - na přírodní zdroje - bohaté zemi. Adolf Hitler popisoval Sovětský svaz jako továrnu na zbraně proti Německu na úkor životní úrovně ruských lidí.[?]
Sám Stalin vysvětloval že se navzdory potravinové nouzi a hladu podařilo přetvořit Sovětský svaz na „jeden velký vojenský tábor“[?] U příležitosti promoce studentů Akademie Rudé armády v Kremlu 5. května 1941 pronesl řeč kde prohlásil:[?] 60,775 tanků, 119,060 dělostřeleckých systémů, 450,000 kulometů a 5,2 milionu pušek; 489 milionů dělostřeleckých granátů, 120,000 tun námořního pancíře a 1 milion tun výbušnin; a pro dobrou míru 298,000 tun chemických zbraní.[?] [?]
Do konce roku 1940 nasadila Rudá armáda 23,307 operačních tanků, 15,000 protitankových děl ráže 45mm a 22,171 bojových letounů, přičemž v roce 1941 byly uvedeny do provozu tisíce dalších nejmodernějších modelů každého z nich. Wehrmacht měl pro srovnání před invazí do Francie v květnu 1940 po ruce pouze 3,387 tanků a Göringova vychvalovaná Luftwaffe nasadila v bitvě o Británii pouze 1800 válečných letadel – a RAF měla ještě méně stíhaček a bombardérů. Rudé letectvo nasadilo do údajně menšího tažení ve Finsku více bojových letounů (3,885, včetně 1,732 bombardérů), než Britové a Němci dohromady v nejslavnějším leteckém tažení války.[?] [?]
Rudá armáda nebyla jen největší a nejvíce mechanizovanou silou na světě. V mnoha kritických oblastech byl nyní technologicky nejpokročilejší. Díky Rooseveltově diplomatickému uznání SSSR v roce 1933 bylo sovětským inženýrům umožněno studovat a často otevřeně kupovat nejnovější Americké plány válečné výroby. Do roku 1940 nasadila Rudá armáda působivou paletu sovětských tanků, jako byl „bystrokhodnyy“ tank BT-7 (rychlý tank), který měl naftový motor o výkonu 500 koní. S revolučním odpružením navrženým americkým inženýrem J. Walterem Christiem a prodaným sovětské obchodní agentuře Amtorg v roce 1930.[?] [?]
[?] Sověti vložili pouze deset procent.[?] Půjčka byla samozřejmě garantována daňovými poplatníky americkou exportně-importní bankou, která byla v té době pod vedením Williama Caseyho. Ten samý Casey byl později jmenován vedoucím C.I.A. k ochraně Ameriky před globálním komunismem.[?]
Autarkie & IG Farben
[?] V říjnu 1931 pozvala IG Farben zástupce německého tisku a hlavní politické strany, včetně nacionálních socialistů, aby jim předvedli hydrogenaci;[?] proces na výrobu syntetického paliva který v roce 1913 objevil německý vědec Friedrich Bergius a v roce 1931 za něj sklidil nobelovu cenu za chemii.[?] [?] Následující rok se vedoucí pracovníci IG Farben obrátili přímo na Hitlera a byli potěšeni vřelým přijetím. Hitler viděl v produkci syntetických paliv nástroj k politické a ekonomické nezávislosti a zdůraznil, že „ekonomika bez ropy je nemyslitelná a Německo si přeje zůstat nezávislé“; naléhal na konglomerát, aby pokračoval ve své práci.[?] [?] [?]
Během měsíců po převzetí moci, tlačili tedy nacionální socialisté na rozšíření domácí produkce ropy bez ohledu na náklady. Úkol zpočátku připadl státnímu tajemníkovi Gottfriedu Federovi který v roce 1933 převzal ropné záležitosti na ministerstvu hospodářství a započal s plánováním výroby syntetického paliva.[?]
Syntetické palivo bylo více než třikrát dražší než dovážený benzín – 20RM oproti 6RM na litr – ale samotné ekonomické faktory neurčovaly strategii. Nový režim dbal spíše na podporu zaměstnanosti, zachování ekonomické nezávislosti a dovoz ropy si ponechával v záloze jako simultální možnost.[?]
Na jaře 1934 proto Třetí říše zavedla mnohostrannou strategii na posílení německých zásob ropy. Nejprve bylo zcela ponecháno na průmyslu, aby učinil první krok k zahájení výroby německých surovin ve velkém. IG Farben začala v rámci svých vlastních finančních možností rozšiřovat procesy, které vyvinula pro výrobu motorových paliv, umělého hedvábí a syntetického kaučuku. Vedení Leuny, největší továrny na výrobu syntetických materiálů, se snažilo zajistit další rozvoj hydrogenačního procesu pro nezávislou německou dodávku motorového paliva uzavřením dohody s Říší.[?] IG Farben začala rozšiřovat výrobu v Leuně a plánovala výstavbu dvou nových zařízení. Mezitím byly dvě plánované továrny na Fischer-Tropschovu syntetizaci téměř dokončeny.
V roce 1937, by podle odhadů IG Farben, potřebovalo Německo dovážet pouze 35% své spotřeby, a jakmile by bylo plánované rozšíření Leuny a výstavba nových zařízení dokončena, bylo by Německo v oblasti benzínu téměř soběstačné (85–90%). I tam, kde existovaly velké nedostatky, jako například u motorové nafty nebo maziv, byla společnost IG Farben přesvědčena, že syntetická náhražka bude brzy dostupná.[?]
IG Farben zde nejednala čistě z vlastní vůle: stát totiž skrze garantovaný monopol, skrze možnost selektivního přidělování surovin a pravomoc ovlivňovat cenu prostřednictvím Úřadu pro cenovou kontrolu nutil velké podniky provozovat obhchod v rámci mantinelů státních zájmů.[?] [?]
Podpora autarkie ze strany IG Farben byla tedy spíše záležitostí účelnosti než jakékoli spřízněnosti s nacionálně socialistickou ideologií. Víceméně se jednalo o typickou ukázku korporativistické politiky, kde jsou velké podniky nuceny operovat v rámci národních zájmů a přispívat ke strategicky vytyčeným státním cílům.[?] [?] [?] [?]
Někteří představitelé třetí říše dokonce tvrdili, že Německo přispívá ke světovému míru tím, že poskytuje alternativní dodávky energie, jakmile se zásoby ropy vyčerpají, a také tím že odstraňuje konkurenční boj o ropná pole.[?] [?]
Nezávislost Německa však byla v rozporu s anglo-americkými zájmy. Spojené státy se dlouho snažily zaměstnávat Němcko ekonomickými pobídkami na nákup americké ropy aby ho tím odradily od autarkie kterou považovali za hlavní důvod jeho ekonomického vzestupu. Zároveň by to posloužilo Britským zájmům omezit nezávislost Německa na anglo-americkém trhu.[?] [?] [?] Čas se však krátil, protože britští vědci a obchodníci varovali, že by Německo mohlo dosáhnout soběstačnosti a stát se „sankcím-odolné“ již do roku 1937.[?]
Hitler v rozhovoru se svými spolupracovníky sám poukazoval...
[?]
Hodnocení Úřadu pro obrannou ekonomiku z jara 1938 určilo, že Německo by v době válečného konfliktu mohlo pokrýt své plné požadavky pouze po dobu čtyři měsícú. Měsíční spotřeba by dosáhla 636,000 tun — 84,000 tun pro armádu, 162,000 tun pro námořnictvo, 175,000 tun pro letectvo a 216,000 tun pro civilní ekonomiku. Jakmile by se zásoby vyčerpaly, mohlo by Německo uspokojit pouze jednu čtvrtinu své spotřeby.[?] [?]
Německo bylo nuceno uchýlit se k riskantní improvizaci která se jako červená nit táhne celým jeho válečným úsilím. Počínaje rokem 1938 se tedy režim částečně odvrátil od jednostranné koncepce syntetické produkce a jeho pohled se upnul k Rumunsku, jehož ropa se opět stala nepostradatelnou pro překonání nepříjemné propasti mezi německou spotřebou a výrobou.
V únoru 1941 plánoval Erich Neumann, státní tajemník pro čtyřletý plán, navštívit Bukurešť, aby položil základy pro rychlý vzestup produkce.[?] Následující měsíc hostil Göring ve Vídni rumunského diktátora Iona Antonesca kde mu přiznal, že německé syntetické závody jsou ve válce nespolehlivé díky zranitelnosti vůči leteckým útokům a že pochybuje o spolehlivosti Sovětského svazu.[?] Německo nalilo zdroje do rozvoje svých dopravních spojení s Rumunskem, ale to i tak nestačilo pokrývat enormní válečné požadavky na které Německo nebylo připraveno.
Kontinentale Öl
Improvizovaný německý přístup dal vzniknout novým plánům. Okupace rumunských ropných polí nepřicházela v úvahu a proto byl Berlín odhodlán dostat evropský ropný průmysl pod svou kontrolu. Jejich cílem bylo vyvázat Evropu ze závislosti na anglo-americkém vlivu. Němečtí experti pochopili, že pouze vertikálně integrovaná firma se zdroji, které konkurují velkým americkým a britským ropným společnostem, by mohla doufat v úspěch. Rozhodli se proto založit ropnou společnost která by konsolidovala okamžité zisky Německa v místech, jako je Rumunsko, kde se zmocnilo nebo vynutilo prodej aktiv v zahraničním vlastnictví.
Není jasné, kdy se německé vedení rozhodlo narušit anglo-americkou nadvládu nad globálním ropným průmyslem.[?] [?] V červnu 1940 německý admirál Raeder naléhal na Göringa, aby se připravil na těžbu britského a francouzského ropného majetku, který se měl brzy dostat do německých rukou.[?] Göring odpověděl až v listopadu, a jeho odpověď obsahuje první oficiální odkaz na Continental Oil (Kontinentale Öl). Týden předtím Göring informoval Georga Thomase, zodpovědného za strategické plánování, že „chce založit středoevropskou palivovou společnost“. Ačkoli by společnost byla nominálně soukromá, ve skutečnosti by podléhala státní autoritě.[?] Ve své odpovědi Raederovi Göring oznámil, že se rozhodl založit společnost Continental Oil, aby „převzala ropné zájmy nepřátelských mocností které padly. Nyní i do budoucna.“[?]
Německý obchodní tisk věnoval značnou pozornost vzniku Continental Oil. Analytici pochopili, že cílem společnosti bylo osvobodit Evropu od amerických a britských ropných společností, jedině tak by mohlo Německo a s tím celá evropa prosperovat. Řešení se nacházelo v Rumunsku a na Středním východě, ale mezinárodní společnosti jako Standart Oil nebo Shell byly v pozici, kdy mohly klást zásadní odpor a způsobovat společnosti nemalé problémy. To znamenalo, že jejich místo bude muset zaujmout Continental Oil.[?]
[?] V té době Shell představoval 30,000,000 tun (přes 10%) světové roční produkce, ale velká část se nacházela na západní polokouli a 2,750,000 tun pocházelo z Rumunska, Iráku a Egypta.[?]
Poté Němci nainstalovali jako šéfa Astry německého ředitele J.H.W. Rost van Tonningena, který v květnu 1941 navázal 50–50% partnerství mezi Astrou a Kontinental Oil.[?] Společnost také získala kontrolu nad velkými francouzskými a belgickými ropnými společnostmi působícími v Rumunsku a na jaře 1942 Kontinental Oil kontrolovala 23% rumunské produkce ropy.[?] [?] [?] [?]
Je také příznačné, že záznamy společnosti neobsahují žádnou zmínku o Sovětském svazu. Teprve po zahájení operace Barbarossa v červnu 1941 nalézáme zmínky o operacích společnosti Kontinental Oil v SSSR, kde do roku 1942 vyčlenila 250,000,000 RM a další stovky milionů na rekonstrukci kavkazského ropného průmyslu.[?] Německé plány na obsazení ropných polí na Kavkaze a později na Středním východě byly proto mnohem více improvizovanou odpovědí na neočekávané události než průběhem plánované, koherentní strategie.[?] [?]
Hitler souhlasil, že „musíme za každou cenu postoupit do plání Mezopotámie a vzít Britům mosulská ropná pole“, jeho cílem bylo podkopat spojenecké válečné úsilí. Pokud jde o energetickou bezpečnost Německa, Hitlerova pozornost byla upřena na Rumunsko a Kavkaz, jejichž kontrola „by nás zachránila od všech budoucích nepřijemností“[?]
To, že se Hitler soustředil spíše na strategické zájmy vedení války, tedy na zavedená ropná pole ve východní Evropě a na Kavkaze, nic neubírá na skutečnosti, že muži na nejvyšších úrovních německého vedení chápali, že Třetí říše bude nakonec muset zajistit Blízký východ, aby pokryla energetickou poptávku poválečné Evropy. V červenci 1941 ministr pro okupovaná východní území Alfred Rosenberg tvrdil, že jedním z cílů Německa na Kavkaze musí být získání „pozemního mostu“ na Blízký východ, protože „[pouze] toto spojení s ropnými zdroji [na Středním východě] může učinit Německo a celou Evropu nezávislou na jakékoli námořní koalici jednou provždy“[?]
Navíc po pádu Francie se získání zámořských ropných aktiv v držení spojeneckých státních příslušníků na Blízkém východě stalo samostatným německým válečným cílem. Informovaní pozorovatelé mezinárodního ropného průmyslu dospěli k podobnému hodnocení a varovali, že „konfiskace britských a francouzských ropných zájmů v Rumunsku a na Dálném a Blízkém východě a získání britské a norské flotily tankerů bylo to nejmenší, čeho by se měli obávat.“[?] [?]
Ropní manažeři společností jako byly Standart Oil a Shell byli znepokojeni rivalem, který ohrožoval nejen jejich majetek v Rumunsku a na Středním východě, ale také jejich poválečný přístup na největší světový exportní trh. Tiskové agentury mimo Německo sledovaly aktivity společnosti a jejich zprávy tvořily základ pro odhady spojeneckých zpravodajských služeb.[?] Zahraniční novináři, diplomaté a agenti cizích mocností, rychle pochopili význam založení společnosti Continental Oil: dlouhodobá poválečná strategie Spojených států, redukovat Evropu na politicky impotentní kolonii bez zásadní vojenské síly by se tak stala nereálnou.
Když se představitelé Třetí říše potýkali s výzvou zásobování Evropy, bylo jedním z jejich nejdůležitějších rozhodnutí založení Continental Oil. Historie této zapomenuté společnosti otevírá okno do dlouhodobé strategie Třetí říše; její představitelé očekávali, že společnost obnoví místo Německa v mezinárodním ropném průmyslu jako předního výrobce a dodavatele ropy do Evropy.Dlouhodobý a zásadnější cíl však ležel v rámci velkolepějšího projektu, osvobodit Evropu od anglo-americké ekonomicko-politické nadvlády se kterou se Evropa potýká dodnes.
Stavěli tuto novou koncepci do protikladu k „rozpadajícím se, opotřebovaným idiomům pokryteckých úředníků mezinárodních financí“ a tvrdili že je Německá říše „průkopníkem této nové evropské svobody a nového řádu.“ Solidarita mezi těmito národy měla být prosazovaným ideálem na kterém by mohla být vystavena nová podoba Evropy. Cílem bylo dosažení vzájemné soběstačnosti bez pomoci mimoevropských sil; „avšak ne ve smyslu velkokapitalistické ligy národů“ podotýká Rosenberg a dodává že: „V životě probíhá nejen tzv. bezuzdný boj o existenci, ale vědecky řečeno i tzv. symbióza, to znamená komunita práce k zajištění potřeb mezi velmi odlišnými národy.“[?] [?]
Jelikož neexistovala jiná mocnost která by byla schopná změnit tehdejší mocenský kurz, byli nacionální socialisté přesvědčeni v toto své nové poslání. Rosenberg obhajuje tuto myšlenku když tvrdí: „Především se nenašel nikdo, kdo by dal dohromady národy severu a jihovýchodu Evropy pod tak obecnou evropskou představu“. Jihovýchod evropy, obývaný převážně slovanskými národy, představoval pro Německo prověřený a fungující obchodní blok který fungoval na podkladě bilaterálního výměnného obchodu který se stal trnem v oku tehdejší spekulativní ekonomické praxi akciových burz. Není proto ničím zvláštním že v těchto národech našli později Němci cenné vojenské spojence.[?] [?]
Němečtí stratégové si byli velice dobře vědomi jaké nebezpečí skýtá námořní blokáda schopná odříznout od nezbytných prostředků ne jen Německo, ale i ostatní Evropské státy. Rosenberg vysvětluje že:
Nový ekonomický řád
Thomas W. Lamont, hlavní partner J. P. Morgana, byl jeden z těch kteří se účastnili protiněmecké válečné agitace na Wall Street.[?] Lamont, zastánce Rooseveltovy Nové dohody, byl horlivým protagonistou internacionalismu. Ve svém projevu na Akademii politických věd v hotelu Astor v New Yorku dne 15. listopadu 1939 uvedl, že válka proti Německu byla důsledkem selhání Versailleské smlouvy a vzestupu ekonomického nacionalismu. Na rozdíl od republikánů ze staré gardy, jako byl bývalý prezident Herbert Hoover, Lamont nevěřil, že je možné s Hitlerem vyjednávat. Vojenská porážka Hitlera by však nestačila. USA musí opustit izolacionismus a přijmout internacionalismus,[?] dnes známý spíše pod heslem globalizmus.
Lamont měl skutečně pravdu: mezinárodní kapitál versus německem prosazovaný ekonomický nacionalismus. Ten nyní zahrnoval i imperialismus a všechny autarkické obchodní bloky a říše. Mezinárodní finance již nemohly být omezovány říšemi a obchodními bloky. Myšlenka tohoto Nového světového řádu nebyla pro nadnárodní bankovní kruhy nová. Už po první světové válce se jí svými Čtrnácti body a Společností národů pokusil zahájit Woodrow Wilson. Tento plán založený na mezinárodním volném obchodu, byl však tenkrát zavrhnut i jeho vlastní zemí.[?]
Státy Osy v čele s Německem budovaly autarkické ekonomické bloky a zaváděly mezi sebou nový směnný systém, včetně těch zemí, které okupovaly. Tento systém založený na státní produktivitě byl nekompatibilní jak s tím předválečným, o jehož existenci Lamont tvrdil že bude muset skončit tak s tím internacionálním jenž Lamont prosazoval a který stál v budoucnu za vznikem amerického finančního impéria a dolaru coby rezervní světové měny.[?] [?]
Roosevelt během jednání o Atlantické chartě varoval Churchilla, že poválečný svět nebude tolerovat žádné imperiální či jiné říše včetně té Britské, a že bude založen výhradně na volném obchodu. Jednoznačně prohlásil, že válka byla vedena za předpokladu nastolení globalizovaného volného obchodu.[?] Roosevelt uvedl Churchillovi: „Chtěl by snad někdo tvrdit, že pokus Německa o ovládnutí obchodu ve střední Evropě nebyl hlavním faktorem přispívajícím k válce?“[?] Zdá se, že příčinou války nebyl ani Pearl Harbour, a ani invaze do Polska. Roosevelt jasně uvedl, že mezinárodní volný obchod bude základem poválečného světa a říše budou pasé. „Raději bych“, řekl Roosevelt v roce 1942, „přišel o Nový Zéland, Austrálii nebo cokoli jiného, než abych nechal padnout Sovětský svaz.“[?] O několik týdnů později svou myšlenku zopakoval když prohlásil že Anglie je podle něj „stará, unavená velmoc“ a musí zaujmout druhé místo za mladšími Spojenými státy, Ruskem a Čínou.[?]
Likvidace imperiálních bloků které by mohly znesnadňovat volný průběh globalizace představoval zásadní bod jednání už na Teheránské konferenci mezi Stalinem a Rooseveltem. Ten podpořil Stalinův návrh, aby Indočína nebyla po válce vrácena Francii, jelikož ta měla být také přidružena do sféry vlivu komunistických zemí.[?] Roosevelt dále prohlásil, že i Indie by měla být oddělena od Británie; vysvětloval, že si myslí, že by bylo „lepší nediskutovat otázku Indie s panem Churchillem“ a navrhl, aby Spojené státy a SSSR spolupracovaly na reformě Britské Indie „zespodu, podle sovětského vzoru“. Stalin musel být pobaven, když slyšel, jak prezident vrcholně kapitalistické země navrhuje podrobit korunovační klenot Britského impéria revoluci sovětského typu.[?]
[?] [?]
Stejně tak bylo Sovětskému svazu vydáno Polsko. „Vím, že náš osud byl zpečetěn v Teheránu“ informoval polský premiér Mikolajczyk Churchilla. Nicméně „nejsem člověk zcela bez vlasteneckého cítění, abych vydal [Sovětskému svazu] polovinu Polska“. Churchill který ve jménu „zachován územní nezávislosti polska“ v roce 1939 vyhlásil spolu s Franci německu válku a ignoroval přes 20 mírových nabdídek iniciovaných německem, na to odpověděl, že je Mikolajczyk „naprostý blázen“ pokud nepřijme tyto hranice. Přesto Mikolajczyk řekl ne.[?] [?]
Mikolajczyk mylně počítal s Rooseveltovou podporou, a to kvůli přátelským řečem amerického prezidenta o Polsku v předvolební kampani a kvůli skutečnosti, že mu bylo na návštěvě ve Washingtonu v červnu 1944 řečeno, že vláda USA, na rozdíl od Británie a SSSR souhlasila s Curzonovou linií. Molotov však vyvedl polského premiéra z omylu když mu 13. října v Kremlu přečetl zápis z Teheránu, kde Roosevelt evidentně zaprodal Polsko. Podle velvyslance Harrimana, který se tohoto setkání účastnil, „Mikolajczyk projevil šok a překvapení nad tímto prohlášením“. Skutečnost že jeho zemi zradily jak Spojené státy, tak Británie, a že mu Roosevelt lhal do očí, aby si ve volebním roce neodcizil americké Poláky, byla pro tohoto polského patriota příliš velkou ránou. 24. listopadu 1944 rezignoval na svůj úřad.[?] [?]
Zajištění územní nadvlády nad polovinou evropy pro Stalina nebylo jen polytikou Rooseveltovy administrativy. Dva týdny po konečné německé kapitulaci 8. května, vyslal nový americký prezident Harry Truman Harryho Hopkinse do Moskvy, aby znovu demonstroval svou „touhu pokračovat v politice prezidenta Roosevelta spolupracovat se Sovětským svazem“. „Spojené státy,“ vysvětloval Herry Hopkins Stalinovi, „si přejí, aby byl Sovětský svaz obklopen přátelskými [tzn. sovětizovanými] vládami“[?] [?]
[?]
Když Rooseveltův kabinet 16. ledna 1941 zkoumal bonitu Britského impéria, ministr financí Spojených států Henry Morgenthau na rovinu oznámil, že Britové jsou na mizině – utratili všechno, co měli. „Až Britové splatí to, co mají nasmlouvané, nezbude jim ani dolar.“[?] [?]
Jediné skutečné územní zisky připadly sovětskému svazu. Na Jaltské konferenci byla formálně všem okupovaným zemím slíbena „svoboda a demokracie“, avšak země osvobozené rudou armádou rychle přijaly komunismus a staly se tzv. sovětskými satelity. Je možné že se tak nestalo z pouhé vděčnosti za osvobození, ale na základě faktu že rudá armáda přivedla do všech těchto zemí tajnou policii která brutálně zatýkala, vraždila a deportovala ty, o nichž se domnívala, že jsou protisovětští. Zároveň dosazovala tamější komunisty do vedení státních médií, rušila občanská sdružení, svazy mládeže a další spolky které nekonvenovaly bolševickému režimu.[?] [?]
Na základě toho pronesl necelých 10 měsíců po porážce Německa, falešně překvapený Winston Churchill, svůj dramatický projev „železné opony“ ve kterém se podivoval nad sovětizací států které byly rudou armádou „osvobozeny“ z německé okupace:
Na tuto skutečnost se Němci snažili během války upozornit jak běžnou anglickou populaci, tak vojáky bojující za své britské impérium. V letácích, které Němci shazovali na Brity, kteří se vylodili na evropském kontinentu, se jich ptali, proč přišli bojovat a umírat za Stalina? Článek argumentoval tím, že Británie nezíská svou válkou proti Německu vůbec nic a že jediný strategický efekt, který to bude mít, je oslabení německé armády vůči Sovětskému svazu na východě. Výsledkem by pak byl triumf bolševizmu nad Evropou.
Británie se tedy musela vzdát svého imperiálního postavení a nad to se zadlužit u svého amerického spojence. To vše ve prospěch volného obchodu, neboli internacionalizmu, jak prosazoval bankovní magnát J.P. Morgan, skrze svého partnera Thomase W. Lamonta.
Alfred Rosenberg, říšský ministr pro okupovaná východní území si 3. října 1941 zapisuje do svého deníku:
státní žiro-Feder-peníze “[?] Zpráva za období 1940–1941 citovala finanční mluvčí z fašistické Itálie a Třetí říše:
Vývoj zúčtování v Evropě vyvolal určité obavy, pokud jde o budoucí postavení zlata jako prvku v měnové struktuře. Od té doby bylo zaznamenáno, že Německo dokázalo financovat zbrojení a válku s velmi malými rezervami, zlata* a že byl zahraniční obchod Německa a Itálie prováděn převážně na zúčtovacím základě. Proto je kladena otázka, zda se vyvíjí nový měnový systém, který zcela upustí od služeb zlata.
V autoritativních prohlášeních učiněných na toto téma se v Německu a Itálii, rozlišuje mezi různými funkcemi zlata. Prezident německé Reichsbank, ve svém projevu dne 26. července 1940 uvedl, že „v žádném případě nebude zlato v budoucnu hrát žádnou roli jako základ evropských měn, protože měna nezávisí na jejím krytí, ale na hodnotě, kterou ji dává stát, tj. ekonomický řád regulovaný státem.“ [...] „další věcí je, zda by zlato mělo být považováno za vhodné médium pro vyrovnání debetních zůstatků mezi zeměmi, ale nikdy nebudeme provádět měnovou politiku, která nás jakýmkoli způsobem činí závislým na zlatě, protože je nemožné se připoutat k médiu, jehož hodnotu nelze samu o sobě určit.“
[?]
Otto David Tolischus, prusko-litevský novinář pro New York Times a vítěz Pulitzerovy ceny za korespondenci z roku 1940, popisuje nový německý ekonomický systém a jeho předpokládané fungování:
Zatím není k dispozici žádné směrodatné vysvětlení nové finanční politiky, ale soudě podle náznaků z nejvyšších politických pater, bude to pravděpodobně probíhat následovně:
Jak toho lze dosáhnout, je jeho tajemstvím, ale pouhá zmínka o bezúročných úvěrových nástrojích, nevyhnutelně připomíná plán Gottfrieda Federa, který svého času fascinoval kancléře Hitlera, ale který dr. Schacht vetoval.
[?]
Hitler, slovy kanadského historika Helmuta Gordona, „byl pevně přesvědčen, že pokud mezinárodní měnový systém zůstane založen na hodnotě zlata, národy schopné hromadit nejvíce zlata, mohou donutit ty národy, které zlato nemají, k jejich podrobení [...] a donutit ostatní, aby přijímali půjčky s vysokým úrokem, což vede k vyčerpání aktiv daného státu.“[?] Věřil, že síla produkce země by měla určovat sílu její ekonomiky, a ne množství zlata v pokladně.
Hitler spatřoval v ekonomickém systému založeném na produktivitě národa nástroj, na osvobození se od mezinárodních finančních elit. Lidská práce a potenciál národa mělo být to, co tvoří základ ekonomické stability země a životní úroveň obyvatelstva.
Při jednom ze svých rozhovorů poukazuje na neblahé dopady pro země které svou ekonomiku podkládají zlatem jehož existence však není podmíněná lidskou prací:
[?] a podotkl že se tak německo ocitlo v nemilosti ostatních států kde „vláda peněz spočívá na tomto vlastnictví zlata“[?] Rosenberg se v projevu odvolával i na svá dřívější slova z doby před uchopením moci, pronesená na Evropském kongresu v Paříži roku 1932: 
[?] [?] Ten na ekonomické škole v Berlíně formuloval zásady německé ekonomiké politiky která měla sloužit jako základ pro vytvoření jednotného Evropského hospodářského společenství (tzv. Funkův plán) kde se zlatem a spekulativní dluhovou metodou finančnictví nebylo počítáno: ve svém projevu Funk prosazoval ekonomický nacionalizmus a zavrhoval zlatý standard jako nebezpečí pro nezávislou národní ekonomiku, tvrdil že:[?] Prezident říšské banky dále odsuzoval dluhový spekulativní systém jako následek „čirého egoismu“ a strůjce mnoha konfliktů ve světě. Před zástupci vysokého průmysl zdůrazňoval jeho amorálnost když tvrdil že:
[?]
Z toho vyplývá relativně evidentní skutečnost, že by státy Osy v čele s Německem, nikdy nesouhlasily se systémem ekonomického internacionalizmu, ať už podloženého zlatem nebo dolarem. Jak Němci chápali, tento systém převáděl ekonomickou moc do rukou úzké skupiny lidí, v čele nadnárodního bankovního světa, tudíž naprosto popíral ekonomickou zásadu Třetí říše, že ekonomika musí sloužit společnosti a ne naopak. V jednom ze svých projevů vysvětluje Adolf Hitler toto troufalé stanovisko:
Poslední červnový den roku 1944, začínají hosté konference přicházet do klidného a nedávno zrekonstruovaného 234 pokojového hotelu, pod záštitou Organizace spojených národů, která vstoupí později ve známost, jako konference v Bretton Woods. Zástupci 44 zemí, včetně Sovětského svazu a Číny, se zde dohodnou na vytvoření nového poválečného mezinárodního měnového systému, podloženého dolarem.[?] Vedoucími osobnostmi, které formulovaly dohodu, byl John Maynard Keynes jménem britského ministerstva financí a jeho silnější protějšek z USA Harry Dexter White, zastupující prezidenta Roosevelta. Kromě vytvoření Mezinárodního měnového fondu a Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj (která se později stala známou jako Světová banka), zahrnovala dohoda také závazek globálního systému fixních směnných kurzů, podporovaného americkým dolarem, podloženého zlatem.[?] [?]
Totální vojenskou porážkou Třetí říše tak padly poslední překážky k nastolení vlády plně globalizované ekonomiky pod vedením Spojených států produkujících světovou měnu. Dohody učiněné v Bretton Woods tak formalizovaly definitivní porážku ekonomického nacionalismu.
Globalistický finanční model bylo něco z čeho Spojené státy profitovaly a budou profitovat dokud bude meznárodní měnou dolar.
Je zde ovšem ještě jeden mezinárodní element který z tohoto uspořádání profitoval neméně. Nacionální socialismus jej nazýval jako mezinárodní finanční židovstvo.
Adolf Hitler vysvětloval že židé jako jedniné mezinárodně existující etnikum jsou zároveň předurčeni k tomu býti nositeli tohoto mezinárodního kapitálu.[?]
Je zvláštní, kde se bere ta neviditelná síla, která nutí národy jednat proti vlastním zájmům? Není se proto co divit, že se Němci, skrze svou propagandu, snažili upozornit na nebezpečí mezinárodní finanční oligarchie, která si údajně uzurpuje právo rozhodovat v oblasti národních zájmů a tím přetvářet svět k obrazu malé hrstky těch, kteří stojí na špici této pomyslné finanční pyramidy.
Německá propaganda a světonázor shodně tvrdili že zbožňování peněz coby jidiné vůdčí síly přivedly svět do situace ve které vládnoucí plutokracie skládající se z několika finančních dynastií, spravují svůj kapitálový trh skrze pár set lidí, kteří schováni za demokratickou formou vlády či za bolševickou diktaturou ovládají své národy. Tito finanční správci v pozadí tak činí na mezinárodní úrovni. Dohoda o dolaru coby celosvětové měně učiněná v Bretton Woods je jen jednou z mnoha událostí ilustrující že němci svou kritiku opírali o reálnou podstatu doby.
Hitlerovým přáním bylo toto zlomit. Prvotní agrese však nepřišla od něj ale od lidí snažících se tento globální systém ochránit. Již v roce 1937 kdy Hitler znárodnil německou centrální banku se začalo s celosvětovým štvaním proti „fašistické hrozbě“.
Christian Rakovsky, zástupce mezinárodního globalizovaného kapitálu, významná osobnost bolševické revoluce s napojením na mezinárodní bankovní kruhy, vysvětloval jakou hrozbu představuje Hitlerův nový ekonomický model který umožňoval prosperitu bez existence finančního spekulativního kapitálu. Během výslechu v rámci Velké sovětské čistky prozradil Gavrilemu G. Kuzminovi, Stalinovu důvěrníku a členu NKVD že se Hitler „zmocnil intaktního mechanismu na produkování falešných peněz a nechává jej běžet jenom pro stát“ „Tím nás překonal“, dodává, „protože my jsme zmíněné peníze v Rusku potlačili a nahradili pouze hrubým aparátem, zvaným státní kapitalismus“[?] Rakovsky dále vysvětluje že tento systém zavedený Hitlerem v německu, není zatím nijak ukotven v žádné finanční teorii a proto je zapotřebí aby byl zničen ještě před tím než se ho ujme někdo jiný:
Během studené války trvající více než 40 let nepadla na území jednotlivých velmocí jediná bomba. Mocenské boje mezi SSSR a USA jistě existovaly, vždy ale pouze v rámci jasně vymezených mantinelů nastolených nadnárodním světem financí. Jak bylo popsáno výše, mezi těmito mocnostmi existovaly ekonomické vazby natolik výhodné pro americké finanční domy a natolik silné, že jakékoliv nepřátelsví bylo pouze otázkou propagandy jež zajišťovala tolik potřebného „vnějšího nepřítele“. Když se ukázalo že by pro globální kapitál byla výhodnější neexistence sovětského svazu tak se tento obří mocenský blok, rozplynul jako mávnutím kouzelného proutku aniž by kdy na jeho území vkročila noha nepřátelského vojáka. Obrovský geopolitický vliv a obří vojenský potenciál kterým tato mocnost disponovala, činí z jejího dobrovolného vymizení jistě historický unikát. Bylo by asi naivní domnívat se že kdy tvořila skutečnou opozici globálnímu systému kde jediným hybatelem jsou vždy peníze; nikdy národní zájmy či dokonce ideály utvářené a organicky se vyvíjející na základních životních požadavcích jednotlivých národů.
Naproti tomu Německo a zvláště pak nacionálně socialistický stát musel být vybombardován do základů, jeho vůdci, zlikvidováni a obyvatelstvo fyzicky a psychicky zdecimováno. Ideologie nacionálního socialismu byla zakázána a dehonestována pomocí obřího propagandistického aparátu obou mocností a to za pomoci nekonečného množství lží. Německé obyvatelstvo bylo podrobeno reedukaci pod okupační americkou správou která trvá dodnes.
Nacionální socialismus v Německu tedy představoval vzdor vůči globálním elitám, které stály za vznikem jak demokratického tak bolševického režimu, mezi kterými sice existovalo napětí a touha dominovat, ale které se na základních globálních otázkách vždy „záhadně“ shodly. Boj Německa proti této finanční oligarchii vešel tedy ve známost jako druhá světová válka.
Závěrem...
Hitler si vedl velice dobře v ekonomickém obratu své země od chvíle, kdy se dostal k moci. Udělal to tak, že se rozešel s mezinárodními bankéři a obchodoval směnným obchodem, takže vyměňoval přebytky zboží, které Německo mělo, s přebytkem zboží, které Německo potřebovalo od jiných zemí, aniž by na té či oné straně vznikly dluhy.
Světový finanční monopol zůstal zděšen - pokud by Německo uspělo ve svém plánu ekonomického pronikání do ostatních zemí, další národy by mohly následovat jeho příklad. Celý svět by pak začal vyměňovat zboží za zboží na základě rovnocenné výhodnosti. Nikdo by si nepotřeboval půjčovat a finanční pyramida dluhu, z jejíhož vrcholu vládly všemohoucí světové finance, by se zhroutila. Lidstvo by bylo dobře živeno, ale finančníci by ztratili svou moc.
Během rané fáze devatenáctého století začal ostrov Guernsey vydávat svou vlastní měnu, když byl na pokraji krize, a dělá to zřejmě dodnes. Lincoln vydával Greenbacks a konfederace Graybacks na podkladě hodnoty bavlny.[?] Prezident John F. Kennedy začal vydávat „americké pokladniční poukázky“ (Treasury Notes) a komunity v Německu, Rakousku a USA, během Velké hospodářské krize, vydávaly místní měny, což jim přineslo prosperitu, navzdory okolní bídě. Austrálie vydávala svou vlastní měnu prostřednictvím státní banky Commonwealth po celá desetiletí[?] a Nový Zéland v roce 1936 vydával prostřednictvím své rezervní banky státní měnu s úrokem 1% na financování známých státních programů bydlení, které vytvořily práci pro 75% nezaměstnaných.[?] Navzdory obstrukční snaze Kanadského soudního systému, začala vláda prostřednictvím svého programu Social Credit v Albertě vydávat také svou měnu.[?] [?] [?]
Nacionálně socialistické Německo, císařské Japonsko a fašistická Itálie, podnikly obdobná opatření při vydávání nezávislé státní měny a pracovních poukazů.[?] Pozoruhodné ekonomické úspěchy těchto států, uprostřed Velké hospodářské krize, byly smeteny do propadliště dějin. Potřeba porozumět bankovnímu systému a jeho alternativám, je v dnešní době „globální dluhové krize“ stejně tak důležitá, jako tomu bylo během Velké hospodářské krize. Významný rozdíl mezi tehdejší situací a současností spočívá v tom, že po první světové válce mnoho lidí pochopilo potřebu změny bankovního systému a velká reformní hnutí, jako byl Social Credit v Albertě, Labouristická strana na Novém Zélandu nebo NSDAP v Německu, se dostaly k moci na platformě bankovních reforem. Jelikož tři hlavní státy Osy také vydávaly státní nezávislou měnu, převzaly kontrolu nad bankovnictvím a přivedly své národy k prosperitě - k prosperitě národní, nikoli úzké skupiny lidí, kteří národ vedou - je pro současné pluto-demokratické režimy o to důležitější udržovat proti-fašistický a proti-nacistický narativ za každou cenu.
Hitler v zemi s vyčerpanými zlatými rezervami musel vytvořit novátorský peněžní systém, který by národní ekonomiku postavil na nohy. Kapitál tedy představoval lidskou produktivitu; ze samotné práce se staly peníze. Měna již nebyla komoditou, se kterou by se mělo spekulovat, půjčovat ji s vysokým úrokem nebo pomocí ní manipulovat s ekonomickým životem, ale pouze prostředek k usnadnění transakcí.
Hitler tím zasadil do praktického a politického rámce myšlenky, které se v německé společnosti vyvíjely už dlouhou dobu. Vytvořil si tím však velice mocné nepřátele, kteří po druhé světové válce začali psát svou historii.
Levicový narativ spočívá v tom, že fašismus a nacismus byly „poslední stádia kapitalismu“.
Mezi německými nacionálními socialisty byla od začátku prominentní opozice vůči mezinárodnímu kapitálu. Nacionální socialisté, ještě před přijetím tohoto jména, v malé skupině německé dělnické strany, viděli kapitál jako skutečně proti-nacionální. Nejstarší stranický program z roku 1919 uváděl, že strana bojuje „proti lichvě [...] proti všem, kteří dosahují vysokých zisků bez jakékoli duševní nebo fyzické práce [...] proti parazitům, kteří nás ovládají a vládnou svými penězi“. Je pozoruhodné, že ani tehdy strana neobhajovala socializaci průmyslu, ale sdílení zisku a jednotu mezi všemi třídami jinými, než těmi „parazitickými“.
Německo za vlády nacionálního socializmu tedy přistoupilo k reorganizaci práce a ekonomiky pomocí korporativistické rekonstrukce podniků. Reforma měla za svůj virtuální model středověké organické a cechovní struktury, které různí představitelé nacionálního socialismu přehodnotili a přijali jako předchůdce a základ zlaté střední cesty oproti dvěma extrémům reprezentovaných na jedné straně degenerovaným liberálním kapitalismem a na straně druhé destruktivním marxismem. Duchem reformy bylo posunout se za třídu a třídní boj v každém podniku do té míry, aby byla rozvíjena solidarita mezi všemi zůčasněnými, (vedení, zaměstnanci), které spojovaly vztahy vzájemné věrnosti a společný cíl národní prosperity.
K zažehnání případných neshod a toho, co by mohlo ovlivnit zájmy i na celostátní úrovni, byli stranou jmenováni „pracovní pověřenci“. Zvažovala se dokonce i možnost odvolání k Soudu pro sociální čest. Podle ustanovení zákona ze dne 20. ledna 1934 „podnikatel jako vedoucí podniku a zaměstnanci a dělníci jako jeho družina mají pracovat na dosažení cílů podniku pro společný prospěch národa a státu.“
soukromé podnikání může sloužit, ale ne vykořisťovat. To je zajištěno korporativním systémem, který stanoví limity, v nichž může průmysl fungovat. Tyto limity jsou definovány cíly pro dosažení blahobytu národa.Stát tedy nevyvlastňoval výrobní prostředky ale disponoval ekonomickými nástroji ke kontrole či omezení moci kapitálu a zodpovídal za to, aby osobní rozvoj jednotlivce nešel nikdy proti zájmům společnosti. V roce 1934 Adolf Hitler prohlásil:
Na jedné straně musí být zaručena svobodná soutěž v co nejširší míře. Na straně druhé je třeba zdůraznit, že tato svobodná soutěž musí zůstat v rámci cílů celé komunity, kterou označujeme jako lid a národní společenství. Pouze tímto způsobem můžeme dosáhnout [...] nejvyšší úrovně lidského úspěchu a lidské produktivity.To byl koncept, který byl odpovědí na krizi, ve které se svět nacházel coby následek neustálé oscilace mezi extrémy. Pokud byl liberální kapitalismus považován za zdroj sociální nespravedlnosti v očích marxistických příznivců pak jeho antiteze v podobě komunistické doktríny představovala opačný extrémní protiklad. Hitler však viděl že lidé dobrého charakteru a ušlechtilých záměrů se nacházejí na obou stranách ideové barikády.
Soukromé hospodářství se proto ve Třetí říši rozvíjelo s velkou svobodou. Velké průmyslové komplexy byly zachovány, proto posílily a oživily onen smysl pro solidaritu různých elementů, které je z velké části již dříve charakterizovaly. Vláda nepřistoupila k převzetí podniků jménem státu, národa nebo společnosti. Jak uvedl německý ministr hospodářství Walter Funk:
Znárodněné hospodářství vždy přinese jen průměrné výsledky. Znárodněné hospodářství znamená sterilní hospodářství. Ekonomika bez ostré konkurence a individuální rivality zůstane stagnující a bude dosahovat jen průměrných výsledků.Hlavním cílem Nacionálního Socialismu však byla národní jednota. Ta vyžadovala zlomení rozdělujícího vlivu jednotlivých společenských tříd tak aby se úctě a dobrého postavení mohl těšit jak občan vyšší třídy tak člověk živící se tvrdou prací. Stát tedy zaručoval přísnou ochranu všem pracujícím.
Sven Hedin, švédský cestopisec a objevitel, popisuje svoje dojmy ohledně sociální politiky Německa během své návštěvy v roce 1937:
Pokud se kdy Hlavní sociální otázka - postavení dělníka v lidské společnosti - vyřešila vážně, důkladně a s odvážnou velkorysou fantazií, tak jistojistě tady, v tak často haněné a démonizované Třetí říši. Všechny tlusté knihy, které napsal Karl Marx o vymýcení kapitalismu a „státu budoucnosti“, mají váhu pápěří ve srovnání s realitou, v níž všude na německé půdě vyrůstají přepychová zařízení pro dělnictvo.
Marxistická interpretace Třetí říše, jako nástroje monopolního kapitálu, byla přijata a upravena jejich protipólem, libertariány, zvláště za pomoci knihy Stanfordského výzkumného specialisty Dr. Antony Suttona. Sutton navázal na svou knihu Wall Street a bolševická revoluce
Ve skutečnosti tak Sutton čerpá jak z informací šířených v rámci válečného propagandistického úsilí německými nepřáteli, tak ze starých očerňovacích kampaní, které byly proti Hitlerovi a NSDAP vedeny jejich politickými rivaly (převážně německými komunisty) již ve dvacátých letech.
Sutton také opakuje mýtus o Fordově podpoře NSDAP, který byl v oběhu od 20. let minulého století. Už v roce 1922 „The New York Times“ uvedl, že Ford financuje NSDAP, a „Berliner Tageblatt“ vyzval amerického velvyslance, aby vyšetřil Fordovo údajné zasahování do německých záležitostí.
Je ovšem mnohem důležitější podívat se na to, co Třetí říše na poli domácí i mezinárodní finanční politiky skutečně dělala než na to, co o ní tvrdí její ideologicko-ekonomičtí nepřátelé.
Hitler během svého působení uvedl do praxe tradici německé ekonomické školy, kterou dělnická strana Antona Drexlera a Karla Harrera začlenila již od jejího založení v roce 1919. Není těžké pochopit, proč byl Hitler i NSDAP terčem nekonečných komunistických útoků a nařčení, že pouze prezentují zájmy vysokého kapitálu; Hitler ani jeho strana totiž nikdy neprosazovali znárodňování majetku, kolektivizace a vyčleňování majetné třídy ze společnosti. Právě naopak, jádro programu spočívalo ve sjednocení celého národa do prosperující komunity, kde by mělo jak dělnictvo, buržoazie i aristokracie své místo a to při zachování jejich individuální povahy. Cílem bylo vytvořit spolupracující národní entitu, nestranně regulovanou státem. Hitler napsal v roce 1924 v Mein Kampf, že stát musí zajistit to, že
kapitál zůstane podřízený státu a neuzurpuje si právo ovládat národní zájmy. Mohl by tak omezit svou činnost na dvě následující věci: na jedné straně zajistit životně důležitý a nezávislý systém národního hospodářství a na druhé straně zajistit sociální práva zaměstnanců.Hitler si uvědomoval rozdíl mezi produktivním a spekulativním kapitálem, a to zřejmě díky finančnímu teoretikovi Gottfriedu Federovi, který byl součástí řady politických přednášek, organizovaných armádou. Hitler poté pochopil, že dvojí povaha kapitálu bude muset být primárním faktorem, který bude při reformě řešit jakákoli strana. Federova přednáška měla název „Zrušení úrokového otroctví“
pravdou o transcendentálním významu pro budoucnost německého lidu [bylo, že by] absolutní oddělení burzovního kapitálu od ekonomického života národa mohlo umožnit postavit se proti procesu internacionalizace v německém podnikání, aniž by se současně útočilo na kapitál jako takový...Alferd Rosenberg, jeden z prvních členů NSDAP zodpovědný za ideovou výuku strany, popisuje jak se otázky ohledně zlomení úrokového otroctví probíraly již v úzkém kruhu nadšenců kteří se později stali jádrem určující politiku NSDAP:
Přibližně ve stejnou dobu se na našem obzoru objevil muž, který později získal určitý vliv, inženýr Gottfried Feder. Tvrdil, že velké ekonomické krize byly zcela způsobeny tím, co nazval úrokovým otroctvím, do kterého postupně upadl každý národ na světě kvůli mobilním půjčkám a finančnímu kapitálu.Rosenberg si pak sám pokládal otázku „Jak by se mohly peníze množit samy od sebe? Jak by se mohl kapitál navyšovat bez práce pouze nekonečným narůstáním úroků?“
Cíl zlomit úrokové otroctví se tak stal jedním ze základních programových bodů NSDAP:
Boj proti mezinárodnímu finančnímu a půjčkovému kapitálu se stal nejdůležitějším programovým bodem boje německého národa za jeho nezávislost a svobodu.
Hitlerova kritika politické ekonomie pro něj byla především prostředkem, jak relativizovat všechny zdánlivě ustálené a obecně přijímané pravdy, a tím ideologicky vytvořit podmínky pro revoluci ekonomiky, kterou zamýšlel. Hitler pochopil, že bude schopen restrukturalizovat existující ekonomický řád pouze tehdy, pokud se nejprve v zásadě zprostí jakékoli kritiky ze strany politické ekonomie a obecně zpochybní její učení. Jedním z těchto učení – které Hitler odmítl – byla nutnost nadále podkládat měnu zlatem.
Hitlerova kritika politické ekonomie je v podstatě namířena proti dogmatizaci určitých vůdčích principů a proti nevhodnému (podle jeho názoru) přenášení starých metod na nové problémy a otázky. Podle Hitlerova názoru nové problémy rychle se měnící moderní průmyslové společnosti vyžadují především nová a někdy dokonce neortodoxní řešení. Obvinil politickou ekonomii z přenesení určitých řešení, která mohla být v dřívější době správná a vhodná, do kvalitativně nových problémů a situací. V projevu o národně socialistické hospodářské politice ke stavebním dělníkům v Berchtesgadenu Hitler 20. května 1937 řekl:
Nebudu vám říkat, že místo těchto ekonomických teorií nyní postavím nacionálně socialistickou ekonomickou teorii. Rád bych se úplně vyhnul termínu „teorie“, ano, dokonce bych rád řekl, že to, co vám dnes povím, není vůbec zamýšleno jako teorie. Protože pokud vůbec nějaké dogma v ekonomickém sektoru uznávám, pak je to jediné dogma, a to, že v tomto sektoru nesmí být žádné dogma, ale že jde pouze o určitý vhled... Můj úspěch a úspěch samotného nacionálně socialistického hnutí spočívá pouze v tom, že jsem shromáždil tyto poznatky, dal je do programu a byl schopen ho prosadit v praktické realitě.
Hitler tedy nezůstal jen u slibů a začal převádět program NSDAP do politické praxe. Některé body, zvláště ty ekonomické, nebylo možné okamžitě realizovat v takové podobě, v jaké byly deklarovány v programu. Zodpovědný asi za 80 milionů Němců a jejich životní vyhlídky, musel přistoupit ke konzervativnějšímu a také pozvolnějšímu naplnění slibovaných změn.
Německý ekonomický vzestup ve třicátých letech, z nejslabší ekonomiky v Evropě, na ekonomickou velmoc jen během několika let, spolu s vyřešením nezaměstnanosti a to vše během světové hospodářské krize, je mnohými považováno za důkaz správnosti nacionálně socialistické ekonomické teorie.
Narovnání sociálních poměrů a odstranění společenských bariér, které rozdělovaly národ, umožnilo Německu dosáhnout sjednocení a plného využití potenciálu, který - jak Hitler věřil - se opíral o pracovitost a vynalézavost německého lidu.
Velmi zjednodušeně řečeno to umožnilo Německu pracovat, vytvářet hodnoty a neohlížet se na výši nákladů. Jakékoliv zahraniční zadlužování nebylo v souhladu s
Ačkoli byl Schacht nucen používat nástroje ekonomického nacionalismu k podpoře obnovy německé ekonomiky, odmítl autarkii jako nepraktickou a snažil se Německo znovu začlenitdo globálního ekonomického systému.
Dr. Goebbels, ministr propagandy a lidové osvěty si 3. května 1936 poznamenal do svého deníku:
Odpoledne příchází na návštěvu vůdce. Člun se mu velice líbí. Plavíme se po Wannsee, počasí je svěží, lidé jásají vůdci v ústrety. Debatuje se Schachtem. Chce opět omezit Göringovo zplnomocnění ale to vůdce odmítl. Už to dlouho se Schachtem po dobrém nepůjde. Srdcem k nám vůbec nenáleží. Především proto, co veřejně říká a o čem píše.U výslechu při Norimberském procesu se vítězné mocnosti nejvíce zajímaly o tento nástroj, z hlediska financování nákladů na zbrojení. Schachtovo vysvětlení jeho MEFO financování, by sa dalo shrnout asi takto:
Čerpatel mohl kdykoli předložit své MEFO směnky u kterékoli německé banky a tyto banky zase mohly MEFO směnit v Říšské bance kdykoli během posledních tří měsíců od jejich nejbližšího data splatnosti. Tato tří měsíční splatnost byla opakovaně prodlužována, takže jen málokdy docházelo k jejich vykoupení a stažení z oběhu a to přestože je bylo možné směnit za hotovost.
Systém MEFO se nadále používal až do 1. dubna 1938, do dosažení 12 miliard říšských marek v MEFO směnekách.
Způsob kterým Třetí říše „převezla“ celý globální ekonomický svět byl natolik pobuřující a zároveň matoucí pro nepřátele nového Německa, že Schacht musel u soudu celou koncepci vysvětlovat nadvakrát a když byl poté požádán o další vysvětlení, odmítl. Sovětský soudce v Norimberku Iona Nikitchenko který předsedal v mnoha Stalinových monstrprocesech během Velké čistky, jejíž oběti se odhadujou až na 1,2 milionů
Síla Říšské banky ovlivňovat expanzi a kontrakci úvěrů byla zefektivněna tím, že jí bylo uděleno privilegium prosazovat politiku volného trhu, což je změna provedená „s ohledem na potřeby převládajících nových všeobecných podmínek“.
Zákon o Reichsbank byl revidován znovu, v roce 1937. 10. února byla ustanovena úplná suverenita Říše nad Říšskou bankou což učinilo prezidenta a správní radu Říšské banky odpovědnými říšskému kancléři.
Zrušení tzv. automatického spojení mezi německou měnou a měnami zbytku světa odstranilo řadu reálných i abstraktních bariér úvěrové expanze a umožnilo změnu cílů úvěrové politiky. To je implicitně obsaženo v prohlášeních Dr. Schachta, prezidenta Říšské banky, a samotného Hitlera. Před výroční akcionářskou schůzí Říšské banky dne 9. března 1934 Schcht prohlásil že výše vytvořeného kreditu není problémem tak dlouho dokud je zajištěna bonita dlužníka a jeho schopnost „efektivně využít vypůjčené prostředky“.
Hitlerovo prohlášení, které následovalo o tři roky později, když se ekonomika výrazně přiblížila plné zaměstnanosti, vysvětlovalo, že jediným měřítkem německé úvěrové politiky je vztah mezi objemem kreditu a potenciálním objemem zboží a služeb, které mají být vyrobeny. V prosincovém projevu 1937 Hitler prohlásil: „Záchrana našich lidí není finančním problémem, ale pouze problémem, jak využít naši lidskou sílu a naše přírodní zdroje“.
Profesor Arthur Pillans Laurie, skotský chemik a průkopník vědecké analýzy obrazů na adresu německého finančního experimentu uvedl:
Základní principy jsou, že bohatství je produktem práce aplikované na suroviny k výrobě užitných předmětů. Práce může být nasazena k výrobě zboží pro okamžitou spotřebu nebo ke zvýšení kapitálové hodnoty, která umožní vyrábět více zboží za nižší náklady. Výstavba dálnic je vynikajícím příkladem druhého uplatnění pracovní síly, protože usnadňuje a zlevňuje přepravu zboží. Německá vláda se rozhodla zavést novou metodu měření hodnoty Marky, vyřazením zlata a zavedením Marky jako pracovní jednotky. Vezmeme-li celkovou produkci práce v zemi, tak počet Marek v oběhu je omezen na tuto produkci, tudíž se ceny udržují na stálé úrovni a k výkyvům docházi jen zřídka.Při rozhovoru se svými spolupracovníky, vysvětloval Hitler jednoduchost této finanční teorie. Ta byla však podle něj záměrně činěna nepřehlednou finančními elitami, aby běžným lidem nedošla zjevná jednoduchost nápravy finančního systému založeného na dluhovém otroctví které svazuje ostatní národy neschopné se vyvázat z tohoto zdánlivě neřešitelného systému. Hitler vysvětloval že:
Všechny tyto věci jsou jednoduché a přirozené. [...] Základem židovské obchodní politiky je učinit věci pro normálního člověka nesrozumitelnými. Lidé upadají do extatické důvěry před vědou velkých ekonomů. Kdo nerozumí, je označen za neznalého! Jediným cílem všech těchto pojmů je uvrhnout vše do zmatku. Velmi jednoduché myšlenky, které jsou náhodou moje, dnes pronikly k milionům. Jen profesoři nechápou, že hodnota peněz závisí na zboží, které za těmi penězi stojí. [...] Dát lidem peníze je pouze otázkou výroby bankovek. Celý problém spočívá v tom, zda se vyrábí zboží, které odpovídá vyrobenému množství peněz.„Efektivní využítí vypůjčených prostředků“ realizovala Říše poskytováním kreditu od říšské banky skrze MEFO směnky pro soukromé podniky které byly tímto krokem kooptovány do financování státních zakázek v rámci autarkické politiky Německa. Místo znárodnění podniků jako v Sovětském svazu, poskytovala Říše silné pobídky pro podniky, aby investovaly do programů prospěšných pro stát.
Do roku 1936 mohla také vláda ovlivnit, kde bude kapitál reinvestován. Jedním ze způsobů bylo skrze přidělování a regulaci surovin. Německo bylo čistým dovozcem surových materiálů a proto vedení považovalo za důležité přerozdělit nedostatkové dodávky surovin prostřednictvím dozorčích rad.
Vedlejším efektem zvýšených soukromých reinvestic bylo také to, že velké investiční banky ztratily značné množství svých příjmů protože podniky a společnosti již nepotřebovaly bankovní úvěry k financování nových projektů.
V přímém kontrastu s Federálním Rezervním Systémem USA jakožto privátně vlastněného kartelu, sloužícího k manipulaci s ekonomickým životem, majícího na svědomí mnoho ekonomických krizí a nekonečný pádu hodnoty dolaru, se Říšská banka stala nástrojem k zajištění plynulého oběhu měny a její stability. Tím bylo docíleno svobody na poli produkce, která se v Německu vystupňovala do nevídaných rozměrů.
Sven Hedin, cestopisec, topograf, geograf a objevitel, popisuje dojmy z návštěvy nového Německa v roce 1937:
Ve velkých městech výrůstají monumentální stavby [...] vznikají zcela nová sídliště, vilová města a dělnické byty [...] počet nových budov s reprezentativním významem je v Německu neslýchaně velký [...] objevujeme „Ordensburgen“ (školící hrady pro stranu), domy pro DAF, obrovské amfiteátry [...] kamarádské domovy, nové domovy pro Hitlerovu mládež a velké množství nových školních budov [...] je tu dům výchovy v Bayreuthu [...] „dům německého umění“ v Mnichově...Hedin si posléze klade otázku ohledně financování tak ohromného množství státem financovaných projektů:
Když člověk slyší, jak jen lítají miliony [...] diví se, jak může Německo na takové nikoliv nezbytně nutné výdaje sehnat prostředky. Dostáváme odpověď [...] že sumy, které se nyní věnují na monumentální stavby a nádherné ulice, vytvářejí práci pro statisíce dělníků, a navíc - zůstávají v zemi. Peníze pouze obíhají, jdou z ruky do ruky. Na jedné straně vytvářejí nové hodnoty, na druhé straně práci a obživu, a za třetí se jako daně vracejí státu, který je opět vydává a uvádí do oběhu.Walter Funk, ministr ekonomie a budoucí prezident říšské banky shrnul nemeckdkfjedijfdif :Walter Funk
:Autoritářské vlády Německa a Itálie daly svému lidu za úkol investovat své úsilí do dobrovolné spolupráce pod státní direktivou národní prosperity. Tím pádem tak ochránili svou ekonomiku před vykořisťováním mezinárodními finančními silamiHitler během svého proslovu k dělníkům německé zbrojovky popisoval své myšlenky ohledně obnovení německé ekonomiky, po převzetí moci:
Když jsem se ujal moci, byl jsem ovládán pouze jednou jedinou nadějí, na níž jsem stavěl: Byla to zdatnost, schopnost německého národa a německého dělníka, inteligence našich vynálezců, našich inženýrů, našich techniků a chemiků atd. Na síle, která je v našem hospodářství, jsem stavěl. Stál jsem před jednoduchou otázkou: Máme zahynout, protože nemáme zlato? [...] Když už nemáme žádné zlato, tak máme pracovní sílu. A německá pracovní síla, to je naše zlato, to je náš kapitál. A tímto zlatem porážíme každou moc světa. Chcete-li žít v bytech, které musejí býti postaveny, tak je musí postavit dělník. A materiál k tomu, suroviny, musí býti opatřeny prací. Celé své hospodářství jsem vybudoval na pojmu práce!Německo tedy mohlo využít plný potenciál své pracovní síly, aniž by bylo omezené nedostatečným množstvím zlatých rezerv nebo množstvím cizí měny. K dosažení této svobody využití dostupných zdrojů pro budování národních hodnot, byly zapotřebí tři věci:
- Pracovní síla
- Organizace a plánování
- Surové materiály
V projevu v Reichstagu dne 30. ledna 1939 Hitler zesměšnil učení tehdejších finančních věd:
Dnes se usmíváme nad dobou, kdy naši političtí ekonomové skutečně věřili, že hodnota měny závisí na množství zlata a devizových rezerv nahromaděných v trezorech státních bank. Místo toho jsme se naučili, že hodnota měny spočívá ve výrobní kapacitě národa, že rostoucí produkce je to, co drží měnu, dokonce ji za určitých okolností přehodnocuje, zatímco jakékoli klesající výsledky výroby musí dříve nebo později vést k automatické devalvaci měny. A v době, kdy finanční a ekonomičtí teologové v ostatních zemích prorokovali náš kolaps každé tři až šest měsíců, národně socialistický stát stabilizoval hodnotu své měny tím, že mimořádně zvýšil výrobu. Mezi rostoucí německou produkcí a měnou v oběhu se vytvořil přirozený vztah.Hitler to v roce 1940 popisuje ve svém projevu v Löwenbräukeller:
Přitom jsme udrželi stabilní hodnotu měny a každý si za své peníze mohl něco koupit. Výrobu jsme vystupňovali do obrovských rozměrů, stále vycházejíce ze svých nacionálněsocialistických zásad, že rozhodujícím činitelem v hospodářství je existující pracovní síla, schopnost tuto pracovní sílu zorganizovat a využít, zkrátka že podkladem naší měny nemůže být zlato, nýbrž že jím je výroba. To tedy znamená, že je úplně v našem uvážení pílí a prací vytvořit výrobky a konzumní statky, které pak opět musí prospívat lidu právě tak, jako mu lenost může škodit.Poslední bod, neboli surový materiál, mohl pro Německo - které neoplývá přírodními a hlavně nerostnými zdroji, tak jak by potřebovalo - představovat problém. Německá ekonomika byla založena na exportu německých produktů známých svou kvalitou; zapotřebí však bylo, získat surové materiály potřebné k výrobě. Německo tedy mělo co nabídnout těm zemím, od kterých by chtělo potenciálně nakupovat, avšak kvůli nedostatku zlatých rezerv nebylo schopno účastnit se mezinárodních burz a tento obchod realizovat. Problém se tak stal do značné míry pouze virtuálním. Proto bylo ze strany NSDAP přikročeno k revolučnímu způsobu zahraničního obchodu. Byl zaveden výměnný obchod a Německo tak začalo vyměňovat své produkty za zboží, zejména surový materiál, který potřebovalo. Zlato ani účast na mezinárodních burzách nebyla zapotřebí. Stejně tak odpadla potřeba sjednávat obchod skrze bakovní prostředníky.
Hjalmar Schacht, architekt tohoto směnného systému, ve své knize popisuje okolnosti vzniku:
V září 1934 jsem představil nový program zahraničního obchodu, který využíval offsetové účty a bankovní úvěry.Díky tomu uzavřelo Německo obchodní dohody s 25 ekonomicky strádajícími zeměmi v jihovýchodní Evropě, na Blízkém východě a v Jižní Americe. Smlouvy ustanovily transakce na výměnu zboží bez peněžních plateb. Na oplátku za potraviny a suroviny dodávalo Německo chudším zemím zemědělské stroje, lokomotivy a průmyslové zboží.
Mým plánem bylo do jisté míry návrat k primitivní výměnné ekonomice, avšak moderními prostředky. Ekvivalentní hodnota dováženého zboží byla připsána zahraničnímu dodavateli na německém bankovním účtu a naopak, zahraniční kupci německého zboží mohli prostřednictvím těchto účtů provádět platby. K pohybu peněz v německých markách ani v cizí měně nedošlo. Vše probíhalo prostřednictvím kreditů a debetů na bankovním účtu. Tak nevznikl žádný devizový problém.
...Německo však balkánským státům nejenom prodávalo, nýbrž bylo tam hlavně i největším kupujícím. A to trvalým a solidním kupujícím, který výrobky balkánských rolníků splácel prací německého průmyslového dělníka a nikoliv podvodnými valutami a devizami, které beztak již celá léta trpěly znehodnocením, jež se stalo chronickým. [...] V tomto obchodě nebylo ani vítězů ani poražených, nýbrž pouze účastníků, a Německá říše nacionálněsocialistické revoluce vynaložila svoji veškerou ctižádost, aby byla účastníkem slušným, to znamená, aby platila pořádným solidním zbožím a nikoli demokratickými švindlpapíry.Tato vzájemně výhodná ujednání, založená na výměně zboží, postupně připravovala Spojené Státy, Francii a Británii o trhy, které dříve ovládaly. Finanční instituce v Londýně a New Yorku, které byly zvyklé poskytovat úvěr pro menší národy, ztratily lukrativní část své mezinárodní komerce.
Sám Schacht naznačoval, jaké problémy může tato nová finanční praxe praktikovaná Německem vytvářet:
Zájemci o výměnu zboží se dostali do konfliktu s těmi, jejichž zájmem byly pouze peníze samotné. Brzy došlo k ohromné bitvě mezi vývozci, kteří prodávali zboží do Německa, a věřiteli, kteří chtěli své zisky z úroků. Obě strany požadovaly, aby jim byla dána přednost, ale rozhodnutí šlo vždy ve prospěch zahraničního obchodu.Britský generál Fuller napsal, že Hitlerova
hospodářská politika na základě směnného obchodu a dotovaného vývozu, zasadila smrtelnou ránu Britskému a Americkému obchodu.Winston Churchill ve svém dopise Lordu Robertu Boothbymu napsal:
Neodpustitelný zločin, kterého se Německo před druhou světovou válkou dopustilo, byl pokus ekonomicky se vymanit z moci světového obchodního systému a vytvořit svůj vlastní směnný mechanismus, který by mezinárodním bankovním kruhům odepřel jejich příležitost zisku.Lord Forbes, příslušník anglické obchodní komise, při návštěvě Jižní Ameriky varoval:
Rozhodně nechceme, aby Němci pokračovali ve svém systému výměny zboží a jiných neuctivých obchodních metodách, prováděných přímo pod naším nosem.Jedním z těch, kteří se pokoušeli o urovnání vztahů mezi Německem a ostatními velmocemi, byl James D. Mooney, viceprezident General Motors, zodpovědný za evropské operace. General Motors hrál velkou roli v údajném napojení nacistů na vysoké finance, protože jeho evropské pobočky působily během války v zemích okupovaných Německem. Mooneyho údajné nadšení z nacismu bylo takové, že se prý považoval za budoucího
K tomu je zapotřebí dodat památná slova Leona Degrelle, belgického politika, který během druhé světové války sloužil v řadách Waffen SS:
Mnozí z těch, kdo v roce 1939 Hitlera hanobili, se snaživě vrhali k nohám vítěze z roku 1940: šéfové velkých levicových stran, finanční magnáti, majitelé nejvýznamnějších novin, zednářští státní ministři, bývalá vláda, všichni se podbízeli, škemrali a žebrali o úsměv, o možnost spolupracovat. Měli jsme snad přenechat půdu zdiskreditovaným strašidlům ze starých stran, finančním gangsterům, pro něž jedinou vlastí je zlato, nebo nebezpečným pirátům bez sebemenších schopností a cti, kteří byli hotovi k nejnižšímu přisluhování, jen aby uspokojili svou hamižnost nebo ambice?Ať už byly Moonyeho motivy jakékoliv, je evidentní, že s využitím svých celosvětových kontaktů, se pustil do soukromé diplomacie, se záměrem vyhnout se válce. Již v roce 1938 se však vedení General Motors, pravděpodobně samotný Mooney, obrátil na britský válečný úřad, aby prodiskutoval britské požadavky v případě války s Německem. Z toho, co naznačuje nepublikovaná Mooneyho autobiografie, není překvapením, že hlavním problémem pro ostatní velmoci, byl německý způsob obchodování.
Biograf uvádí toto:
Mooney na večeři využil příležitosti k předložení vlastního trháku: Pokusit se vyjednat s Němci nějakou formu zlaté půjčky [jinými slovy, zadlužit Německo u nadnárodních bankovních institucí] a zastavit dotovaný vývoz a speciální směnné praktiky, které byly tak nepříjemné pro zahraniční obchodníky, zejména pro Spojené království a USA. Ačkoli Mooney zjevně upřímně věřil, že by to mohlo zajistit mír, ve skutečnosti měly tyto praktiky škodlivý účinek na zisk General Motor v Německu.Mooney zformuloval seznam doporučení ke zmírnění napětí. Je příznačné, že většina seznamu zahrnuje návrat Německa k „normálním“ metodám světového obchodního a bankovního systému:
- Omezení výzbroje.
- Smlouvy o neútočení.
- Přechod na obchodní praktiky západních národů:
- Zavedení svobodného trhu
- Přerušení dotovaného vývozu
- Přistoupení na praktiky „nejvyšších výhod“.
- Vyrování cizích závazků (zaplatit dluhy)
[?]
Uzavírání ekonomických a obchodních smluv se zástupci vysokého kapitálu tedy nebyl problém. Hitler nikdy netvrdil, že chce „rozdrtit kapitalismus“ a znárodnit nebo dokonce vyvlastnit průmysl. Jakýkoliv obchod či smlouvy však byly vždy v rámci nepřekonatelného pravidla, a to sice že „Obecné blaho stojí nad blahem jednotlivce“.
Tento nový „podivný“ idealismus, který Němci zavedli do jinak pragmatických oblastí řízení státu, jako byl třeba mezinárodní obchod, narážel na naprosté nepochopení etablovaných politických a finančních kruhů ostatních pluto-demokratických zemí. Hitler sám zdůrazňoval, že v demokratických zemích nejde primárně o blaho lidu ale o blaho malé skupinky vlivných kapitalistů, ovládajících státní politiku skrze svůj kapitál.
Stejně tak posuzoval i politické zřízení Sovětského svazu, ve kterém navzdory obrovskému množství přírodních zdrojů a potenciálu ruského lidu, nebylo nikdy dosaženo slibovaného ráje pro pracující lid. Naopak v kontrastu s tímto nikdy nenaplněným slibem, se sovětskému vedení ani nepodařilo odvrátit hrozivé
...když [Stalin] tvrdí, že Rusko je socialistický stát, tak lže! Rusko je ztělesněním kapitalistického státu a na světě neexistuje žádný jiný kapitalistický stát jako je Rusko: dvě stě milionů obyvatel, železo, mangan, nikl, ropa, benzín – vše, co si jen člověk může přát, v neomezeném množství a vše patřící státu; a v jejím čele muž, který říká: „Myslíte si, že ztráta třinácti milionů životů je příliš velká cena za realizaci této skvělé myšlenky?“V přímém protikladu k tomuto obludně neefektivnímu, nezodpovědnému a brutálnímu vedení sovětského typu, se Německu podařilo v průběhu pár let povstat z poválečného úpadku a dojít k celonárodní obnově; to vše během celosvětové finanční krize. Tyto úžasné výsledky byly možné pouze díky správnému vedení, které vyvinulo veškerou snahu k ochraně svého národa a k organizaci lidské práce za účelem prohlubování obecného blaha. Státem koncentrovaná síla celého národa byla tedy korigována ke společnému cíli, k celkové národní prosperitě.
Takové myšlenky se často setkávají s názorem, že něčeho takového není možné dosáhnout bez pomoci zvenčí, že se Německo na své cestě k prosperitě a obnově muselo alespoň obrovsky zadlužit když už ne rovnou zaprodat. Převážně a paradoxně komunisté, ale i jiní exponenti tohoto druhu myšlení, nedokážou (nebo nechtějí) pochopit, že by bylo něčeho takového možné dosáhnout v rámci centrálně řízené kapitalistické ekonomiky.
Odmítají přijmout fakt, že by lidská prosperita mohla pocházet i z jiných zdrojů, než ze spekulativního finančního kapitálu, že lidská práce a píle jsou primárním zdrojem hodnot. Adolf Hitler to nesčetněkrát opakoval během svých proslovů. V proslovu k dělníkům zbrojovky Borsikwerk 10. prosince 1940 vysvětloval:
To, moji soukmenovci, je požehnání práce. Jen práce tvoří novou práci. Zlato práci netvoří. Jen práce tvoří hodnoty a jimi jsou odměňováni lidé, kteří sami opět chtějí pracovat. Co jeden vytvoří, to poskytuje druhému předpoklady k jeho životu a tím k jeho práci. A zmobilizujeme-li pracovní sílu našeho národa na nejvyšší stupeň, pak připadne na jednotlivce čím dál více statků, potřebných k životu.Hitler dále poukazuje na stabilní hodnotu Marky podloženou lidskou prací v kontrastu s ostatními měnami plutokratických zemí.
Rozřešili jsme své problémy a nejzázračnější je, moji soukmenovci, že kapitálové země zažily úpadek se svými měnami. Libru dnes ve světě nelze prodat. Jestliže ji po někom házejí, on se vyhne, aby jí nebyl zasažen, avšak naše marka, za níž nestojí vůbec žádné zlato, zůstala stabilní. Proč? Ano, moji soukmenovci, nemá zlaté krytí, ale vy, vaše práce stojí za ní! Pomohli jste mi, aby marka zůstala pevná. Německá měna bez zlata má dnes větší cenu, nežli zlato. Neboť marka představuje nepřetržitou výrobu. Za to je třeba poděkovat německému rolníkovi, který pracoval od rána do noci, je to zásluhou německého dělníka, který nám věnoval celou svou sílu. A najednou jako kouzelným proutkem byl celý problém vyřešen.Adolf Hitler popisoval, jak tento náhlý vzestup nového Německa na základě nového nacionálně socialistického konceptu velice roztrpčoval ostatní velmoci:
Naše píle uvnitř však ostatní svět neuklidnila, nýbrž naopak, tento ostatní svět to o to více roztrpčilo. Když jsme se dostali k moci, říkali: „To potrvá dva, nejvýše šest nebo osm týdnů a to můžeme vyčkat.“ Po třech měsících říkali: „Musí se něco stát, on neodchází!“ A pak chtěli proti mně něco podniknout. [...] A tu začal mezinárodní boj proti nám všemi prostředky uvnitř i venku. Byly tu pokusy o rozdmýchání revolucí uvnitř, obecné obklíčení venku, přitom stále prorokování: „Jestliže nezajdou politicky, položí se hospodářsky“. [...] Přesně popisovali jednotlivá období, jak se toto zhroucení bude uskutečňovat. Kromě toho bylo přesně dokazováno, že německý lid se čím dál tím více ode mne odvrací, že jsem se postupně stal osamělým mužem – a pak přišly opět volby a ukázalo se, že místo 94% stojí za mnou 98% lidu. Takový vývoj je přirozeně roztrpčil a rozzlobil a teprve nyní se začali pokoušet nás zahnat do úzkých mezinárodními komploty.Další zajímavou skutečností, na kterou poukazoval Hjalmar Schacht bylo, když rozporoval rozšířený názor, že německá hospodářská obnova byla založena na základě zbrojení. Schacht dokonce kritizoval Hitlera za to, že zřejmě nerozuměl ekonomickým požadavkům na válečné přípravy. V letech 1935-1938 byly souhrnné výdaje na zbrojení pohých 21 miliard marek.
Německé zásoby byly tedy pro vedení intenzivní a vleklé války naprosto nedostatečné.
Jedním z problémů ilustrující energetickou nepřipravenost Německa na válečný konflikt byl například nedostatek hnojiv potřebných k udržení potravinové produkce, protože pro výrobu munice byly vyžadovány syntetické dusičnany. Nedostatek koní, potřebných pro vojenské účely, také snížil produkci, takže se Němci v roce 1941 obávali, že budou muset zavést přídělový systém, což by mělo nepřijemné politické důsledky kterým se Hitler chtěl za každou cenu vyhnout.
Německo mělo zásadní broblémy i s dodávkami pohoných hmot, stěží dokázalo pohánět svou armádu a to i s dovozem z Rumunska a Sovětského svazu. Po červnu 1940 navíc získalo spojence a závislosti, které dále zatěžovaly německé dodávky ropy a zároveň ztratilo přístup k hlavním evropským dodavatelům.
Třetí říše mohla jen stěží dovolit, aby její nově získané území hladovělo kvůli nedostatku paliva. Bez paliva by Německo nemohlo doufat, že využije evropské průmyslové a zemědělské zdroje k porážce Británie a později také Sovětského svazu.
Už v roce 1948 před vypuknutím sudetské krize se Hitler obával propuknutí evropského válečného konfliktu; Úřad obranného hospodářství odhadoval, že tehdejší výroba a zásoby benzinu a nafty by ve válce vydržely pouze tři měsíce.
Útok do sovětského svazu byl zase veden pomocí strojů které nebyly vůbec vybaveny na zimní počasí, skutečnost kterou Hitler dlouho kritizoval ale byl ignorován ze strany vedení armády která to nepovažovala za nutné.
Jak při Norimberském procesu podotknul Joachim von Ribbentrop: „Agresivní válku bychom připravili nezměrně lépe, kdybychom ji skutečně zamýšleli.“
Obecně se dá říct, že s rokem 1937 a znárodněním německé centrální banky, Raichsbank, se druhá světová válka stala skutečně nevyhnutelnou. Nešlo totiž již jen o normální obchodní rivalitu - což byl konec konců i důvod vypuknutí první světové války - ale šlo o zpochybnění celého dosavadního ekonomického modelu, založeného na výrobě nekonečného dluhu. Ekonomický systém, který prosazovalo Německo, byl založen na národní produktivitě, neboli „ekonomickém nacionalismu“, jak ho později pojmenoval jeho velký odpůrce, newyorský bankéř Thomas W. Lamont.
Podle myšlenek nacionálního socializmu znamenal „ekonomický nacionalizmus“ to, že pracující národ bude vytvářet ekonomickou aktivitu produkující reálné hodnoty, čímž si bude sám rozhodovat o svém osudu a nebude pouhým služebníkem globálního kapitálu a těch kteří mu vládnou.
Adolf Hitler to popisoval jako souboj dvou světů; na jedné straně stál podle něj svět národů které si chtějí samy svobodně spravovat své záležitosti a na straně druhé svět finančních dynastií.
Alfred Rosenberg, přední ideolog strany vysvětloval, jak podle něj vysoký kapitál vykořisťuje ostatní národy, a to pod záminkou „svobody“, která se stala vývozním artiklem mocností, jež s její pomocí ohlupují ostatní národy, které se potom stanou snáze poddajné a víceméně dobrovolně přistoupí na své vlastní vykořisťování:
Mezinárodní trusty a koncerny XIX. století byly předchůdci nynějšího vývoje obrovských vojenských a technických sil, které jsou dnes k dispozici těmto rdousivým plánům a jež vystoupily se vší myslitelnou nízkostí proti svobodě starých evropských národů. Jsouce vnitropoliticky zaměřeny jen na vykořisťování, vedou dnes světovou válku proti všem těm národům a světadílům, které nebyly ještě úplně vydány na pospas tomuto vykořisťování, a je křiklavou groteskou světových dějin, že pod praporem myšlenky svobody, který zastírá tyto plány zraku zaslepených mas, děje se právě pokus světového vykořisťování.Dr. Rober Ley, vedoucí Německé pracovní fronty (DAF) popisuje, jak podle něj starý kapitalistický svět není ochoten tolerovat jiné hodnoty než sílu peněz:
Mladí lidé, nazývaní podle starého potápějícího se kapitalistického světa jako „nemajetní“, požadují jejich právo na uznání a rovnost. Stárnoucí svět peněz a demokracie jim nechce udělat místo. Ctěný lord Halifax to řekl na rovinu: Chtějí žít dál v obžerství a přepychu, na který si zvykli. Jejich stanovisko bylo: „Peníze vládnou světu a nemajetní budou muset tuto skutečnost přijmout.“Adolf Hitler během svého proslovu v Berlíně roku 1940 vysvětloval, jak je v demokratických zemích „svobody“ řešení jakýchkoliv sociálních otázek až na posledním místě.
Je to však také pochopitelné. V těchto zemích takzvané demokracie není lid vůbec středem zájmu.Ještě horší pro všechny nepřátele nového Německa bylo to, že tento ekonomickéý nacionalismus, praktikovaný ve Třetí říši, skutečně fungoval. Soběstačné Německo se stávalo ekonomicky stále silnějším, životní úroveň běžných lidí stoupala a stejně tak stoupala i jeho prestiž v zahraničí. To vše na základě bez-dluhové autarkické finanční politiky a zásady, že „obecné blaho stojí nad blahem jednotlivce“. To bylo pro exponenty mezinárodního kapitálu extrémně nebezpečné: nejenom-že docházelo k opětovnému ekonomickému rozmachu Německa po první světové válce ale ještě k tomu tak docházelo na základě neortodoxních finančních metod které svou efektivitou hrozily že by snad mohly nahradit finanční systém jehož existence zajišťovala tehdejším globálním elitám mocenskou stabilitu.
Co rozhoduje, to je výlučně jen existence těchto několika tvůrců demokracie, to jest existence těchto několika set gigantických kapitalistů, kteří jsou majiteli všech továren a jejich akcií a kteří tím konec konců ovládají tyto národy. Široké vrstvy je ani trochu nezajímají. Zajímají je právě tak, jako dříve zajímaly naše občanské strany jenom ve volební době. Neboť pak potřebují jejich hlasy. Jinak se na život širokých vrstev dívají naprosto lhostejně.
Ve svém projevu k 20. výročí založení NSDAP, popisuje Adolf Hitler rozhořčení nad chováním mezinárodní finanční elity, která se snaží ostatním národům diktovat svou vůli:
Je natrvalo neúnosné, aby nějaký národ přišel a jinému národu o síle 80 milionů lidí mohl každé dvě desetiletí říci: „Nechceme, abys dělal to či ono. A když nás napadne, tak ti zavřeme importy, uděláme blokádu a ty už nedostaneš nic a vyhladovíš.“Svět tedy zřejmě nebyl dost velký pro oba systémy; alespoň tak to viděli exponenti globálního ekonomického modelu. To předznamenalo počátky očerňovací kampaně proti Německu. Demokratické země nyní musely začít „vzdělávat“ své domácí obyvatelstvo o nově se rodící hrozbě pro svobodný svět, jenž se zavázaly chránit. Významné je i to že se tehdejší spojenecká propaganda, ve svém boji proti totalitě zaměřovala jen velmi nepatrně proti Sovětskému svazu; naprostá většina propagandistických útoků byla vedena proti Německu, stejně tak jako snahy o ekonomickou blokaci.
Něco takového nesneseme a tento režim nyní zlomíme! Tento organizovaný teror zpropadené světové plutokratické kliky odstraníme tak jako tak! Hnali jsme tyto mezinárodní finanční hyeny z Německa bičem, nenecháme si tak nyní zvenčí předepisovat zákon života. Německý národ má to stejné právo na život jako jakýkoli národ jiný.
Spojené státy, sídlo Federálního rezervního fondu coby jedné z nejmocnějších finančních institucí světa hrály s německem svou nerovnou hru již od počátku. Proti-německá propaganda se zde začala rozjíždět velice brzy.
Prezident Roosevelt diskutoval o zahraničních záležitostech před publikem v Chicagu v říjnu 1937. Posluchačům řekl: „Současná vláda teroru a mezinárodního bezpráví začala před několika lety“ Mluvil o Německu a Itálii. Agresivní národy údajně „zbrojily a zbrojily [...] Jejich národní rozpočty se utrácí přímo na zbrojení. Ve většině případů se pohybují od 30 do 50 procent.“ Navrhl, aby byly tyto nemocné země umístěny do karantény, jinými slovy ekonomicky bojkotovány.
Po zveřejnění projevu informovalo říšské ministerstvo války německé vojenské velitele: „Rooseveltova slova lze považovat za formální americké rozhodnutí, připojit se k přední části demokracií proti fašistickým státům, opuštění politiky izolace.“
Za zmínku stojí i to, že masivnímu zbrojení Sovětského svazu probíhajícího po dobu více jak dvaceti let, nebyla ze strany západních spojenců věnována skoro žádná pozornost.
- V říjnu 1938 Baruch s Rooseveltem požadovali navýšení vojenských výdajů v USA.
- V lednu 1939 nabídl Baruch své vlastní jmění 3,300,000 dolarů na pomoc s vybavením americké armády.
- V únoru 1939 Roosevelt prohlásil, že zahájení pomoci pro Británii a Francii bylo „nevyhnutelné“, ačkoli nepřátelské akce byly deklarovány až v září.
- V květnu 1940, uprostřed válečných konfliktů, nabádá Baruch k obnovení zbrojních aktivit USA.
- O několik dní později James P. Warburg ze slavné židovské bankovní dynastie prohlásil, „že Hitler se dá zastavit pouze silou“.
- Lehman v červenci vyzval k povinné vojenské službě.
- V lednu 1941 James P. Warburg „žádá o rychlost“ při vyzbrojování USA.
- Rabín Stephen S. Wise naléhal na „veškerou možnou pomoc“ pro Británii, protože Roosevelt žádal „miliardové půjčky na boj proti Ose“, a Lehman „naléhavě požaduje okamžité přijetí zákona na podporu Británie“.
- V únoru „Židovký Institut pro plánování role v Novém Světovém Pořádku“ a „Lehman požadují rychlé přijetí hlasování o zákonu o finanční pomoci pro Velkou Británii.“
[?]
V současnosti většina Američanů považuje kancléře Hitlera a nacionální socialismus za největší zlo a největší nebezpečí ohrožující svět. Zdejší situace poskytuje výbornou platformu pro řečníky všeho druhu, pro emigranty z Německa a Československa, kteří mnoha slovy a nejrůznějšími pomluvami burácet veřejnost. Chválí americkou svobodu, kterou staví do kontrastu s totalitními státy.
Je zajímavé, že v této mimořádně dobře naplánované kampani, která je vedena především proti nacionálnímu socialismu, je Sovětské Rusko téměř úplně vyloučeno. Sovětské Rusko, pokud je vůbec zmíněno, je líčeno přátelsky a věci jsou prezentovány tak, že by se zdálo, že Sovětský svaz spolupracuje s blokem demokratických států. Díky chytré propagandě jsou sympatie americké veřejnosti zcela na straně Rudého Španělska.
Tato propaganda, tato válečná psychóza je uměle vytvářena. Americkému lidu se říká, že mír v Evropě visí jen na vlásku a že válka je nevyhnutelná. Americkému lidu je zároveň jednoznačně řečeno, že v případě světové války se Amerika musí také aktivně zapojit, aby ve světě bránila hesla svobody a demokracie. Prezident Roosevelt byl první, kdo vyjádřil nenávist vůči fašismu. Tím sloužil dvojímu účelu; nejprve chtěl odvrátit pozornost amerického lidu od obtížných a spletitých domácích problémů, zejména od problému boje mezi kapitálem a prací. Za druhé, vytvořením válečné psychózy a šířením fám o nebezpečích ohrožujících Evropu chtěl přimět americký lid, aby přijal obrovský zbrojní program, který daleko přesahuje obranné požadavky Spojených států.
Dr. Goebbels se také zmiňuje o těchto tajných dokumentech. 30. března 1940 kdy byly tyto informace uveřejněny si zapsuje do svého deníku:
Na varšavském ministerstvu zahraničí nalezeny dokumenty, které usvědčují nejen Anglii, ale především Ameriku z viny na válce. Zveřejníme je, ikdyž ne příliš senzačně, v německém tisku, abychom severoamerickým izolacionistům trochu pomohli.
Jak Němci moc dobře chápali, vláda USA a korporátní Amerika sledovaly stejné cíle. Podle německého novináře, autora a experta na zahraniční politiku Giselhera Wirsinga
už ve Spojených státech neexistovala žádná síla, která by dokázala odolat bezuzdné nadvládě velkých podniků. Zdálo se, že již neexistuje žádný rozdíl mezi zájmy vysokých financí a zájmy státu.
Zjistíte, že to nejsou naši malí přátelé, kteří zaplatili za tuto reklamu „Zastavte Hitlera!“ Podívejte se na tyto banky. Byli to ředitelé těchto bank nebo jejich rodiny, kteří tuto reklamu zaplatili. Kdo to jsou ti oni? Není divu, že chtějí, aby se Hitler zastavil. Ředitel J. Pierpont Morgan & Co., ředitel společnosti Drexel & Co., ředitel společnosti Kuhn, Loeb Co., - Senátoři již tyto jména znají - mezinárodní bankovní dům Kuhn, Loeb & Co. Není divu, že Kuhn, Loeb & Co. pomáhal financovat takovou kampaň. Ředitel Lehman Bros., a další mezinárodní bankovní firmy, pomohli financovat toto doporučení „Zastavit Hitlera“.
Ve svém projevu o stavu Unie na kongresu 6. ledna 1941, nastínil Roosevelt svůj plán finanční a materiální pomoci zemím, které byly se státy Osy ve válce. Mezinárodní právo již tenkrát stanovilo, že pro neutrální vládu je válečným aktem dodávat zbraně, munici a válečné vybavení druhé straně. Roosevelt však námitky ohledně porušování mezinárodního práva smetl ze stolu s prohlášením že: „Taková pomoc není válečným aktem, i kdyby to nějaký diktátor jednostranně prohlašoval!“
Navzdory námitkám ohledně porušování mezinárodního práva, deklarující takovýto počin jako válečný akt, byl 11. března 1941 podepsán Zákon o půjčce a pronájmu. Účelem bylo zahájení dodávek americké vojenské techniky jak do Británie, tak do Sovětského svazu, což samozřejmě mělo za cíl posílit a vojensky podpořit země, které byly s Německem ve válce.
Nyní bylo zapotřebí, aby se neoficiální válečný stav, který vůči Německu existoval, posunul do fáze oficiální války. Amerika ovšem nikdy nevstupuje do války jako agresor ale vždy jako oběť nebo zachránce, který přispěchá na pomoc. To představovalo výzvu pro americkou válečnou propagandu.
První válečné setkání mezi Rooseveltem a Churchillem začalo 9. srpna 1941 na konferenci v argentinském přístavu v Newfoundlandu. Hlavním výsledkem této konference bylo podepsání Atlantské charty které se uskutečnilo 14. srpna 1941. Roosevelt během této konference zopakoval Churchillovi svůj postoj ohledně nevyhlášené války:
Nikdy nesmím vyhlásit válku; Zřejmě však válku rozpoutám. Kdybych měl požádat Kongres o vyhlášení války, mohli by se kvůli tomu hádat tři měsíce.Obsah Atlanské charty tvořilo osm bodů které zahrnovaly například to že spojenecké velmoci nebudou usilovat o žádné územní zisky, že bude respektováno právo každého národu zvolit si vlastní vládní formu či bezpečnost na mořích. Dr. Goebbels si do svého deníku posteskl nad průhledností obsahu a popsal jej jako jako „nejstarší inventář demokratické propagandy.“
Nechtějí žádné rozšiřování území - velmi evidentní od dvou velmocí které ovládají půlku světa. Chtějí navrátit porobeným národům jejich samosprávu - rovněž velmi srozumitelné, protože tato samospráva má zvěčnit atomizaci Evropy, což je zcela v anglo-americkém zájmu. Chtějí umožnit všem národům světa přístup k surovinám - rozuměj dobře k surovinám, ale ne k surovinovým zdrojům. Požadují volnost na mořích - to říkají státy, jejichž veškerá moc spočívá v terorizování moří podle potřeby a libosti.Atlantská charta byla ve skutečnosti společným vyhlášením válečných cílů, ačkoli Kongres nehlasoval pro americkou účast ve válce. Atlantská charta, která po druhé světové válce umožňovala angloamerickou spolupráci při policejní kontrole světa, byla tichým, ale nevyhnutelným ukazatelem toho, že se Spojené státy brzy do války zapojí.
Dalším Rooseveltovým krokem k vyprovokování války s Německem bylo 25. srpna 1941, vydání tajných rozkazů atlantské flotile, zaútočit a zničit německé a italské „nepřátelské síly“. Tyto tajné rozkazy vyústily 4. září 1941 v incident mezi americkým torpédoborcem Greer a jednou z německých ponorek.
Skutečností je, že Greer sledoval německou ponorku přes tři hodiny a vysílal její polohu ve prospěch všech britských letadel a torpédoborců, které by mohly být v blízkosti. Německá ponorka vystřelila na Greer až poté, co britské letadlo shodilo čtyři hlubinné pumy, které minuly cíl. Roosevelt nakonec přiznal, že bez konzultace s Kongresem nebo získání kongresové sankce nařídil kampaň odstřelovat plavidla Osy bez varování.
Britský vojenský historik J. F. C. Fuller popisuje agresivní politiku USA vůči Německu ve snaze vyvolat konflikt za každou cenu:
Prezident Roosevelt neponechal kámen na kameni, jen aby mohl Hitlera vyprovokovat k vyhlášení války právě proti těm lidem, kterým tak horlivě sliboval mír. Poskytl Velké Británii americké torpédoborce, vysadil americké jednotky na Islandu a vydal se hlídkovat na Atlantických lodích za účelem ochrany britských konvojů; všechno to byly válečné činy!Dva významní američtí historici Allan Nevins a Henry Steele Commager poznamenali, že:
Toto opatření [Zákon o půjčce a pronájmu z roku 1941] rozhodně nebylo neutrální, avšak Spojené státy, rozhodnuty vstoupit do války proti Německu, neměly v úmyslu řídit se jemností mezinárodního práva. Následovaly další neméně agresivní činy - zabavení lodní dopravy Osy, zmrazení finančních prostředků Osy, přesun tankerů do Británie, okupace Grónska a později Islandu, rozšíření půjčky a pronájmu na nového spojence - Rusko a [...] prezidentský rozkaz „střílet bez varování“ jakékoli nepřátelské ponorky.
[...]
Při podpoře demokracie v této hodině krajní nouze ji černoch podporuje, protože věří, že je to jeho jediná naděje; protože je jeho výhodou to podporovat; protože mu to samo o sobě poskytuje příslib lepšího života. To je víra, která ho pomohla osvobodit - víra v demokratické principy, které ho osvobodily z otroctví.
[...]
Vítězství nacismu bude mít za následek nejen ekonomické znehodnocení černocha - ale zničení všech jeho nadějí na plné přijetí do americké společnosti jako lidské bytosti bez okovů.
[...]
Je pravda, že obyčejný člověk, i když je černošským plodinářem v Gruzii nebo nádeníkem v Mississippi, nebo nekvalifikovaným dělníkem v americkém kapitalistickém průmyslu, má mnohem větší svobodu ve veřejném vyjadřování názorů, ve volném pohybu, ve volbě svého náboženství, ve společenském organizování se a ve volbě zaměstnání, než kdokoli v nacistickém Německu, kromě členů vládnoucí
Většina americké veřejnosti nebyla příznivě nakloněna tomu aby se americká materiální pomoc neboli Zákon o půjčce a pronájmu vztahovala i na Sovětský svaz. Zatímco Roosevelt sám, stejně jako Churchill, vyjádřovali silnou podporu sovětskému svazu, jeho zaujatost nebyla ve Washingtonu všeobecně sdílena. Převládajícím názorem bylo „nechat Stalina a Hitlera vypořádat se mezi sebou.“
Generál Robert E. Wood jménem hnutí America First vydal veřejné prohlášení, v němž prohlásil, že „vstup komunistického Ruska do války by měl určitě jednou provždy vyřešit otázku intervence“. Vzhledem k tomu, že „nemilosrdné síly diktatury a agrese jsou nyní na obou stranách“ evropské války, pokračoval, „válečná strana může jen stěží žádat lid Ameriky, aby se chopil zbraní pod rudou Stalinovou vlajkou“.
Podle Gallupova průzkumu v červenci 1941 byla jasná většina proti rozšíření vojenské pomoci SSSR. Ještě v říjnu 1941 jiný průzkum ukázal, že pouze 8,5% Američanů vyjádřilo své preference pro Stalinovu vládu před Hitlerovou.
23. června zadal prezidentův nejbližší poradce Harry Hopkins studii souvisejících právních otázek, které se měly vypořádat s opozičními návrhy žádajícímy omezit pravomoc Bílého domu při určování zemí způsobilých pro poskytování americké pomoci. Vše co by se pokusilo právně zamezit poskytování materiální pomoci SSSR bylo vyhodnoceno jako nelegitmní, neoprávněné a bezpředmětné na podkladě speciální klauzule že prezident jedná „v dobré víře“.
Prezident pověřil svého kolegu z Grotonu/Harvardu, náměstka státního tajemníka Sumnera Wellese, aby 24. června informoval New York Times, že ať mají Američané jakékoli námitky proti „zásadám a doktrínám komunistické diktatury“, tak to byl „Hitlerismus a jeho hrozba světovlády“, což prý bylo „hlavním problémem celého světa. Hitlerovy armády jsou dnes hlavním nebezpečím pro Ameriku.“
Hopkins sepsal návrh projevu, který měl Roosevelt přednést Kongresu:
Učiníme vše, co zastaví nacistický stroj na pláních Ruska nebo na kanálu střežícím Britské ostrovy. Pomůžeme Rusům bojujícím za jejich vlast. Pomůžeme jim nejen slovy, ale všemi materiálními prostředky, které jim můžeme prakticky poskytnout.Hopkins dokonce navrhl, aby byla „protináboženská část nacistické politiky zdůrazněna“ tak aby mohli na svou stranu získat katolickou veřejnost pro podporu Stalinova režimu.
Senátor Robert M. La Follette Jr. z Wisconsinu varoval, že
v příštích několika týdnech bude americký lid svědkem největšího zametání pod stůl v celé historii. Bude jim řečeno, aby zapomněli na čistky v Rusku ze strany OGPU [tajná sovětské policie], na pronásledování náboženství, konfiskaci majetku, invazi do Finska a roli, kterou Stalin sehrál při zabírání poloviny Polska, celého Lotyšska, Estonska a Litvy. Bude to popisováno jako činy „demokracie“ připravující se na boj proti nacismu.
Herry Hopkins byl tedy vyslan do USSR jako speciální delegace bla blah.
Při setkání s Americkým vojenským atašé USA, plukovníkem Ivanem Yeatonem vysvětloval že
„Sověti mají lidskou sílu a my máme peníze a nástroje na zničení Hitlerových armád.“ Chtěl, aby Yeaton pochopil, že zaprvé, „Rusům musí být poskytnuta veškerá možná vojenská a ekonomická pomoc“ a zadruhé, že „půjčka nesmí být nikdy použita jako vyjednávací prostředek“. Hesla byla bezpodmínečná pomoc, bez jakýchkoliv otázek a bez požadavků protihodnoty. Spojené státy by také neočekávaly, že by byly půjčky kdy splaceny.
Stalin přistoupil k požadavkům druhého stupně. Ty zahrnovaly „stíhačky, stíhací letadla a bombardéry středního doletu schopné letět od 600 do 1100 kilometrů“. Nejdůležitější byla stíhací letadla: Stalin jich co nejdříve potřeboval dva tisíce. Hopkins poznamenal, že 200 Curtissů P-40 Tomahawk již bylo na cestě do Ruska, včetně 140 odeslaných z Anglie (tj. přeřazených ze zásilky pro nešťastného Churchilla) a dalších 60 přímo ze Spojených států. Když Stalin informoal, že jeho preferovanou dodací trasou je severní moře do Murmansku a Archangelska, Hopkins odpověděl, že Spojené státy rády „zorganizují konvoje“ do sovětské Arktidy.
Později Stalin přiznal, že si nemyslí, že by Británie a SSSR mohly porazit Německo samy. Stalin chtěl, aby Hopkins orodoval u Roosevelta, za vstup Spojených států do války, což, jak tvrdil, byla „jediná věc, která mohla porazit Hitlera“
Zákon o půjčce a pronájmu měl obzvláště zásadní význam pro Sovětský svaz, který by bez americké technické a finanční podpory nebyl schopen vyvinout dostatečnou vojenskou iniciativu a válku s Německem by pravděpodobně prohrál.
Josif Stalin během teheránské konference v roce 1943 veřejně uznal důležitost amerického úsilí když prohlásil: „Spojené státy americké jsou zemí strojů. Bez těchto strojů by jsme nikdy nemohli válku vyhrát.“
V důvěrném rozhovoru s válečným zpravodajem Konstantinem Simonovem, je citován sovětský maršál Georgij Žukov:
nelze popřít, že nám Američané dopravili materiál, bez něhož bychom nemohli vybavit naše armády, držené v záloze nebo vůbec pokračovat ve vedení války.Nikita Chruščov, který během války sloužil jako vojenský komisař a prostředník mezi Stalinem a jeho generály, se ve svých pamětech přímo zabýval významem americké podpory za války:
Rád bych vyjádřil svůj upřímný názor na Stalinovy postoje ohledně toho, zda by se Rudá armáda a Sovětský svaz dokázaly vyrovnat s nacistickým Německem a přežít válku bez pomoci USA a Británie. Nejprve bych chtěl vyprávět o některých poznámkách, které Stalin učinil a několikrát zopakoval, když jsme mezi sebou „uvolněně diskutovali“. Otevřeně prohlásil, že kdyby nám Spojené státy nepomohly, válku bychom nevyhráli. Kdybychom museli bojovat proti nacistickému Německu jeden na jednoho, nemohli bychom obstát proti německému tlaku a válku bychom prohráli. [...] Když jsem poslouchal jeho poznámky, byl jsem s ním plně v souladu a dnes jsem ještě více.
Dále pak 2,4 milionu barelů amerického paliva a vysokooktanového leteckého benzinu dodaného do listopadu 1941, bez kterého by mnoho tanků a letadel Rudé armády zůstalo uzemněno.
Stalinovy požadavky na doručení 2.5 milionů amerických ložiskových kuliček z nerezové oceli pro Rudou armádu, byly dokonce tak velké že způsobily vážný nedostatek pro samotné Spojené státy v prvním roce jejich válečného nasazení.
Sovětský svaz přišel během prvních měsíců německé ofenzivy o kritické množství nerostné produkce. Německé dobytí Záporoží a Tichvinu vážně podkopalo sovětskou výrobu hliníku a tím i kapacitu na výrobu moderních tanků T-34 a KV, nemluvě o sovětských válečných letounech a leteckých motorech. Ztráta kapacity tavení hliníku představovala smrtelnou hrozbu pro sovětský válečný průmysl. Sám Stalin to opakovaně přiznal v roce 1941 a požadoval, aby mu Washington a Londýn dodaly rafinovaný hliník (jeho základní poptávka činila 5,000 tun najednou a poté 2,500 tun každý měsíc), jinak byla podle něj válka prohraná. „Dejte nám hliník,“ informoval Stalin Harryho Hopkinsna 30. července 1941 „a můžeme bojovat další tři nebo čtyři roky.“
18. července Stalin poděkoval Rooseveltovi za 115 amerických tanků, které Rudá armáda obdržela právě v čas stupňujících se bojů u Stalingradu, avšak s poznámkou, že by dal přednost dieselově poháněným motorům. Benzínové nádrže, vysvětloval Stalin, „se příliš snadno vznítí při zásahu nepřátelskou střelbou“. Roosevelt reagoval okamžitě; hned o pět dní později odpověděl, že američtí inženýři na problému již pracují. O měsíc později mohl Roosevelt informovat Stalina, že „přes 1000 tanků určených pro SSSR opustí v srpnu Spojené státy“ – tanky které byly nyní přvedeny na dieselový pohon přesně podle Stalinova přání.
Ještě před začátkem třetího protokolárního období v červenci 1943 si Stalin vyžádal „průmyslové vybavení“ v hodnotě 500 milionů dolarů – částku srovnatelnou s dnešními 50 miliardami, sestávající ze všeho, od obráběcích strojů, elektrických pecí, motorů, jeřábů a kladkostrojů až po celé ropné rafinérie, závody na výrobu pneumatik a válcovny hliníku a oceli.
Jednou z typických ukázek ohromnosti celé akce byla továrna na pneumatiky, která byla celá vyzvednuta ze zařízení River Rouge společnosti Ford a převezena do SSSR.
Další z pozoruhodných sovětských rekvizic byla konstrukce tří elektráren Westinghouse s tisíci kilowattovými parními turbínami, zadané v říjnu 1942. Tato objednávka byla schválena americkým ministerstvem financí – tedy Henrym Morgenthauem. Ministerstvo financí doslova nařídilo korporaci Westinghouse převést k ruskému použití tři elektrárny s parní turbínou o výkonu 1000 kW, původně objednané pro společnost Universal Trading Corporation.
Zákon o půjčce a pronájmua se Stalinem se rozšířil i na přísně tajné vojenské prostředky USA. V září 1941 absolvoval sovětský inspekční tým prohlídku americké letecké základny v Riverside v Kalifornii.
Tímto způsobem Stalinovi agenti, na pozvání a za bílého dne, získali informace o nejmodernějším americkém zaměřovacím systému Norden, nejpřísněji střeženém tajemství amerického arzenálu.
Případ zaměřovače Norden poskytuje fascinující ilustraci dvojího metru Rooseveltovy administrativy. Přes všechno vychvalované partnerství mezi Rooseveltem a Churchillem, sdílely Spojené státy tuto citlivou technologii s Anglií až poté, co jim byl poskytnut reciproční přístup k tajemství britského sonarového sledovacího systému. Stejně tak každá jednotlivá položka dovezená ze Spojených států do Británie musela být zaplacena v plné výši i s úroky. Naproti tomu Stalin neplatil za zboží skoro nic, kromě několika symbolických zásilek zlatých prutů odeslaných do Spojených států jako gesto dobré vůle počátkem roku 1942 – zásilek, které byly přerušeny poté, co byl v Arktidě 2. května 1942, křižník HMS Edinburgh přepravující 465 zlatých prutů potopen Němci.
Lenin kdysi prorokoval, že po revoluci kapitalisté rádi prodají komunistům provaz, na kterým je sami komunisté oběsí. Ani Lenin by si však nedokázal představit, že by američtí kapitalisté poskytli takový provaz zdarma – a ne ledajaký. V říjnu 1941 Rooseveltova administrativa souhlasila s tím, že dodá Stalinovi „453 tun manilského konopného lana“ takového druhu, jaký zoufale potřebovala samotná americká tichomořská flotila, spolu s 2,250 tunami surového manilského konopí – vše odkloněno z Filipín, které se už tak začaly pro USA stávat válečnou zónou.
Ohromné množství materiální pomoci pro SSSR bylo odesláno ze západní polokoule, z čehož 94% pocházelo z USA. Odhaduje se, že americké dodávky do SSSR jen přes perský koridor, byly podle standardů americké armády dostatečné k udržení šedesáti bojových divizí.
Přestože nejdůležitější předměty byly letecky přepravovány na Sibiř, největší objem materiálu vojenské pomoci byl stále posílán do sovětského Ruska po moři. Do léta 1943 bylo vyřešeno mnoho logistických problémů na íránské trase, a to díky velkým americko-britským investicím do bagrování přístavů, budování nových doků a moderního vybavení pro nakládání, údržby silnic, prodlužování a zdvojování železničních tratí a výstavby montážních závodů nákladních automobilů v íránském Umm Qasr a v Andimešku, severně od Bandar-Shahpur. Tyto montážní závody umožňovaly přepravu nákladních automobilů z přístavů východního pobřeží USA do Perského zálivu ve zcela „rozloženém“ stavu (CKD), což zvýšilo počet naložených kusů na každou obchodní loď z 670 na 1,640. To vše díky důmyslné metodě CKD a zpětné montáži na místě. Díky vynalézavosti amerických a britských inženýrů a řidičů v Íránu byly Spojené státy schopny během třetího protokolárního období uspokojit Stalinovu poptávku po deseti tisících nákladních vozidlech měsíčně, díky čemuž celkový počet amerických nákladních aut přepravených do SSSR v letech 1943 a 1944 dosáhl úžasných tří set tisíc.
Málo známou skutečností je to že nejvyšší představitelé Spojených státyů začali projednávat a nakonec schválili materiální pomoc do Sovětského zvazu ještě v době kdy byl oficiálně spojencem Německa. Zakázky na dovoz zadané sovětskou nákupní agenturou Amtorg, včetně leteckých motorů, nákladních automobilů, zařízení na vrtání ropných vrtů, elektrických pecí a obráběcích strojů, byly odeslány do sovětských arktických přístavů. Později byl v tichosti ustanoven styčný výbor pro koordinaci budoucích sovětských požadavků mezi SSSR a Bílým domem.
Dr. Goebbels si 28. ledna 1942 poznamenává do svého deníku: „Na Londýnské burze je vystavena Stalinova busta. Tam také patří! Je tak veřejně symbolizována souhra bolševismu a vrcholného kapitalismu.“
Stejně kriticky na tom byl Sovětský svaz ze svými potravinovými zdroji. Německá invaze stála SSSR obrovské množství jeho zemědělské základny; během počáteční ofenzívy v letech 1941–42 klesla celková osevní plocha SSSR o 41,9%, počet kolchozních a státních farem o 40%.
Dr. Goebbels si 25. května 1943 poznamenává do svého deníku:
Dopisovatel Daily Expressu po návratu z Moskvy hlásí dost ponuře o poměrech uvnitř Sovětského svazu. [...] Podle této zprávy jsou sociální a nutriční podmínky v SSSR takové, že vám z toho naskakuje husí kůže. Jakákoli jiná země by se pod takovým stresem už dávno zhroutila. Sovětský svaz žije jen proto, že je obydlen Rusy a protože v něm jako jeho diktátor dominuje bolševismus. Musíme si zvyknout na to, že Sovětský svaz je stále živý a plně energický.Co Goebbels zřejmě netušil bylo, že celkem 4,478,116 tun potravin bylo dopraveno z USA do hladovějícího ruska v podobě masových konzerv, cukru, mouky, soli, atd.
S cílem nahradit ztracenou zemědělskou produkci v důsledku německé okupace Ukrajiny a černozemské oblasti jižního Ruska informoval Stalin 7. října Roosevelta, že „je nezbytné zajistit dodávku 2 milionů tun obilí (pšenice) do 12 měsíců, jakož i tuků, koncentrovaných potravin a masových konzerv“. Roosevelt ochotně vyhověl a Hopkins nechal vyčlenit prakticky celý vozový park na západě Spojených států jenom pro Stalina. V listopadu 1942 přepravili úžasných 112,000 tun potravin ze Seattlu, Portlandu a San Francisca do sovětských přístavů dálného východu. Jenom během druhého protokolárního období, platného do 30. června 1943, Spojené státy dodaly Stalinovým armádám 997,783 tun potravin, včetně obilí, konzerv, uzeného masa, uzenin, tuků, rostlinného oleje, konzervovaného a sušeného mléka, dehydrovaného sýra, vajec, zeleniny, ovoce, soli, cukru, kávy, čaje a vitamíů.
Nedostatek másla a jiného spotřebního zboží se v USA setkalo z rozhořčením. Hopkins však přišel s vysvětlením že si Rudá armáda, speciálně vyžádala máslo „ke konzumaci ve vojenských nemocnicích pro zotavující se zraněné vojáky“. Jak přesně pojídání másla pomohlo zraněným Rusům k rekonvalescenci, nebylo vysvětleno.
Na jaře roku 1943 povolila vláda - tajně, bez informování veřejnosti - ruským rybářským plavidlům lovit kraby ze severní Kalifornie až k aljašskému pobřeží spolu s rekvizicí rybářských sítí pro ruské užití - vše na náklady daňových poplatníků USA. Zanedlouho si rybáři z Oregonu a Washingtonu stěžovali, že jsou jejich vody plundrovány a oni přicházejí o své živobytí. Jejich stížnosti byly natolik hlasité že je zaznamenal i Kongres avšak Hopkins zasáhl a američtí rybáři se nakonec museli spokojit s vysvětlením že „krabí maso bylo shledáno jako zvláště užitečné při péči o zraněné [sovětské] vojáky během rekonvalescence“.
Tou dobou se spojenci připravovali na operaci Torch což byla kompromisní operace ve snaze vyhovět Stalinovým požadavkům na příméo zapojení američanů do války. Operace která splnila britský cíl zajistit vítězství v severní Africe zároveň umožnila americkým ozbrojeným silám zapojit se v omezeném měřítku do boje proti Německu.
„Musím vás informovat,“ stěžoval si dále 3. října Churchillovi, „že situace v oblasti Stalingradu se od začátku září zhoršila. Němci si dokázali zajistit převahu v poměru 2:1.“ Sovětská armáda nemá „dostatek bojovníků na ochranu našich sil“, pokračoval v přímé narážce na Churchillovo „drzé“ odklonění 154 Kobrušek, a podrobil ho školení, že „i ty nejstatečnější jednotky jsou bezmocné, pokud jim chybí vzdušná podpora“. Pokud Airacobras nebyly k dispozici, požadoval Stalin, aby mu byly co nejdříve dodány britské Spitfiry. K odražení německé ofenzivy u Stalingradu a na severním Kavkaze, požadoval Stalin 800 stíhacích letadel měsíčně – pět set amerických a tři sta britských.
Snad nejvíce šokující ze všech sovětských rekvizic byla však ta, podána 1. února 1943. Jednalo se o zásilku obohaceného uranu, což pomohlo nastartovat sovětský atomový program. Do konce války poslaly Spojené státy Stalinovi nejméně ve třech známých splátkách tři čtvrtě tuny uranu 235, 1,100 gramů oxidu deuteria (těžká voda), 378 tun kovového kadmia (používaného ke kontrole intenzity neutronového toku), 11 tun thoria a skoro 600 tun rafinovaných hliníkových tyčí používaných k přeměně uranu na plutonium. Podle leteckého styčného důstojníka, majora George Racey Jordana, mu Harry Hopkins osobně zatelefonoval v dubnu 1943, když se pro Stalina připravoval první z těchto citlivých nákladů, a požádal ho, aby urychlil „velmi speciální“ zásilku do Sovětského svazu. „Chci aby to šlo mimo záznam“ řekl Hopkins Jordanovi. „Nedělejte kolem toho příliš hluku, ale pošlete to rychle a v tichosti“.
Zásilky neobsahovaly jen materiál potřebný v atomovém průmyslu ale i tisíce přísně tajných amerických patentů a plánů mezi nimiž některé nesly označení „Manhattan Engineering District“.
- Po říjnové revoluci byly všechny banky v Rusku znárodněny bolševiky - kromě jedné: petrohradské pobočky Rockefeller's National City Bank.
[?]
- Nejméně tři miliony otrockých dělníků zahynulo v ledových dolech na Sibiři při těžbě rudy pro britskou Lenu Goldfields, Ltd.
[?] [?] - W. Averell Harriman, železniční magnát a bankéř ze Spojených států, který se později měl stát velvyslancem v Rusku, získal dvacetiletý monopol na veškerou sovětskou produkci manganu.
[?] [?] - Armand Hammer - blízký Leninův osobní přítel - získal jedno z největších světových bohatství těžbou ruského azbestu a později stál za vznikem sovětsko-americké obchodní společnosti Amtorg.
[?] [?] - Ve stejném roce kdy se Josif Stalin stává generálním tajemníkem KSSS, tedy v roce 1922, Sověti zalkládají svoji první mezinárodní komerční banku. Nebyla vlastněn a řízena státem, jak by diktovala komunistická doktrína, ale byla sestavena syndikátem soukromých bankéřů. Mezi ně patřili nejen bývalí carští bankéři, ale také zástupci německých, švédských a amerických bank. Většina zahraničního kapitálu pocházela z Anglie, včetně samotné britské vlády. Mužem jmenovaným na místo ředitele zahraniční divize této nové banky byl Max May, viceprezident Morgan's Guaranty Trust Company v New Yorku.
[?]
Ekonomická spolupráce mezi západními kapitalistickými systémy a Sovětským svazem nebyla jen záležitostí válečné agendy. Ve skutečnosti probíhaly mezi Sovětským režimem a západními kapitalisty pohyby obrovského množství peněz, materiálu a vybavení určených k započetí mohutné industrializace Sovětského svazu. Byly zakládány „smlouvy o společném podnikání“ s významnými americkými a evropskými soukromými podniky.
Po upevnění Stalinovy moci byla založena první obchodní společnost sovětského svazu s obchodním zastoupením v Spojených státech: Amtorg Trading Corporation (zkratka pro Amerikanskaya Torgovlya, rusky: Амторг) sloučením Allied American Corporation Armanda Hammera (Alamerico) s Products Exchange Corporation (Prodexco) a Arcos-America Inc. (americká pobočka All Russian Co-operative Society, ARCOS, známá také jako „Russia House“ nebo „Sovětský dům“ ve Velké Británii).
Amtorg byl pro SSSR zvláště užitečný při vyjednávání kontraktů s významnými americkými společnostmi, jako Ford Motor Company, Standard Oil, General Electric, International Harvester, Albert Kahn, Hugh L. Cooper, Arthur G. McKee (fr.), Freyn Engineering, DuPont de Nemours, Radio Corporation of America a více než sto dalších společností během prvního pětiletého plánu SSSR
Gigantická nová vodní elektrárna na řece Dněpr byla navržena a postavena firmou Hugh L. Cooper se sídlem v New Yorku.
Dokonce i citlivý sovětský průmysl, jako těžba zlata, mědi, olova, zinku a hliníku, byla závislá na americkém „know-how“ a do roku 1933 pracovalo na ruské výrobě neželezných kovů dvě stě amerických inženýrů.
Sovětský průmysl těžby bauxitu a tavení hliníku, rozhodující pro konstrukci tanků a bojových letadel, byl navržen od nuly americkým expertem Frankem E. Dickiem, najatým z korporace Alcoa v roce 1930.
Společnosti jako Standard Oil a General Electric dodaly v letech 1922 až 1925 strojní zařízení v hodnotě 37 milionů dolarů. Společnost Junkers Aircraft doslova vytvořila sovětskou leteckou sílu.
Dokonce i onen všudypřítomný duch stalinistického centrálního plánování, státem řízené, kolektivní farmy nebo-li kolchozy, byly modelovány podle americké kapitalistického vzoru. Byla to rodinná farma Thomase D. Campbella zvaného „král pšenice“ z Montany, který vlastnil rozlehlý statek o rozloze 95,000 akrů. Campbell navštívil sovětské Rusko na Stalinovo pozvání v roce 1928 a 1930, aby učil sovětské kolektivy nejnovějším technikám mechanizované produkce pšenice.
Množství západních odborníku formujících Stalinovu industrializaci bylo tak ohromné, že měli i své vlastní noviny psané v angličtině: Moscow News, jejichž články a reklamy se zaměřovaly na „americké inženýry, specialisty a horníky pracující v SSSR“.
Oficiálním důvodem této spolupráce bylo že Sovětský svaz ve srovnání se západními zeměmi ekonomicky zaostává a že socialistická společnost potřebuje průmysl, aby mohla čelit výzvám, které představují vnitřní i vnější nepřátelé komunismu.
Není divu, že sovětská kronika prvního pětiletého plánu, „Za industrializatsiiu“, byla nucena v roce 1933 (v pasáži, která byla později vymazána z oficiálních záznamů) přiznat, že šlo o „kombinaci amerického obchodu a vědy s bolševickou moudrostí“ která „vytvořila tyto průmyslové giganty během tří nebo čtyř let“
Z pohledu Německa se však jednalo o postupné budování nové vojenské síly sovětského svazu pod taktovkou západních kapitalistických mocností. To za účelem geopolitického sevření Německa mezi dvěma vojenskými bloky v případě dalšího německého ekonomického rozmachu.
Britští představitelé si bolestně uvědomovali komparativní trajektorie ekonomické síly Británie a Německa. Británie měla klesající tendenci, zatímco Německo mělo tendenci vzestupnou. To nevěstilo nic dobrého pro budoucnost Británie. Britové věřili, že je nutné zakročit proti Německu, dokud jsou na to ještě dost silní. Winston Churchill po první světové válce jasně prohlásil:
Pokud Německo začne v příštích padesáti letech znovu mezinárodně obchodovat, tak jsme tuto válku vedli zbytečně.Později, v roce 1936 pronesl: „Německo se stává příliš silým, budeme jej muset zničit.“
To z čeho měli angličané vždy největší strach byla Bismarckova koncepce sjednoceného Německa; ta představovala potenciální německou hegemonii v Evropě a zásadní ekonomickou konkurenci. Naneštěstí se Německo konsolidovalo jako národní stát příliš pozdě a narušilo tak dlouho zavedenou rovnováhu sil v Evropě. Již zavedené velmoci, Británie, Francie a Rusko, se spojily už v roce 1914, aby zničily tohoto nového rivala. Když Německo povstalo z popela první světové války, aby se opět stalo velmocí, zavedené světové mocnosti nebyly ochotny tolerovat jakéhokoli nového konkurenta, zvláště pak jednalo-li se o industriálně vyspělé a ekonomicky soběstačné Německo.
Vyzbrojování a industrializace Sovětského svazu za pomoci západních kapitalistických mocností měla svůj smysl; ve druhé světové válce to de-facto vedlo k porážce Německa které nebylo schopné čelit nepříteli na dvou frontách zároveň.
Sám Stalin vysvětloval že se navzdory potravinové nouzi a hladu podařilo přetvořit Sovětský svaz na „jeden velký vojenský tábor“
Nyní, poté co jsme zrekonstruovali armádu a dodali jí moderní vojenské vybavení, když jsme se stali silnými, musíme přejít od obrany k útoku. Při obraně naší země musíme jednat útočným způsobem. Přejít od obrany k vojenské politice útočných akcí. Musíme reorganizovat vzdělání, propagandu, agitaci a tisk s útočným duchem. Rudá armáda je moderní armáda a moderní armáda je útočná armáda.Navzdory mírovým frázím sovětských komunikátů Stalinovy činy stále více poukazovaly na válku, ať už začala kdykoli a kdekoli. Od zavedení prvního pětiletého plánu v roce 1928 byla sovětská ekonomika na válečném základě. (pro srovnání, Německo přešlo na válečnou výrobu až v roce 1943) Výrobní cíle třetího pětiletého plánu, zahájeného v roce 1938, byly dechberoucí a předpokládaly výrobu 50,000 válečných letadel ročně do konce roku 1942 spolu se 125, 000 vzduchovými motory a 700,000 tunami leteckých bomb.
Do konce roku 1940 nasadila Rudá armáda 23,307 operačních tanků, 15,000 protitankových děl ráže 45mm a 22,171 bojových letounů, přičemž v roce 1941 byly uvedeny do provozu tisíce dalších nejmodernějších modelů každého z nich. Wehrmacht měl pro srovnání před invazí do Francie v květnu 1940 po ruce pouze 3,387 tanků a Göringova vychvalovaná Luftwaffe nasadila v bitvě o Británii pouze 1800 válečných letadel – a RAF měla ještě méně stíhaček a bombardérů. Rudé letectvo nasadilo do údajně menšího tažení ve Finsku více bojových letounů (3,885, včetně 1,732 bombardérů), než Britové a Němci dohromady v nejslavnějším leteckém tažení války.
Rudá armáda nebyla jen největší a nejvíce mechanizovanou silou na světě. V mnoha kritických oblastech byl nyní technologicky nejpokročilejší. Díky Rooseveltově diplomatickému uznání SSSR v roce 1933 bylo sovětským inženýrům umožněno studovat a často otevřeně kupovat nejnovější Americké plány válečné výroby. Do roku 1940 nasadila Rudá armáda působivou paletu sovětských tanků, jako byl „bystrokhodnyy“ tank BT-7 (rychlý tank), který měl naftový motor o výkonu 500 koní. S revolučním odpružením navrženým americkým inženýrem J. Walterem Christiem a prodaným sovětské obchodní agentuře Amtorg v roce 1930.
Během měsíců po převzetí moci, tlačili tedy nacionální socialisté na rozšíření domácí produkce ropy bez ohledu na náklady. Úkol zpočátku připadl státnímu tajemníkovi Gottfriedu Federovi který v roce 1933 převzal ropné záležitosti na ministerstvu hospodářství a započal s plánováním výroby syntetického paliva.
Syntetické palivo bylo více než třikrát dražší než dovážený benzín – 20RM oproti 6RM na litr – ale samotné ekonomické faktory neurčovaly strategii. Nový režim dbal spíše na podporu zaměstnanosti, zachování ekonomické nezávislosti a dovoz ropy si ponechával v záloze jako simultální možnost.
Na jaře 1934 proto Třetí říše zavedla mnohostrannou strategii na posílení německých zásob ropy. Nejprve bylo zcela ponecháno na průmyslu, aby učinil první krok k zahájení výroby německých surovin ve velkém. IG Farben začala v rámci svých vlastních finančních možností rozšiřovat procesy, které vyvinula pro výrobu motorových paliv, umělého hedvábí a syntetického kaučuku. Vedení Leuny, největší továrny na výrobu syntetických materiálů, se snažilo zajistit další rozvoj hydrogenačního procesu pro nezávislou německou dodávku motorového paliva uzavřením dohody s Říší.
V roce 1937, by podle odhadů IG Farben, potřebovalo Německo dovážet pouze 35% své spotřeby, a jakmile by bylo plánované rozšíření Leuny a výstavba nových zařízení dokončena, bylo by Německo v oblasti benzínu téměř soběstačné (85–90%). I tam, kde existovaly velké nedostatky, jako například u motorové nafty nebo maziv, byla společnost IG Farben přesvědčena, že syntetická náhražka bude brzy dostupná.
IG Farben zde nejednala čistě z vlastní vůle: stát totiž skrze garantovaný monopol, skrze možnost selektivního přidělování surovin a pravomoc ovlivňovat cenu prostřednictvím Úřadu pro cenovou kontrolu nutil velké podniky provozovat obhchod v rámci mantinelů státních zájmů.
Podpora autarkie ze strany IG Farben byla tedy spíše záležitostí účelnosti než jakékoli spřízněnosti s nacionálně socialistickou ideologií. Víceméně se jednalo o typickou ukázku korporativistické politiky, kde jsou velké podniky nuceny operovat v rámci národních zájmů a přispívat ke strategicky vytyčeným státním cílům.
Někteří představitelé třetí říše dokonce tvrdili, že Německo přispívá ke světovému míru tím, že poskytuje alternativní dodávky energie, jakmile se zásoby ropy vyčerpají, a také tím že odstraňuje konkurenční boj o ropná pole.
Nezávislost Německa však byla v rozporu s anglo-americkými zájmy. Spojené státy se dlouho snažily zaměstnávat Němcko ekonomickými pobídkami na nákup americké ropy aby ho tím odradily od autarkie kterou považovali za hlavní důvod jeho ekonomického vzestupu. Zároveň by to posloužilo Britským zájmům omezit nezávislost Německa na anglo-americkém trhu.
Hitler v rozhovoru se svými spolupracovníky sám poukazoval...
To čeho se Angličané u našeho čtyřletého plánu nejvíce báli, bylo autarkické Německo, které už nemohli mít na milost a nemilost. Taková politika z naší strany pro ně nutně znamenala velké snížení jejich koloniálních zisků.
Hodnocení Úřadu pro obrannou ekonomiku z jara 1938 určilo, že Německo by v době válečného konfliktu mohlo pokrýt své plné požadavky pouze po dobu čtyři měsícú. Měsíční spotřeba by dosáhla 636,000 tun — 84,000 tun pro armádu, 162,000 tun pro námořnictvo, 175,000 tun pro letectvo a 216,000 tun pro civilní ekonomiku. Jakmile by se zásoby vyčerpaly, mohlo by Německo uspokojit pouze jednu čtvrtinu své spotřeby.
Německo bylo nuceno uchýlit se k riskantní improvizaci která se jako červená nit táhne celým jeho válečným úsilím. Počínaje rokem 1938 se tedy režim částečně odvrátil od jednostranné koncepce syntetické produkce a jeho pohled se upnul k Rumunsku, jehož ropa se opět stala nepostradatelnou pro překonání nepříjemné propasti mezi německou spotřebou a výrobou.
V únoru 1941 plánoval Erich Neumann, státní tajemník pro čtyřletý plán, navštívit Bukurešť, aby položil základy pro rychlý vzestup produkce.
Improvizovaný německý přístup dal vzniknout novým plánům. Okupace rumunských ropných polí nepřicházela v úvahu a proto byl Berlín odhodlán dostat evropský ropný průmysl pod svou kontrolu. Jejich cílem bylo vyvázat Evropu ze závislosti na anglo-americkém vlivu. Němečtí experti pochopili, že pouze vertikálně integrovaná firma se zdroji, které konkurují velkým americkým a britským ropným společnostem, by mohla doufat v úspěch. Rozhodli se proto založit ropnou společnost která by konsolidovala okamžité zisky Německa v místech, jako je Rumunsko, kde se zmocnilo nebo vynutilo prodej aktiv v zahraničním vlastnictví.
Není jasné, kdy se německé vedení rozhodlo narušit anglo-americkou nadvládu nad globálním ropným průmyslem.
Německý obchodní tisk věnoval značnou pozornost vzniku Continental Oil. Analytici pochopili, že cílem společnosti bylo osvobodit Evropu od amerických a britských ropných společností, jedině tak by mohlo Německo a s tím celá evropa prosperovat. Řešení se nacházelo v Rumunsku a na Středním východě, ale mezinárodní společnosti jako Standart Oil nebo Shell byly v pozici, kdy mohly klást zásadní odpor a způsobovat společnosti nemalé problémy. To znamenalo, že jejich místo bude muset zaujmout Continental Oil.
Poté Němci nainstalovali jako šéfa Astry německého ředitele J.H.W. Rost van Tonningena, který v květnu 1941 navázal 50–50% partnerství mezi Astrou a Kontinental Oil.
Je také příznačné, že záznamy společnosti neobsahují žádnou zmínku o Sovětském svazu. Teprve po zahájení operace Barbarossa v červnu 1941 nalézáme zmínky o operacích společnosti Kontinental Oil v SSSR, kde do roku 1942 vyčlenila 250,000,000 RM a další stovky milionů na rekonstrukci kavkazského ropného průmyslu.
Hitler souhlasil, že „musíme za každou cenu postoupit do plání Mezopotámie a vzít Britům mosulská ropná pole“, jeho cílem bylo podkopat spojenecké válečné úsilí. Pokud jde o energetickou bezpečnost Německa, Hitlerova pozornost byla upřena na Rumunsko a Kavkaz, jejichž kontrola „by nás zachránila od všech budoucích nepřijemností“
To, že se Hitler soustředil spíše na strategické zájmy vedení války, tedy na zavedená ropná pole ve východní Evropě a na Kavkaze, nic neubírá na skutečnosti, že muži na nejvyšších úrovních německého vedení chápali, že Třetí říše bude nakonec muset zajistit Blízký východ, aby pokryla energetickou poptávku poválečné Evropy. V červenci 1941 ministr pro okupovaná východní území Alfred Rosenberg tvrdil, že jedním z cílů Německa na Kavkaze musí být získání „pozemního mostu“ na Blízký východ, protože „[pouze] toto spojení s ropnými zdroji [na Středním východě] může učinit Německo a celou Evropu nezávislou na jakékoli námořní koalici jednou provždy“
Navíc po pádu Francie se získání zámořských ropných aktiv v držení spojeneckých státních příslušníků na Blízkém východě stalo samostatným německým válečným cílem. Informovaní pozorovatelé mezinárodního ropného průmyslu dospěli k podobnému hodnocení a varovali, že „konfiskace britských a francouzských ropných zájmů v Rumunsku a na Dálném a Blízkém východě a získání britské a norské flotily tankerů bylo to nejmenší, čeho by se měli obávat.“
Ropní manažeři společností jako byly Standart Oil a Shell byli znepokojeni rivalem, který ohrožoval nejen jejich majetek v Rumunsku a na Středním východě, ale také jejich poválečný přístup na největší světový exportní trh. Tiskové agentury mimo Německo sledovaly aktivity společnosti a jejich zprávy tvořily základ pro odhady spojeneckých zpravodajských služeb.
Když se představitelé Třetí říše potýkali s výzvou zásobování Evropy, bylo jedním z jejich nejdůležitějších rozhodnutí založení Continental Oil. Historie této zapomenuté společnosti otevírá okno do dlouhodobé strategie Třetí říše; její představitelé očekávali, že společnost obnoví místo Německa v mezinárodním ropném průmyslu jako předního výrobce a dodavatele ropy do Evropy.
Stavěli tuto novou koncepci do protikladu k „rozpadajícím se, opotřebovaným idiomům pokryteckých úředníků mezinárodních financí“ a tvrdili že je Německá říše „průkopníkem této nové evropské svobody a nového řádu.“ Solidarita mezi těmito národy měla být prosazovaným ideálem na kterém by mohla být vystavena nová podoba Evropy. Cílem bylo dosažení vzájemné soběstačnosti bez pomoci mimoevropských sil; „avšak ne ve smyslu velkokapitalistické ligy národů“ podotýká Rosenberg a dodává že: „V životě probíhá nejen tzv. bezuzdný boj o existenci, ale vědecky řečeno i tzv. symbióza, to znamená komunita práce k zajištění potřeb mezi velmi odlišnými národy.“
Jelikož neexistovala jiná mocnost která by byla schopná změnit tehdejší mocenský kurz, byli nacionální socialisté přesvědčeni v toto své nové poslání. Rosenberg obhajuje tuto myšlenku když tvrdí: „Především se nenašel nikdo, kdo by dal dohromady národy severu a jihovýchodu Evropy pod tak obecnou evropskou představu“. Jihovýchod evropy, obývaný převážně slovanskými národy, představoval pro Německo prověřený a fungující obchodní blok který fungoval na podkladě bilaterálního výměnného obchodu který se stal trnem v oku tehdejší spekulativní ekonomické praxi akciových burz. Není proto ničím zvláštním že v těchto národech našli později Němci cenné vojenské spojence.
Němečtí stratégové si byli velice dobře vědomi jaké nebezpečí skýtá námořní blokáda schopná odříznout od nezbytných prostředků ne jen Německo, ale i ostatní Evropské státy. Rosenberg vysvětluje že:
Blokáda ze strany Británie ukazuje, že skutečně existovala možnost, že stovky milionů Evropanů náhle uvidí svůj osud v rukou jediné obrovské globální korporace zvané Britské impérium. Finance Londýna a jím vedená námořní politika měly moc odříznout celé skupiny lidí od nejnutnějších prostředků k obživě, hospodářsky je zničit, politicky je pohnat proti sobě a učinit tak ze ziskových zájmů židovsko-anglické burzy právo celé Evropy.
Thomas W. Lamont, hlavní partner J. P. Morgana, byl jeden z těch kteří se účastnili protiněmecké válečné agitace na Wall Street.
Lamont měl skutečně pravdu: mezinárodní kapitál versus německem prosazovaný ekonomický nacionalismus. Ten nyní zahrnoval i imperialismus a všechny autarkické obchodní bloky a říše. Mezinárodní finance již nemohly být omezovány říšemi a obchodními bloky. Myšlenka tohoto Nového světového řádu nebyla pro nadnárodní bankovní kruhy nová. Už po první světové válce se jí svými Čtrnácti body a Společností národů pokusil zahájit Woodrow Wilson. Tento plán založený na mezinárodním volném obchodu, byl však tenkrát zavrhnut i jeho vlastní zemí.
Státy Osy v čele s Německem budovaly autarkické ekonomické bloky a zaváděly mezi sebou nový směnný systém, včetně těch zemí, které okupovaly. Tento systém založený na státní produktivitě byl nekompatibilní jak s tím předválečným, o jehož existenci Lamont tvrdil že bude muset skončit tak s tím internacionálním jenž Lamont prosazoval a který stál v budoucnu za vznikem amerického finančního impéria a dolaru coby rezervní světové měny.
Likvidace imperiálních bloků které by mohly znesnadňovat volný průběh globalizace představoval zásadní bod jednání už na Teheránské konferenci mezi Stalinem a Rooseveltem. Ten podpořil Stalinův návrh, aby Indočína nebyla po válce vrácena Francii, jelikož ta měla být také přidružena do sféry vlivu komunistických zemí.
Stejně tak bylo Sovětskému svazu vydáno Polsko. „Vím, že náš osud byl zpečetěn v Teheránu“ informoval polský premiér Mikolajczyk Churchilla. Nicméně „nejsem člověk zcela bez vlasteneckého cítění, abych vydal [Sovětskému svazu] polovinu Polska“. Churchill který ve jménu „zachován územní nezávislosti polska“ v roce 1939 vyhlásil spolu s Franci německu válku a ignoroval přes 20 mírových nabdídek iniciovaných německem, na to odpověděl, že je Mikolajczyk „naprostý blázen“ pokud nepřijme tyto hranice. Přesto Mikolajczyk řekl ne.
Mikolajczyk mylně počítal s Rooseveltovou podporou, a to kvůli přátelským řečem amerického prezidenta o Polsku v předvolební kampani a kvůli skutečnosti, že mu bylo na návštěvě ve Washingtonu v červnu 1944 řečeno, že vláda USA, na rozdíl od Británie a SSSR souhlasila s Curzonovou linií. Molotov však vyvedl polského premiéra z omylu když mu 13. října v Kremlu přečetl zápis z Teheránu, kde Roosevelt evidentně zaprodal Polsko. Podle velvyslance Harrimana, který se tohoto setkání účastnil, „Mikolajczyk projevil šok a překvapení nad tímto prohlášením“. Skutečnost že jeho zemi zradily jak Spojené státy, tak Británie, a že mu Roosevelt lhal do očí, aby si ve volebním roce neodcizil americké Poláky, byla pro tohoto polského patriota příliš velkou ránou. 24. listopadu 1944 rezignoval na svůj úřad.
Zajištění územní nadvlády nad polovinou evropy pro Stalina nebylo jen polytikou Rooseveltovy administrativy. Dva týdny po konečné německé kapitulaci 8. května, vyslal nový americký prezident Harry Truman Harryho Hopkinse do Moskvy, aby znovu demonstroval svou „touhu pokračovat v politice prezidenta Roosevelta spolupracovat se Sovětským svazem“. „Spojené státy,“ vysvětloval Herry Hopkins Stalinovi, „si přejí, aby byl Sovětský svaz obklopen přátelskými [tzn. sovětizovanými] vládami“
Když Rooseveltův kabinet 16. ledna 1941 zkoumal bonitu Britského impéria, ministr financí Spojených států Henry Morgenthau na rovinu oznámil, že Britové jsou na mizině – utratili všechno, co měli. „Až Britové splatí to, co mají nasmlouvané, nezbude jim ani dolar.“
Jediné skutečné územní zisky připadly sovětskému svazu. Na Jaltské konferenci byla formálně všem okupovaným zemím slíbena „svoboda a demokracie“, avšak země osvobozené rudou armádou rychle přijaly komunismus a staly se tzv. sovětskými satelity. Je možné že se tak nestalo z pouhé vděčnosti za osvobození, ale na základě faktu že rudá armáda přivedla do všech těchto zemí tajnou policii která brutálně zatýkala, vraždila a deportovala ty, o nichž se domnívala, že jsou protisovětští. Zároveň dosazovala tamější komunisty do vedení státních médií, rušila občanská sdružení, svazy mládeže a další spolky které nekonvenovaly bolševickému režimu.
Na základě toho pronesl necelých 10 měsíců po porážce Německa, falešně překvapený Winston Churchill, svůj dramatický projev „železné opony“ ve kterém se podivoval nad sovětizací států které byly rudou armádou „osvobozeny“ z německé okupace:
Na země, které v poslední době osvětlilo vítězství spojenců, padl stín [...] Komunistické strany, které byly ve všech těchto východních státech Evropy velmi malé, dosáhly postavení a moci, které neodpovídají počtu jejich členů a všude chtějí dosáhnout totalitní kontroly. Téměř ve všech těchto zemích převládají policejní vlády, s výjimkou Československa zde neexistuje pravá demokracie
Na tuto skutečnost se Němci snažili během války upozornit jak běžnou anglickou populaci, tak vojáky bojující za své britské impérium. V letácích, které Němci shazovali na Brity, kteří se vylodili na evropském kontinentu, se jich ptali, proč přišli bojovat a umírat za Stalina? Článek argumentoval tím, že Británie nezíská svou válkou proti Německu vůbec nic a že jediný strategický efekt, který to bude mít, je oslabení německé armády vůči Sovětskému svazu na východě. Výsledkem by pak byl triumf bolševizmu nad Evropou.
Británie se tedy musela vzdát svého imperiálního postavení a nad to se zadlužit u svého amerického spojence. To vše ve prospěch volného obchodu, neboli internacionalizmu, jak prosazoval bankovní magnát J.P. Morgan, skrze svého partnera Thomase W. Lamonta.
Alfred Rosenberg, říšský ministr pro okupovaná východní území si 3. října 1941 zapisuje do svého deníku:
3.X. se koná velká porada šéfů u Funka: měnová otázka. Experti počítali před akcí pro celý východní prostor s říšskými kreditními pokladními bankovkami. Já jsem už v květnu požadoval německou rublovou emisní měnu pro vlastní Rusko. Teď bylo na pořadu dne Východní teritorium. Marka nebo gulden? Výše měnové diference? My hájíme říšské kreditní bankovky jako přechod k Marce, což se taky dost prosadilo.NSDAP oficiálně zavrhovala jiné finanční metody než ty, které udávají jako hlavní hodnotu peněz ekonomickou produkci, coby reálný výsledek lidské práce a toto bylo otevřeně diskutováno jako cesta do budoucnosti. Německo vytvořilo autarkický obchodní blok před válkou i během ní, založený na směnném obchodu, prostřednictvím říšského vyúčtovacího centra. Napojení národních měn na říšskou marku, mělo za následek okamžité zvýšení mezd v okupovaných státech. Walter Funk, ministr ekonomiky a preziden říšské banky dává přítomným posluchačům na ekonomické škole v Berlíně jasně najevo že starý spekulativní ekonomický systém musí skončit:
Jedna věc, které se určitě vyhneme, je starý styl světové ekonomiky. Příliš dobře víme, jak je tento model závislý na otevřené či skryté anglo-americké světové nadvládě a že je synonymem bezohledného vykořisťování německého lidu a politické impotence.Výroční zprávy Banky pro mezinárodní vypořádání ukazují, že říšská vláda, až do konce války používala různé způsoby financování, včetně toho, co Schacht posměšně nazýval jako „
V autoritativních prohlášeních učiněných na toto téma se v Německu a Itálii, rozlišuje mezi různými funkcemi zlata. Prezident německé Reichsbank, ve svém projevu dne 26. července 1940 uvedl, že „v žádném případě nebude zlato v budoucnu hrát žádnou roli jako základ evropských měn, protože měna nezávisí na jejím krytí, ale na hodnotě, kterou ji dává stát, tj. ekonomický řád regulovaný státem.“ [...] „další věcí je, zda by zlato mělo být považováno za vhodné médium pro vyrovnání debetních zůstatků mezi zeměmi, ale nikdy nebudeme provádět měnovou politiku, která nás jakýmkoli způsobem činí závislým na zlatě, protože je nemožné se připoutat k médiu, jehož hodnotu nelze samu o sobě určit.“
Otto David Tolischus, prusko-litevský novinář pro New York Times a vítěz Pulitzerovy ceny za korespondenci z roku 1940, popisuje nový německý ekonomický systém a jeho předpokládané fungování:
- Rozšíření měnového oběhu pouze pro aktuální směnné požadavky, nikoli pro speciální účely.
- Otevření kapitálového trhu pro soukromý průmysl a zajištění, aby soukromé odvětví financovalo dosud mnoho úkolů financovaných státem, a to buď přímo, nebo cenami z veřejných zakázek, což průmyslu umožnilo financovat expanzi nových továren čtyřletého plánu z nahromaděných zisků a rezerv.
- Vytvoření bezúročného úvěrového nástroje, pomocí kterého bude stát, který nyní musí sdílet kapitálový trh se soukromými podniky, financovat své vlastní objednávky, v očekávání zvýšení daňových příjmů z výsledné expanze výroby.
Jak toho lze dosáhnout, je jeho tajemstvím, ale pouhá zmínka o bezúročných úvěrových nástrojích, nevyhnutelně připomíná plán Gottfrieda Federa, který svého času fascinoval kancléře Hitlera, ale který dr. Schacht vetoval.
Hitler, slovy kanadského historika Helmuta Gordona, „byl pevně přesvědčen, že pokud mezinárodní měnový systém zůstane založen na hodnotě zlata, národy schopné hromadit nejvíce zlata, mohou donutit ty národy, které zlato nemají, k jejich podrobení [...] a donutit ostatní, aby přijímali půjčky s vysokým úrokem, což vede k vyčerpání aktiv daného státu.“
Hitler spatřoval v ekonomickém systému založeném na produktivitě národa nástroj, na osvobození se od mezinárodních finančních elit. Lidská práce a potenciál národa mělo být to, co tvoří základ ekonomické stability země a životní úroveň obyvatelstva.
Při jednom ze svých rozhovorů poukazuje na neblahé dopady pro země které svou ekonomiku podkládají zlatem jehož existence však není podmíněná lidskou prací:
Naši protivníci ještě nepochopili náš [ekonomický] systém. V této věci můžeme být klidní; jakmile válka skončí, budou mít hrozné krize. My během té doby vybudujeme pevný stát, odolný proti krizím a bez unce zlata za tím. [...] Anglie s Francií se podílejí na ztrátě toho, co je v našich očích pouze fiktivním bohatstvím – tedy zlatem a zahraničními držbami. Jejich skutečným bohatstvím, které jim nikdo nemůže vzít, je však jejich lidský potenciál.V roce 1940 vystoupil hlavní stranický ideolog Alfred Rosenberg v Paříži aby pronesl zásadní odsouzení zlatého standardu který v jeho očích představoval nástroj mezinárodního kapitálu k dluhovému vykořisťování a ovládání ostatních národů. Uvedl že „nacionálně socialistické Německo bude i nadále považovat zlatý standard pro sebe za nepřijatelný“
znárodnění všech centrálních bank a odtržení od mezinárodní zlaté měny, jsou také bojovým pokřikem celé německé zahraniční politiky [...] hrozba omezení úvěrů v souvislosti s enormními platbami úroků se nad námi vznáší jako diktát všudypřítomného světového systému vysokých financí a i zde bude muset Německo snést velký boj. [...] Abych řekl holou pravdu: nikde na světě dnes již neexistuje žádný národní stát, ani z hlediska zahraniční politiky, ani z hlediska politiky vnitřní. Největší podnikatelé, kteří v konečném důsledku určují osud lidí, se, jak již bylo zmíněno, dávno všude ustanovili jako stát ve státě a zároveň jako stát nad všemi státy.
Ve zlatém automatismu nelze nalézt žádné řešení. My v Německu určitě nezavedem takzvanou zlatou měnu, která po poslední světové válce ztratila veškerý význam. Ve skutečnosti by to mohlo vystavit naši ekonomiku nekontrolovatelným mezinárodním vlivům a mohlo by být zneužito skupinami usilujícími o potlačení politické moci.Poukazoval na negativní dopady liberálně-ekonomické finanční praxe když vysvětloval že: „Velmi vysoká vrstva bankéřů, průmyslníků a spekulantů mohla nashromáždit obrovské bohatství a s ním vytvořit nebezpečnou mocenskou základnu přesahující samotný stát, jelikož peníze kupovaly všechno, zejména veřejné mínění.“
Kolik válek bylo vedeno kvůli tomuto postoji, této chamtivosti, která zničila životy tolika lidí? Například španělsko-kubánské války, které začaly v roce 1868 a byly podporovány kubánskými spekulanty a severoamerickým cukrovým syndikátem; válka mezi Chile a Peru byla celá o ledkových polích. Na financování této války si Chile vzalo půjčky, za které ručili evropští bankéři, kteří se pojistili zisky plynoucími z práce na těchto polích; Anglická búrská válka byla údajně koloniální válkou, ale bylo až příliš nápadné, jak velký zájem projevil syndikát zlatých dolů pana Cecila Rhodese a syndikát londýnské burzy o vypuknutí a pokračování války. Není divu, že tomu všichni říkali válka mezi burzou a Búry. Rusko-japonská válka 1904-1905 byla způsobena zájmy ruského kapitálu v Mandžusku a Koreji.
Z toho vyplývá relativně evidentní skutečnost, že by státy Osy v čele s Německem, nikdy nesouhlasily se systémem ekonomického internacionalizmu, ať už podloženého zlatem nebo dolarem. Jak Němci chápali, tento systém převáděl ekonomickou moc do rukou úzké skupiny lidí, v čele nadnárodního bankovního světa, tudíž naprosto popíral ekonomickou zásadu Třetí říše, že ekonomika musí sloužit společnosti a ne naopak. V jednom ze svých projevů vysvětluje Adolf Hitler toto troufalé stanovisko:
Ve světě kapitalistické demokracie zní nejdůležitější ekonomická zásada takto: Lid je zde pro ekonomiku a ekonomika je zde pro kapitál. Tuto zásadu jsme obrátili: Kapitál je zde pro ekonomiku a ekonomika je zde pro národ!Hitler nikdy nedovolil aby měly finanční zájmy poslední slovo ve vedení státu. Ekonomika byla od toho aby zajišťovala potřeby národa. Hitler popisuje svůj vztah k finančním otázkám během jednoho ze svých monologů:
Během všech těch let jsem nikdy nepřipustil sebemenší diskusi s finančním oddělením. Nikdy jsem neměl konferenci se Schachtem, abych zjistil, jaké prostředky máme k dispozici. Omezil jsem se na to, že jsem jednoduše řekl: „Toto požaduji a toto musí být dodáno.“ A také: „Utrpěla Marka dosud nějakou újmu? Nezachovává si svou plnou hodnotu díky autoritě státu a jeho ekonomickým zásadám? Nejste tu, abyste mi říkali, že ten či onen projekt je neproveditelný; vaším úkolem je poskytnout mi prostředky, aby to proveditelné bylo!“
Poslední červnový den roku 1944, začínají hosté konference přicházet do klidného a nedávno zrekonstruovaného 234 pokojového hotelu, pod záštitou Organizace spojených národů, která vstoupí později ve známost, jako konference v Bretton Woods. Zástupci 44 zemí, včetně Sovětského svazu a Číny, se zde dohodnou na vytvoření nového poválečného mezinárodního měnového systému, podloženého dolarem.
Totální vojenskou porážkou Třetí říše tak padly poslední překážky k nastolení vlády plně globalizované ekonomiky pod vedením Spojených států produkujících světovou měnu. Dohody učiněné v Bretton Woods tak formalizovaly definitivní porážku ekonomického nacionalismu.
Globalistický finanční model bylo něco z čeho Spojené státy profitovaly a budou profitovat dokud bude meznárodní měnou dolar.
Je zde ovšem ještě jeden mezinárodní element který z tohoto uspořádání profitoval neméně. Nacionální socialismus jej nazýval jako mezinárodní finanční židovstvo.
Adolf Hitler vysvětloval že židé jako jedniné mezinárodně existující etnikum jsou zároveň předurčeni k tomu býti nositeli tohoto mezinárodního kapitálu.
Je zvláštní, kde se bere ta neviditelná síla, která nutí národy jednat proti vlastním zájmům? Není se proto co divit, že se Němci, skrze svou propagandu, snažili upozornit na nebezpečí mezinárodní finanční oligarchie, která si údajně uzurpuje právo rozhodovat v oblasti národních zájmů a tím přetvářet svět k obrazu malé hrstky těch, kteří stojí na špici této pomyslné finanční pyramidy.
Německá propaganda a světonázor shodně tvrdili že zbožňování peněz coby jidiné vůdčí síly přivedly svět do situace ve které vládnoucí plutokracie skládající se z několika finančních dynastií, spravují svůj kapitálový trh skrze pár set lidí, kteří schováni za demokratickou formou vlády či za bolševickou diktaturou ovládají své národy. Tito finanční správci v pozadí tak činí na mezinárodní úrovni. Dohoda o dolaru coby celosvětové měně učiněná v Bretton Woods je jen jednou z mnoha událostí ilustrující že němci svou kritiku opírali o reálnou podstatu doby.
Hitlerovým přáním bylo toto zlomit. Prvotní agrese však nepřišla od něj ale od lidí snažících se tento globální systém ochránit. Již v roce 1937 kdy Hitler znárodnil německou centrální banku se začalo s celosvětovým štvaním proti „fašistické hrozbě“.
Dovedete si představit, co by takový systém znamenal, kdyby jím nakazil nějaký počet dalších států, které by vytvořily nezávislý, uzavřený hospodářský kruh? Kupříkladu něco asi jako britský Commonwealth? ... A představte si, že by fungoval na svůj kontrarevoluční způsob! To nebezpečí nehrozí – zatím ještě ne! –, protože jsme měli štěstí v tom, že Hitler svůj systém nepostavil na předchozí teorii, ale čistě empiricky, a navíc jej hospodářsky neformuloval. To znamená, že neprošel žádným deduktivním procesem. O jeho systému neexistuje žádná národohospodářská teorie, žádné učení. Ale nebezpečí je latentní; každým okamžikem se může cestou indukce jeho formule někde objevit. [...] Naše propaganda také raději věc nenapadá, protože z polemických kontroverzí by mohla vyrůst formulace a systematizace kontrarevolučního národohospodářského učení. Tady je jenom jediná záchrana: Válka!Německo začalo být pomalu ale jistě tlačeno do kouta a Hitlerovo zbrojení bylo logickým důsledkem. Hjlamar Schacht který mohl pro tyto lidi představovat jistou pojistku že mají Hitlera a jeho režim pod kontrolou byl vyhozen ze svéhého úřadu a stejný rok vypukla válka. Je otázkou jestli byl pokus zlomit moc nadnárodního finančního systému odsouzen k nezdaru hned od začátku či nikoliv. Je evidentní že nacionálně socialistický stát v Německu představoval skutečnou a zatím poslední opozici této globální finanční správě.
Během studené války trvající více než 40 let nepadla na území jednotlivých velmocí jediná bomba. Mocenské boje mezi SSSR a USA jistě existovaly, vždy ale pouze v rámci jasně vymezených mantinelů nastolených nadnárodním světem financí. Jak bylo popsáno výše, mezi těmito mocnostmi existovaly ekonomické vazby natolik výhodné pro americké finanční domy a natolik silné, že jakékoliv nepřátelsví bylo pouze otázkou propagandy jež zajišťovala tolik potřebného „vnějšího nepřítele“. Když se ukázalo že by pro globální kapitál byla výhodnější neexistence sovětského svazu tak se tento obří mocenský blok, rozplynul jako mávnutím kouzelného proutku aniž by kdy na jeho území vkročila noha nepřátelského vojáka. Obrovský geopolitický vliv a obří vojenský potenciál kterým tato mocnost disponovala, činí z jejího dobrovolného vymizení jistě historický unikát. Bylo by asi naivní domnívat se že kdy tvořila skutečnou opozici globálnímu systému kde jediným hybatelem jsou vždy peníze; nikdy národní zájmy či dokonce ideály utvářené a organicky se vyvíjející na základních životních požadavcích jednotlivých národů.
Naproti tomu Německo a zvláště pak nacionálně socialistický stát musel být vybombardován do základů, jeho vůdci, zlikvidováni a obyvatelstvo fyzicky a psychicky zdecimováno. Ideologie nacionálního socialismu byla zakázána a dehonestována pomocí obřího propagandistického aparátu obou mocností a to za pomoci nekonečného množství lží. Německé obyvatelstvo bylo podrobeno reedukaci pod okupační americkou správou která trvá dodnes.
Nacionální socialismus v Německu tedy představoval vzdor vůči globálním elitám, které stály za vznikem jak demokratického tak bolševického režimu, mezi kterými sice existovalo napětí a touha dominovat, ale které se na základních globálních otázkách vždy „záhadně“ shodly. Boj Německa proti této finanční oligarchii vešel tedy ve známost jako druhá světová válka.
Hitler si vedl velice dobře v ekonomickém obratu své země od chvíle, kdy se dostal k moci. Udělal to tak, že se rozešel s mezinárodními bankéři a obchodoval směnným obchodem, takže vyměňoval přebytky zboží, které Německo mělo, s přebytkem zboží, které Německo potřebovalo od jiných zemí, aniž by na té či oné straně vznikly dluhy.
Světový finanční monopol zůstal zděšen - pokud by Německo uspělo ve svém plánu ekonomického pronikání do ostatních zemí, další národy by mohly následovat jeho příklad. Celý svět by pak začal vyměňovat zboží za zboží na základě rovnocenné výhodnosti. Nikdo by si nepotřeboval půjčovat a finanční pyramida dluhu, z jejíhož vrcholu vládly všemohoucí světové finance, by se zhroutila. Lidstvo by bylo dobře živeno, ale finančníci by ztratili svou moc.
Během rané fáze devatenáctého století začal ostrov Guernsey vydávat svou vlastní měnu, když byl na pokraji krize, a dělá to zřejmě dodnes. Lincoln vydával Greenbacks a konfederace Graybacks na podkladě hodnoty bavlny.
Nacionálně socialistické Německo, císařské Japonsko a fašistická Itálie, podnikly obdobná opatření při vydávání nezávislé státní měny a pracovních poukazů.